Vězení za sex mezi homosexuály a následné mučení gayů drastickou experimentální léčbou. I to byl realita padesátých let v Československu, o které se začíná otevřeně hovořit až nyní, když Společnost pro queer paměť začala se systematickým sběrem svědectví o životě gayů a lesbických žen za socialismu.
Gay odsouzený v padesátých letech za styk s partnerem stejného pohlaví se po propuštění většinou setkal s pražským sexuologem Kurtem Freundem, který homosexualitu považoval za nemoc a experimentálně ji léčil, což prameny dokazují ve více než devadesáti případech. Spíše než o léčbu, šlo ale téměř o mučení.
Příběhy politických vězňů komunismu, účastníků třetího odboje či posledních pamětníků holocaustu už historici pečlivě zdokumentovali, jen na homosexuály se jaksi zapomnělo. Vznikly sice obecné dějiny sexuálních menšin, zatím ale nikdo systematicky nevyzpovídal queer pamětníky. "České bádání v dějinách homosexuality se ubírá podobnými cestami jako před několika desetiletími v Německu," porovnává historik Jan Seidl ze Společnosti pro queer paměť. Němci také napřed zmapovali homosexualitu podle úředních dokumentů. "A teprve od osmdesátých let začali dokumentovat teplý život v jednotlivých regionech na základě ústních svědectví," říká Seidl, jenž celý letošní rok věnoval právě zpovědím pamětníků.
K prvním výstupům Společnosti pro queer paměť patří knižní průvodce Teplá Praha, který letos zmapoval vše, co souvisí s homosexualitou v hlavním městě. Po pražském průvodci bude následovat bedekr Teplé Brno a výhledově i Teplá Ostrava, přičemž časopis TÝDEN už udělal v moravskoslezské metropoli malý průzkum. Od konce šedesátých let se například ostravští homosexuálové scházeli v baru Melodic v pasáži u kina Vesmír. Tento podnik se sice po roce 1989 proměnil v prodejnu sportovních potřeb, ostravská queer scéna je nicméně i dnes velmi pestrá a třeba na parketu v gay baru Ikarus tančí mužské i smíšené páry. "Holky tu vidím rád, i když je mi někdy vyčítáno, že je tu moc bab," směje se majitel gay baru Ikarus Martin Buzek. Sedmačtyřicetiletému muži trvalo dost dlouho, než si uvědomil, kam ho srdce táhne. "Když jsem na počátku devadesátých let dělal číšníka v gay baru Bolero a někdo mi sáhl na zadek, byl jsem z toho vydivočený a chtěl utéct. Tak jsem byl blbý," povzdechne si. Ostrava je ale podle něho k teplé subkultuře stále vstřícnější.
* Proč trvalo skoro čtvrtstoletí, než se začalo se sbíráním osobních svědectví o životě homosexuálů za komunismu?
* Jaké jsou plány Společnosti pro queer paměť? Proč chce založit muzeum a dokumentační středisko?
* Co víme o homosexuální scéně na malých českých městech v období komunismu?
* Proč mohli být homosexuálové tvrdě postihováni i po roce 1961, kdy byl pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví povolen?
* Byly po roce 1989 skutečně zničeny takzvané růžové seznamy, na kterých StB evidovala homosexuály?
Odpovědi na tyto otázky najdete v novém čísle časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 1. prosince.
