Na sobotní odhalení památníku, který svým rodičům věnují děti zachráněné sirem Nicholasem Wintonem, se těší i třiadevadesátiletý Jiří Pavel Kafka. Jedním z vlaků, jejichž odjezdy organizoval mladý bankéř z Prahy, odjel v roce 1939 do Anglie jako patnáctiletý. Měl výhodu, necestoval sám, ale s bratrem. A jako jednomu z mála se mu podařilo vidět se i poté se svými rodiči. "Nebýt jeho odvahy, hrdinství, ale hlavně lidskosti, nepřežil bych válku," řekl Kafka, který později sloužil jako letec u RAF. Winton zachránil před válkou téměř 700 dětí.
Odvahu neměl jen on, ale i rodiče těchto dětí. Věděli, že židovský původ pro ně znamená téměř jistou smrt. Věděli, že těžko se zachrání oni sami, doufali ale, že by mohly přežít jejich potomci, pokud opustí Československo - ale také své rodiče. Jako dík za to, že měli odvahu odtrhnout od sebe své děti, aby jim dali život, věnují tyto děti svým rodičům památník. Bude mít podobu dveří vlaku, kde na jedné straně skla jsou ruce dětí a na druhé rodičů. Ruce, které se už navzájem nikdy nedotkly.
Na hlavním nádraží v Praze, odkud vlaky do Anglie v předvečer druhé světové války odjížděly, bude pomníček odhalen v sobotu za účasti několika dosud žijících tehdejších Wintonových dětí. "Mám z toho radost a jsem na to zvědavý," říká Kafka. "Kdyby nedošlo k cestě do Anglie díky panu Wintonovi, tak bych tady s velkou pravděpodobností nebyl a nepřežil bych válku," říká. Setkání s Nicholasem Wintonem byl asi nejšťastnější okamžik jeho života. O jeho hrdinství se dozvěděl až jako všichni ostatní - o mnoho desítek let později. Stalo se tak až díky dojemnému setkání se zachráněnými "dětmi", které zorganizovala BBC v roce 1988, téměř půlstoletí po jeho hrdinských činech. "Byl to chytrý, velmi příjemný a velmi schopný člověk," říká Kafka o Wintonovi.
V Anglii se dostali s bratrem do uprchlického tábora v Ipswichi. "Rodiče trvali na tom, aby nás nerozdělovali. Místo toho, abychom šli k rodinám, nás poslali do tábora pro uprchlické děti z německy mluvících zemí, takže jsme se ze začátku naučili mluvit spíše německy než anglicky," vzpomíná. "Ani bratr ani já jsme to ale nevnímali nijak fatálně. Bylo to pro nás velké dobrodružství. Věděli jsme, že bychom rodiče už nemuseli vidět, ale brali jsme to jen jako teorii. Nevnímali jsme to tak ještě."
Dramatické loučení s rodiči
Přesto vnímá svou tehdejší situaci jako lepší než to, co zažívaly další děti. "Měli jsme určitou výhodu proti většině ostatních. Náš táta se stal jedním z lidí, kteří odjeli do Francie a Anglie, aby se tam snažili připravit půdu pro další imigranty z Čech," popisuje. S tatínkem se tak sešli, on jim zařídil prázdninovou školu na jihu Anglie, kde chlapci byli několik týdnů, a otec se vrátil do Čech. "Po několika týdnech ho poslali znovu, vypukla ale neočekávaně válka, a on se už nemohl vrátit. Bylo to tak dramatické, že když se přijel s námi rozloučit, oznámili jsme mu my, že vypukla válka. Zavřely se okamžitě hranice, on nemohl nazpátek, moje máma zůstala v Praze a on v Londýně a nemohli se během války sejít."
Maminka Jiřího Kafky přežila koncentrační tábory a brzy po válce se setkala v Praze se svým manželem a později i synem, který se vrátil z Anglie, kde působil v pozemní československé armádě a poté i v RAF. Do Anglie se ale vrátil v roce 1947 a žil tam s přestávkou v 60. letech, kdy pobýval v Izraeli, až do 90. let. V současnosti žije Jiří Pavel Kafka, jeden z posledních válečných veteránů - příslušníků Royal Air Force - v Praze.
