Únor 1915. Protivníka je nutno deptat nejen na poli válečném, takže novináři jdou na nepřítele ostrým perem. Zbraní žurnalistů v takzvané Velké válce jsou i fejetony, někdy břitké a vtipné, jindy poplatné režimu a docela trapné.
Fejeton čili "feuilleton" vydaný v sobotu 6. února 1915 v Národní politice se posmíval britskému nepříteli, respektive britské cenzuře. Text ovšem čtenář mohl pochopit i jako jinotajný výsměch rakouské cenzuře, neboť kritika rakouského ministerstva vnitra nepřipadala v úvahu ani v lehčích novinářských žánrech typu fejeton.
"Anglický cenzor je velice přísný. Ale jeden voják na něj vyzrál. Dověděl se z domova, že skoro všechno, co píše domů, bývá censorem do nečitelnosti seškrtáno. Proto při nejbližším lístku, který psal matce domů, připojil na konec slova: - Podívej se pod známku," začínal sobotní fejeton v Národní politice. Jak asi skončil, si důmyslný čtenář Stoletého kurýra jistě domyslí sám. Ano, cenzor napřed věnoval odlepování známky obrovské úsilí, načež pod ceninou našel tento ironický vzkaz: "Šla těžce odlepit?"
Otupělé ženy válečného zázemí
Jiné fejetony se ale lehkým perem přece posmívaly i domácím poměrům. Například tento, opět z Národní politiky a navíc napsaný z pozice žen: "Žijeme dále, jak jsme žily. Odeslaly jsme muže a syny na bojiště, poplakaly jsme si - a zvykly jsme si. První týdny tlačily se nám slzy do očí, když jsme viděly odjíždět známé a přátele do bitevní čáry. Ale poněvadž lidský organismus nemůže beztrestné snésti do nekonečna duševní rozrušení, nastala reakce. Otrnuly jsme. A přesvědčily jsme se, že člověk může žíti za všech okolností."
Ano, válka přináší otupělost. Je ale s podivem, že citovaný fejeton také neseškrtala cenzorova tužka. "Na pohovkách a židlích sedí dámy v nových toilettách a čtouce v denících učené i neučené variace na thema ŠETŘTE POTRAVINAMI, pijí statečné druhý šálek kávy a kousají do třetí koblihy. Pánové s objemnými bříšky, rokujíce o nových nařízeních potravinových a ječné mouce, zalévají ty starosti radou sklenic, a nejvíce úzkosti působí jim otázka, bude-li či nebude se vařit pivo. Důstojníci a rekonvalescenti baví se tak vesele, že byste nikdy neuvěřili, co svízelů zažili, než přišli léčit svoje zraněni domů. A polští vystěhovalci, sedíce v restaurantech, vypadají jako lidé, kterým pranic nechybí, a sladí si svoje vyhnanství, jak mohou."
Jezte žáby a havrany!
"Feuilleton" z úterý 9. února zaměřila Národní politika na situaci v zásobování. Nebylo to ale čtení k velkému zamyšlení, spíše něco ve stylu malého domácího rádce. Autor nejprve přináší tato fakta: "Je přirozeno, že zásoby nejdůležitějších poživatin se ztenčují. Ale 53 milionů obyvatelů naší říše musí býti přece živo, i kdyby válka se prodloužila. A do nové sklizně obilné, ovocné i zelinářské je dosud daleko. Uvažujme tedy, co vše máme ještě po ruce, abychom poznali všecky prameny výživy."
A teď nastává onen domácí rádce. Ryby jsou prý drahé, kuřat nedostatek, ale k obživě je přece vhodné i ptactvo našich zahrad, parků, lesů a polí. A leccos se najde i u rybníka. "Z ptactva jsou tu vrány, kavky, havrani a vrabci. Na okraji vod jsou jedlé žáby a plži, v potocích raci," radí fejetonista Národní politiky. Sto let stará rada se může hodit i dnes, vždyť se válčí v zemi, která leží pouhých 380 kilometrů na východ od česko-slovenské hranice.
A stále větší nedostatek mouky, jenž se měl ještě prohlubovat, pak Češi v roce 1915 řešili dle fejetonu v Národní politice docela fikaně. "Lid kupuje nyní denně housky, ne po kusech, ale po tuctech, ano i po sto kusech! Ty krájí sušší a do sáčků uschovává, aby bylo něco do polévky."
