Rozhovor
Studeník: Neúspěch není ostuda, měli bychom ho oslavovat!

Kam se člověk podívá, všude kolem nás jsou úspěšní lidé. Je to však skutečnost? Opravdu, na co sáhnou, se jim daří? V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ na tyto otázky odpovídal Tomáš Studeník - muž, který se rozhodl promluvit o nezdarech a ukázat, že za každým úspěchem stojí i nějaké to selhání, za které by se lidé neměli stydět. Pro veřejnost proto připravuje FuckUp Nights setkání, kde se debatuje o neúspěchu. Nově vydal i Velkou knihu fuckupů.

Jak vás napadl projekt FuckUp Nights, tedy setkání s lidmi, kteří se před ostatními přiznají ke svým neúspěchům?

Asi před čtyřmi lety jsem na něco podobného narazil na YouTube. Pětice Mexičanů se dala dohromady poté, co je ustavičně štvalo sledovat jejich úspěšnější kamarády. Rozhodli se, že je na čase si říct, jak to opravdu je. Sešli se tedy v baru, popíjeli a povídali si o tom, co všechno se jim nepovedlo, co podělali a jak moc je jejich situace mizerná. Mně se jejich systém zalíbil. Napsal jsem jim, že jejich nápad je ohromný a že tady v Česku by to jistě také mělo úspěch. Byli nadšení. Navrhli mi, ať to tu taky vytvořím. A tak to všechno začalo (smích).

Vzpomínáte si, jaký byl váš první FuckUp večer?

Ano. Začínali jsme v roce 2014 u Novoměstské radnice v Praze nad jednou kavárnou. Jenže i v tomto případě se málem stalo, že se hned první večer stane jeden velký fuckup a málem se neuskutečnil.

Proč?

Protože jsme hodinu před akcí zjistili, že prostor, o kterém jsme si mysleli, že nám bude k dispozici, nám nakonec k dispozici nebyl. Naštěstí se ale vše domluvilo a až na pár menších problémů se nám přece jen podařilo první FuckUp Night uskutečnit.

Když jste na projektu pracoval, vycházel jste i ze svých neúspěchů?
Samozřejmě. Já jsem měl ustavičně pocit, že jakýkoli projekt rozjedu, tak prostě nedopadne. Vždycky se mi něco podělalo.

Co vám například nevyšlo?

Vymyslel jsem si projekt, který měl být v mobilním zařízení, a chtěl jsem v něm prodávat jogurty a zdravou snídani. Měl jsem to dokonale vymyšlený, ale nakonec to nedopadlo. Pak jsme s kamarádem zkoušeli seznamovací aplikaci. Měli jsme za to, že to bude něco jako "příští" Tinder, ale lepší. V praxi to mělo fungovat tak, že by lidé měli ťukat do prázdné obrazovky. Nemuseli nic psát ani mluvit, jen ťukat. Aplikace měla následně vyhodnotit a propojit dva stejně ťukající lidi po celém světě. Mysleli jsme, že to bude nový trend v poznávání lidí... a nebyl. Zahučeli jsme do toho tak za čtyři sta tisíc.

Na druhou stranu, když se něco nevydaří, je skoro jisté, že se něco dalšího povede. Hlavní je to nevzdat. A právě kvůli tomu jsem se rozhodl o tom mluvit. Protože když se rozhlédnete kolem sebe, všichni ukazují jen tu úspěšnou tvář, ale každý si tím svým fuckupem jednou prošel.

Takže nesouhlasíte s tvrzením, že neúspěch je ostuda?

Rozhodně není. Člověk by ho měl oslavovat stejně jako úspěch. Z každého karambolu bychom si měli vzít nějaké ponaučení, což je na tom to jedinečné.

Jak se podle vás Češi vyrovnávají s neúspěchem?

Neumíme extrémní stavy úspěchu a neúspěchu vstřebávat.

Jak to myslíte?

Když se vám něco nepovede, je to zkrátka špatně. Měli bychom někam zalézt a vůbec o tom nemluvit. Když je ale někdo úspěšný, všichni mu závidí, ale stejně za tím pozlátkem hledají něco, co by znamenalo nějaký fuckup. Je to škoda. Když si vezmeme třeba takové Američany - ti nemají vůbec problém přiznat, že se jim něco nepovedlo. Naopak, hrdě o tom mluví. A mají pořád odvahu se vrhat do dalších projektů. Také tam existují už i firmy, které přibírají nové zaměstnance na manažerské pozice jen pod podmínkou, že už někdy v minulosti selhali. Zkrátka - kdo neselhal, má smůlu. U nás je problém v tom směru, že už naši rodiče nám vštěpují, že musíme být za každou cenu úspěšní, a když selžeme, je to ostuda. Tomu napomáhá i školský systém.

Dá se takové smýšlení změnit?

Myslím si, že ano. Stačí se jen podívat na studenty, kteří začínají podnikat. Jsou aktivní, hledají nové cesty, A když selžou? Tak selžou. Já vždycky doporučuju, když už selhat, tak rychle. Ale hlavně se toho nebát.

Zpátky k FuckUp Nights. Jak to celé probíhá?

Většinou tam vystoupí čtyři až pět lidí, kteří během deseti minut vyprávějí o svých nezdarech. Pak je pokaždé prostor pro dotazy, posluchači diskutují o věcech, které je zaujaly. Je to takové setkání, které oslavuje neúspěch. Pro některé lidi to může být i terapie, protože se stává, že tam vystoupí lidé, kteří zkrátka o svém problému nikdy nemluvili. Pomůže jim to nějakým způsobem celou záležitost uzavřít. A ostatním lidem se otvírají oči a zjišťují, že selhání si zkrátka vyzkoušel každý.

Jak moc může taková akce ovlivnit ostatní?

Zrovna nedávno se mi stalo, že mi zavolal jeden účastník. Řekl mi, jak šel do knihkupectví, a tam narazil na prodavače, který si vzpomněl, že ho zažil jako speakra z FuckUp Nights. Díky němu se rozhodl, že změní svůj dosavadní život. Podobně jako on se totiž rozhodl opustit manažerskou pozici a šel novou cestou, na kterou předtím neměl odvahu...

Zní to pozitivně. FuckUp Nights jsou tedy o šťastných koncích?

Bohužel taky ne. Stalo se nám, že jeden bývalý manažer, který se začal věnovat sinologii a úplně se přeorientoval, začal na pódiu povídat o svém největším fuckupu, kterým byl pro něj jeho syn. Ten však také seděl v sále. A jak o něm jeho otec mluvil, syn to nevydýchal a odešel. Doteď spolu nemluví. Zní to možná krutě, ale ten speaker to měl vymyšlené trochu jinak a nakonec to chtěl celé otočit, nicméně toho se již jeho syn nezúčastnil. Zkrátka, nikdy nevíme, jak daný večer dopadne a co se tam odehraje.

K vašim setkání přibyla nově také Velká kniha fuckupů...

Přiznám se, že to nebyl nápad můj, ale mého kamaráda, který se mě zeptal, proč ještě z těch vystoupení není žádná kniha. Já jsem si původně myslel, že je to hloupost, vždyť na tyto akce se chodí naživo. Jeho postřeh mě však donutil nad tím přemýšlet i jinak, neboť spousta lidí se na FuckUp Nights nemůže z nějakého důvodu dostat, a tak jsem nakonec s nápadem sepsat knihu souhlasil. Lidé u ní mohou nad různými situacemi přemýšlet jinak, více se do nich ponořit a vstřebávat je podle svého založení. Navíc díky knize má ten projekt větší dosah.

Co všechno může v knize čtenář najít?

V této knize je výběr zásadních příběhů, které jsme mohli publikovat a které zazněly právě na FuckUp Nights. Zajímavý je například příběh jednoho umělce-vynálezce, který přišel s audiopilulkou. Tu když spolknete, tak zažijete hudbu jinak - její rytmus vám zkrátka duní v těle. On se domníval, že to bude velký hit, protože kdo by nechtěl vyzkoušet pilulku, která vám rozehraje celé tělo? Samozřejmě se jeho záměr nenaplnil, zkrátka fuckup, ale neskutečně zajímavý příběh. Člověk se někdy hodně diví, s čím přijdou intelektuálové, aby zbohatli.

Tomáš Studeník (1976)

Inovátor, městský hacker a organizátor české verze FuckUp Nights Prague, kde jsou prezentovány nezdary v podnikání. Vede workshopy Neúspěchem k úspěchu. Organizuje inovační maratony CEE Hacks. V roce 2017 spoluzaložil církev smíchu Ecclesia Risorum. V listopadu 2018 vydal se spoluautorem Ivanem Březinou v nakladatelství Jan Melvil Publishing knihu Velká kniha fuckupů. Sebrané průšvihy osobností českého byznysu, kultury a života vůbec.