Očima Lenky Nejezchlebové
Strýc i otčím? Dejme do registru všechny

Jakékoliv násilí na dítěti vyvolává v každém soucitném člověku šok, pohnutí a smutek. Zneužívání dětí je třeba bránit nebo je přinejmenším odhalit včas. Registr "pedofilů" je však k ničemu. Děti nejčastěji zneužívají jejich blízcí, narušené nebo zakomplexované osobnosti. Zveřejnění podezřelých může vyvolat lynč nevinných lidí.

Registr, který plánoval dát dohromady a zveřejnit občan Jiří Jehlička, který už provozuje registr dlužníků, měl čerpat ze soudních údajů o odsouzených deviantech, ale neměl se vyhýbat ani lidem (pouze) podezřelým a měl pracovat i s informacemi z médií. Odtud není daleko ani k sousedskému bonzu.

Registr měl podle plánu spatřit světlo internetu nejpozději začátkem příštího roku. Proti se však postavily Úřad pro ochranu osobních údajů, policie a odborníci z řad sexuologů, psychiatrů a psychologů a podle posledních zpráv to vypadá, že tvůrci od záměru ustoupili. Hurá!

Pedofil má děti rád

Na této nástěnce se mohli ocitnout vedle skutečných nebezpečných deviantů (kteří si v demokratické společnosti zaslouží vězení, případně ochrannou léčbu, nikoliv veřejný lynč) i lidé, kteří kvůli své pedofilní orientaci, někdy po prvním selhání (tím však není násilný čin, ale třeba jen dotek delší, než se považuje za slušné) poctivě navštěvují sexuologa, aby příště neublížili. A rovněž i pedofilové, kteří se celý život drží na uzdě, a aby dítěti neublížili ani psychicky, natož fyzicky, se vzdají možnosti milostného vztahu. Mnozí to nezvládnou a končí život předčasně, sebevraždou.

Jistě znáte ten starý otřepaný fór o rozdílu mezi učitelem a pedofilem. Pedofil má děti opravdu rád. A sexuologové to potvrzují. Nesadistický pedofil nejde přes odpor dítěte, jeho selháním může být (v naprosté většině případů) maximálně osahávání. Což je pochopitelně odsouzeníhodné a může to v dítěti zanechat psychickou jizvu, ale skutečného sexuálního násilí se dopouštějí až v devíti případech z deseti agresoři bez "pedofilní diagnózy".

Taková slušná rodina!

Strejdové, tátové, otčímové, kamarádi a známí. Lidé s narušenou osobností nebo ti, které přemůžou pocity moci a dominance. Nekončí to smrtí ani vážnými zraněními, které by pachatele usvědčily, ale rozhlodanou psychikou, vážnými celoživotními traumaty a neschopností oběti žít spokojený milostný život.

Je těžké si připustit, že tím, kdo může dítěti (doživotně) ublížit nejvíc, nebývá většinou úchyl, ale navenek spořádaný, slušný člověk. Měli bychom se možná víc dívat kolem sebe, mluvit s dětmi, snažit se vnímat známky toho, jestli se někde za zdmi spokojené domácnosti neodehrává největší zločin.

Nebo že bychom do podobného registru napsali preventivně nás všechny?