Téma TÝDNE
Štorchovi Lovci mamutů? Pouhá fikce

Časopis TÝDEN pokračuje v seriálu, v němž ve spolupráci s Akademií věd ČR představuje nejvýznamnější tuzemské vědce. V osmnáctém díle hovoří ředitel Archeologického ústavu Brno Lumír Poláček o nedávném objevu tajemné lebky, proměně archeologie a o tom, jak správně učit dějepis na základních a středních školách.

Začněme aktuálně. Jak informoval prestižní vědecký časopis Nature, badatelský tým v Etiopii našel téměř kompletní lebku předchůdce člověka starou 3,8 milionu let. V čem je tento nález tak důležitý a o čem vypovídá?

Tento nález je pro mě dalším potvrzením toho, že Afrika je kolébkou lidského rodu. Odtud pocházeli nejstarší předchůdci člověka i první zástupci rodu Homo sapiens. Odsud se jejich populace šířily nejdříve do oblasti Předního východu, odkud pak směřovaly do Evropy a Asie. V dnešní době, kdy jenom zmínka o migraci vyvolává v lidech emoce, mi připadá důležité vědět, že bez Afriky a prehistorických "migrantů" bychom tu jako živočišný rod možná vůbec nebyli. Z Afriky lidé v podstatě vždy odcházeli, do Evropy naopak většinou přicházeli: starší dějiny Evropy jsou svým způsobem dějinami migrací. Nejsem si jist, jak moc se člověk dokáže poučit z minulosti, jisté ale je, že bez poznání minulosti nemůže dobře pochopit současnost - její problémy, ale i přednosti. A v tom to právě je: kdo zná minulost a dokáže z ní čerpat, je ve výhodě. Je osvícený.

Jakým obdobím lidských dějin se váš ústav zabývá?

Především dějinami pravěku (3 miliony až 3500 př. n. l.) a středověku (6. stol. až přelom 15. a 16. stol.), a to z hlediska archeologických nálezů. Jsme primárně historickým oborem, ale používáme jiné spektrum pramenů než dějepis, neboť se tolik nemůžeme spoléhat na psaný text. Vycházíme především z artefaktů, které běžně můžete vidět v muzeu. Od střepů přes zbraně, šperky. Na rozdíl od starožitníků je zkoumáme v jejich nálezových souvislostech. Navíc hodně pracujeme s takzvanými ekofakty.

O co přesně jde?

Jsou to například botanické zbytky, zvířecí kosti nebo chemické složení sedimentů. To nás přibližuje více přírodním a technickým vědám, kdy podrobně analyzujeme různé látky. Právě tento přístup se v archeologii v poslední době velmi rozmáhá. Spolu s tím se archeologii otevírají zcela nové možnosti poznávání minulosti.

Co konkrétně tedy analyzujete?

Hodně pracujeme s analýzou stabilních izotopů, které nám pomáhají rekonstruovat složení stravy tehdejších lidí, a to na základě lidských kostí a zubů. Díky analýze DNA jsme schopni rekonstruovat původ lidí. Izotopy stroncia (je 4. prvkem z řady kovů alkalických zemin a jde o lehký, velmi reaktivní kov) jsou důležité pro poznání rezidenční mobility, tedy toho, kde lidé žili a jak se během života stěhovali.

To se vám podaří jak?

Z analýzy zubní skloviny jsme schopni identifikovat, co člověk jedl ve svém dětství a během zbytku života. To pak porovnáme s prvky, které získáváme z geologického podloží daného prostředí. Tyto výsledky následně porovnáváme a jsme schopni definovat, kde se člověk narodil, kde žil, a na základě archeologických pozůstatků také to, kde zemřel a byl pochován. Když tyto poznatky nashromáždíme za celé společenství lidí, můžeme sledovat jejich migrace, což nám pomáhá k porozumění kulturních proudů a podobně.

Znamená to, že terénní práce už není pro archeologii stěžejní?

Práce v terénu, vykopávky a podobně, samozřejmě stále mají a budou mít svůj význam. Ale archeologie se proměňuje. To, o čem hovoříte, bylo typické pro 19. století a část 20. století. To jsme byli do značné míry sběratelským oborem. Archeologové rádi objevovali nové věci, chlubili se atraktivními nálezy. Tento trend ale ustává a v posledních letech se dostává na okraj našeho zájmu. Ze své praxe bych zmínil například Mikulčice, kde v padesátých a šedesátých letech byly objevovány fascinující objekty, ať už kostely, nebo třeba bohatě vybavená pohřebiště. To bylo ohromně napínavé: vědci vykopávali zlaté šperky, meče, zdobené ostruhy. Ale dnes je to jinak. Jednak bývá často to "nejatraktivnější" již z dřívější doby vykopáno, jednak je hlavní zájem archeologie poněkud jinde: nejde nám už tak moc o to, s čím lidé žili, ale jak žili. A to je velký posun. Samozřejmě máme velkou radost, když objevíme, obrazně řečeno, truhlu se zlatem, to ostatně vidíte i z nadšení novinářů a publika, když se něco takového najde. I to je součástí archeologie.

Vykopané věci z hrobů o životě člověka nic nevypovídají?

Nalezené archeologické artefakty samozřejmě mají svou vypovídající hodnotu, ta je ale do jisté míry zkreslená. Nálezy je potřeba hodnotit vždy v nálezovém kontextu a v širších souvislostech. Opět uvedu příklad: v raném středověku bylo běžné, že pozůstalí pohřbívali hodnotné předměty spolu s tělem zemřelého. Něco tím chtěli vyjádřit. Když do hrobu dávali náušnice nebo meč, tak tím chtěli před svou obcí, před publikem, demonstrovat vlastní sociální postavení. Pohřbili vzácné předměty, které se tím tedy ztratily, a nalezneme je až my při vykopávkách. Jenže tyto předměty sdělují určitý záměr pozůstalých, nikoli samotného zemřelého. To, jaký nebožtík byl za svého života, nám řekne spolehlivěji jeho tělo. Díky důkladným laboratorním testům zjistíme, kolika let se dožil. Jak vypadal. Jaké nemoci ho trápily, jaký byl jeho životní styl. Kde vyrůstal. Díky genetickému materiálu jsme schopni rozplést i složité příbuzenské vztahy osob pochovaných na pohřebištích. V kostce řečeno, stále více je v popředí člověk, nikoli už jen předměty.

Neboli Indiana Jones nebo Lara Croft, tedy slavní archeologové z knih, filmů a počítačových her, by si už moc prestiže mezi kolegy neužili?

To prvoplánové dobrodružství, které tyto slavné postavy zažívaly, je dnes opravdu spíše námět pro romanopisce. Dnes by mnohem více času tito archeologové trávili v laboratoři nebo u počítače při psaní odborných publikací. Terén by byl už spíše vzácností (úsměv).

Hovoříte o významu zkoumání života člověka. Velmi diskutovaným tématem dneška je ekologie, konkrétně člověk a jeho chování k přírodě. Zkoumáte i tuto problematiku?

Ano, dokonce jde o jeden z našich hlavních výzkumných záměrů. Chceme vědět, jaká interakce probíhala mezi člověkem a flórou, mezi člověkem a zvířaty. Proč se lidé usídlili u řeky, která je mohla vyplavit? Jak se měnila příroda v okolí a jaké zásahy ve svém životním prostoru člověk činil? Velmi zajímavé je zaměřit se na určité lidské společenství a sledovat, zda se bylo schopno poučit ze svých chyb. Když je vyplavila voda, přestěhovali se? A když se přestěhovali, neudělali stejnou chybu jako dříve a nestalo se jim to znovu? To jsou konkrétní otázky, které právě s ohledem na váš dotaz mohou být důležité i z dnešního hlediska. Hovoříme tedy o paleoekologii - poznáváme nejen historii člověka, ale i přírodu kolem něj.

Lze nějak shrnout, jak se lidé v pravěku a raném středověku chovali k přírodě?

Velmi odpovědně. Uvědomovali si totiž, že je to příroda, kdo dává a bere holý život. Lidé byli nuceni se přizpůsobit přírodě, nikoli aby se příroda přizpůsobila jim. Nebylo běžné, aby tehdejší lidé lovili pro zábavu, ale skutečně jen potřebovali uspokojit své základní potřeby. Šetřila se zvířata i rostliny. To mělo jednoduchý důvod: tam, kde by lidé své zdroje vyčerpali, by již neměli šanci nadále přežít. Stěhování s sebou nesla velká nebezpečí. Jednotlivé generace se od sebe navzájem učily. Už tehdy byly samozřejmé hodnoty, o jejichž významu paradoxně spekulujeme ve 21. století: úcta ke stáří, úcta k přírodě a hodnota života.

Ministerstvo školství plánuje aktualizaci rámcových vzdělávacích plánů, tedy toho, co se děti mají učit. Velkou debatu vzbuzuje dějepis. Někteří odborníci chtějí omezit téma pravěku. Připadá jim zbytečně rozsáhlé a raději by přidali soudobým dějinám. Jaký na to máte názor?

Nebránil bych se redukci témat, ale varoval bych před ukvapeností. Pokud totiž nějaký odborník hovoří o zbytečnosti mít nějaké vědomosti o pravěku, pak bychom prakticky zcela rezignovali na to, znát historii člověka a toho, jak se vyvíjel on a jeho okolí. Nechci, aby se řešila otázka, zda se má učit pravěk, ale jak by se měl učit. Šikovný učitel dokáže pravěk učit tak dobře, že ho dává do souvislosti se současností. Ukáže rozdíly, ale i to, co se třeba tolik nezměnilo. Hovořit o tom by se dalo hodiny a hodiny, ale snad postačí jeden příklad: dnes si stěžujeme, když je trochu zima nebo naopak teplo. A často nám to stačí na desítky minut stěžování si. Co si ale třeba uvědomit, je, že stav počasí a obecně klimatu byl v minulosti otázkou života a smrti? Že lidé mohli umrznout, když si nedokázali rozdělat oheň? Anebo že umřeli hlady, pokud si nedokázali nic ulovit? Už fakt, že toto žáci slyší a vidí - s pomocí šikovného učitele, dobré učebnice a názorných pomůcek -, může být důvod, proč si budou vážit života tak, jak jej žijeme.

Pro mě byl ve škole pravěk utrpením. Nebylo to ale špatným učitelem dějepisu, ale znechutila mě povinná četba v českém jazyce - kniha Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. Četl jste ji?

Ano, četl a chápu vás (úsměv). Je ale důležité si uvědomit, že dobrodružná literatura může být často na hony vzdálená té odborné. Není proto úplně běžné, aby odborníci romanopisce nějak korigovali a reagovali na jeho dílo. Občas se to ale děje, když třeba některá kniha nebo film velmi manipulují s fakty, ale veřejnost je vezme vážně. Proto někteří historici reagovali podrážděně na Šifru mistra Leonarda od Dana Browna, a proto například já velmi často musím vysvětlovat, že pan Štorch nebyl historik ani archeolog a že jeho Lovci mamutů nemají se skutečností nic společného.

A já se domníval, že Štorch čerpal z odborných zdrojů. V čem si vymýšlel?

Lovci mamutů jsou fikce a obávám se, že dodnes tato kniha ovlivňuje veřejné mínění o tom, jak to v pravěku vypadalo. V té knize neplatí bohužel skoro vůbec nic, přesto podle mnohých lidí jde o znalostní základ života lidí v pravěku. Přitom je tam spousta nesmyslů. Například lovci mamutů v knize loví tím způsobem, že vyhloubí velkou díru, tam s nasazením života vlákají mamuta a toho nakonec utlučou. Jak by ale v době ledové vyhloubili díru, když země byla zamrzlá a tehdejší lidé neměli nástroje, jak se pod led dostat? To nebylo možné.

A jak tedy mamuta ulovili?

Museli ho uštvat a pak primitivními nástroji ubít. Mohli ho například vlákat do vhodné oblasti, kde neměl odkud uprchnout, a lovci mu mohli vlastními těly zatarasit cestu nebo ho nahnat do nějakého srázu. Do jámy ale rozhodně mamuta nezavedli. Doufám tedy, že učitelé češtiny děti upozorňují, že jde možná o kvalitní román, ale nikoli o popis reality. Pokud vás zajímá, jak to ve skutečnosti bylo, doporučím vám výlet do našeho střediska v Dolních Věstonicích a blízkého Pavlova. Tam se na toto téma specializujeme - a kromě zábavy tu najdete i spoustu poučení.

PhDr. Lumír Poláček, CSc. (59) Ředitel Archeologického ústavu AV ČR, Brno. Po studiích na brněnské univerzitě pracoval v letech 1986-1988 jako archeolog v Západomoravském muzeu v Třebíči, poté nastoupil na brněnský Archeologický ústav, od roku 1993 jako vedoucí mikulčického pracoviště. Specializuje se na archeologii raného středověku, zejména na hospodářskou a sociální problematiku, sídelně-archeologický výzkum velkomoravských center, paleoekologii a vývoj údolní nivy, stejně jako na předrománskou architekturu Velké Moravy. Je editorem publikačních řad mikulčického výzkumu, je autorem několika knih a více než stovky odborných článků a studií.