Od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha letos uplynulo 65 let. Čin dvou parašutistů tvořících zvláštní výsadek nazvaný Anthropoid - Jana Kubiše a Josefa Gabčíka -, se však neobešel bez rozsáhlé pomoci mnoha členů domácího odboje a dalších spolupracovníků, kteří za to většinou zaplatili životem. Šli jsme po jejich stopách.
FOTOGALERIE: Místa, kudy prošel Anthropoid
18. června 1942 dozněly poslední výstřely marného boje sedmi parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. O hrdinské smrti Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Josefa Bublíka, Jaroslava Švarce a Adolfa Opálky bylo již napsáno mnoho, přesto stále ještě neexistuje důstojný památník přímým aktérům atentátu.
V průběhu let se o pomníku několikrát uvažovalo, k jeho realizaci ale zatím nedošlo (letos v červnu instalovala neznámá skupina lidí neoficiální památníček na místě atentátu – pozn. red.). A tak parašutisty připomínají jména ulic poblíž tehdejší „Heydrichovy zatáčky“ či Národní památník heydrichiády umístěný v kryptě cyrilometodějského chrámu. K desítkám jejich pomocníků, z nichž většina svou odvahu zaplatila životem, se Praha chová stále poněkud macešsky. Několik přejmenovaných ulic, pár pamětních desek. Ale většinou jen ticho...
Kde žili a pohybovali se ti, bez jejichž pomoci by k atentátu z 27. 5. 1942 pravděpodobně dojít nemohlo?
O parašutisty se starali příslušníci odboje
Gabčík s Kubišem provedli svůj výsadek 28. 12. 1941 nedaleko Nehvizd u Prahy. Podle původních rozkazů se přesunuli na Plzeňsko a navázali spojení se sokolskou odbojovou organizací, díky které získali ubytování a podporu v Praze. Stopy obou parašutistů vedou nejprve do bytů náčelníka vysočanského Sokola Jaroslava Piskáčka a dalšího z vůdců sokolského odboje, Františka Pecháčka.
Hlavním centrem spojeným s přípravami atentátu se nicméně měla stát žižkovská Biskupcova ulice. Byt v čísle 1837/4 obýval spoluorganizátor akce, řídící učitel Jan Zelenka-Hajský, který parašutistům pomáhal shánět další možnosti azylu až do posledního dne, kdy si pro něj přišlo gestapo. Zelenka-Hajský i jeho syn zemřeli vlastní rukou, matka byla později popravena v Mauthausenu. A s ní i většina dalších českých spolupracovníků, kteří měli na protektorově smrti nějaký podíl. Coby zpravodajskou místnost a ubytovnu pak parašutisté využívali byt Marie Moravcové na druhé straně Biskupcovy ulice, v čísle 1745/7.
Své soukromí oběma hlavním aktérům atentátu poskytl i Josef Svatoš, bytem na Starém Městě v Melantrichově ulici
K úzkému okruhu zasvěcenců patřila i rodina Fafkova. S Liboslavou Fafkovou měl vážnou známost Josef Gabčík. Liboslava společně se svou sestrou Relou také dělávala parašutistům doprovod při jejich pochůzkách městem, aby samotní muži nebyli tak nápadní.
V polovině května 1942 se Petr Fafek obrátil s prosbou o pomoc při ukrývání obou mužů na svého přítele, penzionovaného středoškolského profesora Josefa Ogouna. Slovo dalo slovo a Gabčík s Kubišem se 19. května stěhovali k Ogounovým, do dejvické Václavkovy ulice. Podle jedné z verzí příběhu údajně právě odsud vyrazili oba muži 27. května 1942 do Libně. Oddíly SS a gestapo byty v ulici těsně po atentátu kontrolovaly, Josefa Ogouna, jeho ženu a dcery před smrtí zachránila pouze Fafkova mlčenlivost. Celá rodina se tak dožila konce války.
Výčet jmen je samozřejmě neúplný. Ke zdaru Gabčíkova a Kubišova činu přispěla také řada dalších, kteří zajišťovali doklady, potraviny, šatstvo apod. Většina z nich válku nepřežila. Někteří zemřeli brzy po atentátu na Kobyliské střelnici, větší část pak byla popravena v říjnu v koncentračním táboře Mauthausen.
Atentát a dny po něm
Vlastním dějištěm mnohokrát popisovaného atentátu se stala zatáčka mezi ulicemi Zenklovou a V Holešovičkách. Němci zde po Heydrichově smrti nechali postavit památník s jeho posmrtnou maskou, který stál na místě do května 1945. Snahy postavit na stejném místě pomník parašutistům zatím narážely na nedostatek politické vůle, v souvislosti s výstavbou nové křižovatky se navíc změnila i vlastní situace na místě.
Celá původní zatáčka se totiž v dnešní době ocitla pod úrovní okolní nové mimoúrovňové křižovatky. Ani tramvaj číslo tři tudy dnes už nejezdí, Gabčík by se dnes nemusel bát, že zraní někoho z cestujících. Chybí i původní možnosti úkrytu a ani Heydrichův vůz by už v zatáčce nejspíš nezpomalil.
K okamžikům bezprostředně po atentátu se pojí především nejbližší okolí proslulé „zatáčky smrti“. Tudy parašutisté prchali, zde najdete místa, kde se ukrývali. Zraněnému Kubišovi se dostalo ošetření v rodině Novákových v Libni. Ve výlohách několika přilehlých obchodů nacisté vystavili věci, které atentátníci zanechali na místě činu.
Jasno dnes není ani v tom, jakou by měl mít případný pomník podobu. Jedna část odborné historické obce se obává, že by se u velkého monumentálního památníku mohli srocovat neonacisté, a prosazují „hrubý kámen s prostým textem“, druzí chtějí akci připomenout monumentem se sochami parašutistů.
Zrádce otevřel dveře popravám
Bylo 16. června 1942, když hlavními dveřmi do tehdejšího Petschkova paláce vstoupil deprimovaný a vystresovaný Karel Čurda a vyloučil se tak z řad parašutistů i vojáků československé armády. Byla to jeho výpověď, která roztočila obludný kolotoč zatýkání a mučení, zakončený popravou takřka tří stovek spolupracovníků parašutistů z Anthropoidu.
Stav, kdy bylo možné parašutisty ubytovat v rodinách, se po jeho zradě stal neudržitelným. Posledním útočištěm se jim tak stal chrám sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Do jeho krypty, z níž neměli vyjít živí, se začali parašutisté scházet den po atentátu. Jako první přišel 28. května Jaroslav Švarc, v dalších dvou dnech Jan Kubiš a Josef Valčík, následovaní Janem Bublíkem, Janem Hrubým a Adolfem Opálkou. Jako poslední dorazil Josef Gabčík. Do kanceláře kostela je postupně přiváděl Jan Zelenka-Hajský.
Když utichly výstřely, těla všech sedmi obránců z kostela sv. Cyrila a Metoděje byla převezena do ústavu soudního lékařství a toxikologie ve Studničkově ulici. Zde byly do 20. dubna 1945 uloženy i jejich preparované hlavy, poté odvezené neznámo kam. Spekuluje se, že mohly být zničeny při leteckém útoku na vlak, který je převážel do Německa.
Epilog…
Na Kobyliské střelnici se odehrálo jedno z posledních dějství dramatu výsadku Anthropoid. Krvavé mstě nacistů padlo za oběť 546 osob včetně předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, spisovatele Vladislava Vančury nebo biskupa Gorazda. Dřevěný kříž, který místo poprav označoval, byste ale dnes hledali marně. Jediný památník zavražděným uhnil stářím…
Zbývá už jen poslední štace. Ďáblický hřbitov. Paradoxně právě sem byli později pohřbíváni popravení nacisté a zrádci, ještě později sem komunisté pohřbívali oběti svého teroru. Podle plánů městské části Praha 8 by mohl v letošním roce na místě hromadného hrobu vyrůst pomník z přírodního kamene. Měl by být odhalen při příležitosti státního svátku 28. října 2007. Otázka, jestli budou ostatky mrtvých vojáků přemístěny na čestné pohřebiště uprostřed hřbitova, ale na své zodpovězení stále čeká…
Foto: Pavel Šmejkal
