Tajná spolupráce nevylučuje vrácení pozemků prodaných státu

Tajná spolupráce s bezpečnostními složkami komunistického režimu ještě automaticky neznamená, že se člověk nemohl při jednání se státními orgány ocitnout v tísni. Ústavní soud dvěma usneseními potvrdil, že muž, kterého protistrana označovala za bývalého informátora, má nárok na pozemky v Praze-Nedvězí. Muž u soudů úspěšně tvrdil, že pozemky musel státu v 80. letech minulého století prodat v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. 

Jako protistrana vystupovalo u soudů město Praha s městskou částí Nedvězí. Právě jejich právník poukazoval na to, že muž údajně v letech 1958 až 1990 s přestávkami působil jako informátor a tajný spolupracovník bezpečnostních složek, což mu prý zajistilo privilegované postavení. Těžko tak mohl naplnit podmínky zákona o půdě. Ten umožňuje vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu "v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek".

Ústavní soud stížnosti Prahy i městské části odmítl. Ve spisech prý neexistují důkazy pro to, že muž s bezpečnostními složkami aktivně spolupracoval způsobem, jímž by si zajistil privilegované postavení, které by skutečně údajnou tíseň zpochybňovalo. "Není možné konstatovat, že samotné vedení vedlejšího účastníka v seznamu spolupracovníků bezpečnostních složek nedemokratického režimu bez dalšího vylučuje tíseň při uzavření předmětné kupní smlouvy," stojí v jednom ze dvou publikovaných usnesení ÚS.

Podle ústavních soudců justice provedla dostatečné dokazování. Ze spisu například vyplývá, že mužovi předci od roku 1783 vlastnili v Nedvězí u Říčan zemědělskou usedlost s rozsáhlými pozemky. Hospodařili na nich až do roku 1952, kdy nemovitosti převzalo do užívání jednotné zemědělské družstvo. Mužův otec byl odsouzen, on sám odešel do pohraničí. Soudy tak dospěly k závěru, že stát na rodinu vyvíjel dlouhodobý a nepřetržitý politický nátlak, který v letech 1982 a 1986 vyústil v odprodej pozemků státu za nejnižší možnou cenu.

Taktéž Nejvyšší soud nedávno uvedl, že pojem tísně ve smyslu zákona o půdě je nutné vykládat v širších souvislostech. Politický nátlak v letech 1948 až 1989 prý nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces. Jeho výsledkem bylo to, že vlastník učinil právní úkon, který by v právním státě neprovedl. Pokud existoval dlouhodobý tlak na rodinu, případná evidence v seznamech spolupracovníků nemusí být relevantní okolností a nevylučuje automaticky tíseň při nakládání s majetkem.