Studenti, kteří museli v letech 1957 až 1989 z politických důvodů odejít z vysokých škol, nedostanou stotisícovou náhradu. Vládní nařízení přiznává peníze jen lidem vyloučeným v letech 1948 až 1956. Podle nového verdiktu Nejvyššího správního soudu nařízení neodporuje ústavnímu pořádku ani zákonu o protiprávnosti komunistického režimu.
Soudci se konkrétně zabývali případem muže, jenž musel školu opustit v roce 1977. Městský soud v Praze mu v rozporu s vládním nařízením přiznal odškodnění 100 tisíc korun. Ministerstvo školství však podalo kasační stížnost a Nejvyšší správní soud rozhodnutí pražských soudců zrušil. Podle NSS vymezení okruhu odškodněných osob sice nese znaky nerovnosti, ale zároveň má legitimní cíle.
NSS připomněl, že v prvních osmi letech totality byly čistky na vysokých školách nejrozsáhlejší. Dvě nejsilnější vlny vylučování studentů proběhly na jaře 1948 a poté na přelomu let 1948 a 1949. "Pak už byla 'kádrová a třídní čistota' studentů vysokých škol řešena nejen vylučováním ze studia, ale spíše omezením přístupu na tyto školy," stojí v rozhodnutí senátu NSS s předsedkyní Miladou Tomkovou.
Soudci také připomněli, že lidé vyloučení ze škol v prvních letech totality nesli důsledky způsobených křivd nejdéle a většinou již neměli možnost dostudovat. Zároveň u nich hrozí, že se další případné vlny odškodnění vzhledem k vysokému věku nedočkají. "Pro lidi v takovémto věku je rovněž mimořádně důležitý satisfakční rozměr poskytnutého odškodnění, neboť jej získávají v době bilancování svého života," rozhodli soudci.
Müller jako svědek Jehovův v 70. letech vyučoval z bible, aniž k tomu měl státní souhlas. "Byl jsem odsouzen za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi," řekl. Následovalo vyloučení z právnické fakulty, kterou dostudoval až po roce 1989, kdy se také dočkal rehabilitace.
Městský soud v Praze teď musí případ znovu projednat. Stát už ale Müllerovi v mezičase stotisícovou náhradu vyplatil. Nejvyšší správní soud totiž kasační stížnosti ministerstva školství nepřiznal odkladný účinek. Nelze vyloučit, že kauza v budoucnu doputuje až k Ústavnímu soudu.
Nejvyšší správní soud zároveň kritizoval vládu za to, že pravidla pro odškodnění stanovila pouze formou nařízení, a nikoliv zákonem. Ani to se však nestalo důvodem, aby NSS nařízení předložil k přezkoumání ústavním soudcům. Uznal, že forma nařízení může být vhodnější kvůli efektivitě a rychlosti odškodnění.
Vládní nařízení přiznává jednorázovou náhradu 100 tisíc korun lidem, kteří byli vyloučeni ze studia od 25. února 1948 do 31. prosince 1956. Podmínkou je to, aby rozhodnutí o vyloučení bylo zrušeno zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Nárok nepřechází na dědice rehabilitovaných studentů.
