Druhá světová válka
Terezínskou Malou pevností prošlo za války na 32 tisíc vězňů
10.06.2020 06:48
Terezín byl postaven jako pevnostní město proti pruskému nebezpečí, později zde byla věznice a za druhé světové války se stal symbolem perzekucí a genocidy, když zde němečtí nacisté zřídili v Malé pevnosti věznici gestapa a především v Hlavní pevnosti židovské ghetto. Terezínskou Malou pevností, která byla v době německé okupace policejní věznicí gestapa, prošlo v letech 1940 až 1945 na 32 tisíc vězňů, z nichž 2500 zahynulo přímo zde a tisíce dalších pak zahynuly po deportaci z Terezína do vyhlazovacích koncentračních táborů. Věznice gestapa v Malé pevnosti byla zřízena před 80 lety, 10. června 1940.
Od poloviny 19. století sloužila terezínská pevnost jako vězení pro mnohé revolucionáře, ve městě například zemřel i sarajevský atentátník Gavrilo Princip. Za druhé světové války se město stalo symbolem perzekuce a genocidy ze strany nacistů. Malá pevnost sloužila od 10. června 1940 jako policejní věznice pražského gestapa a Hlavní pevnost od 24. listopadu 1941 jako židovské ghetto.
V Malé pevnosti byli vězněni především českoslovenští političtí vězni, členové mnoha odbojových skupin a organizací. Za pět let prošlo její branou na 32 tisíc mužů a žen, z nichž zde v důsledku hladu, týrání a nedostatečné lékařské péče a hygieny zahynulo na 2600 lidí, další tisíce zahynuly po deportaci z Terezína. Vězněna zde byla například politička Milada Horáková, spisovatel Otakar Batlička, karikaturista František Bidlo, bývalý ministr zahraničí Kamil Krofta, kardinálové Josef Beran a Štěpán Trochta, divadelník Emil František Burian, politik Vladimír Krajina či generál Ludvík Krejčí. Zemřel zde hudební skladatel Rudolf Karel či na následky onemocnění skvrnitým tyfem francouzský básník Robert Desnos.
Poslední hromadná poprava českých odbojářů se zde konala 2. května 1945. O život přišlo 51 vězňů (včetně tří žen), převážně představitelů mládežnické organizace Předvoj. Jejich životy vyhasly v den dobytí Berlína sovětskými vojsky a šest dnů před koncem války.
Zastávka směr Osvětim
Hrůznější kapitolu za války představovalo židovské ghetto v Hlavní pevnosti, o jehož zřízení rozhodl v říjnu 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. První transport do Terezína přijel z Prahy 24. listopadu 1941, po něm následovaly další z Čech, Moravy i zahraničí (v září 1942 zde bylo kolem 58 tisíc vězňů). V lednu 1942 začaly transporty z ghetta na východ, poslední z celkem 63 transportů smrti vyjel v říjnu 1944. Do vyhlazovacích a koncentračních táborů bylo deportováno více než 87 tisíc lidí. Osvobození se dožilo pouhých 3800 z nich. Polovina transportů vypravených z ghetta měla jediný cíl určení - Osvětim II-Birkenau.
Do terezínského ghetta bylo od listopadu 1941 do dubna 1945 celkem deportováno na 140 tisíc židovských vězňů, určených za oběti "konečného řešení židovské otázky". Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15 tisíc příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně. Celkem tak terezínským ghettem prošlo asi 155 tisíc mužů, žen a dětí, z toho asi 75 tisíc z Čech a Moravy, na 40 tisíc z Německa, 15 tisíc z Rakouska a další ze Slovenska, Maďarska, Nizozemska, Dánska a dalších okupovaných zemí. Přímo v Terezíně zemřelo v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek na 35 tisíc vězňů.
Plejáda známých jmen
Ghettem prošli například spisovatelé Karel Poláček, Arnošt Lustig, Norbert Frýd či Ivan Klíma, dirigent Karel Ančerl, operní pěvec Karel Berman, hudební skladatelé Hans Krása, Viktor Ullmann a Pavel Haas, režisér Dušan Klein, filozof Karel Kosík, politik Egon Lánský, herec Zdeněk Ornest, rakouský spisovatel Hans Günther Adler, rabín Richard Feder či v útlém věku fotograf Jan a malíř Kája Saudkovi.
V ghettu zemřel kupříkladu podnikatel Emil Kolben, předválečný ministr za československé německé sociální demokraty Ludwig Czech, sestra rakouského psychologa Sigmunda Freuda Adolfine, otec českého zemského rabína Karola Sidona či dědeček někdejší americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové. V táboře se narodil slovenský politolog Fedor Gál.
Koncem války byla do Terezína, který byl osvobozen sovětskou armádou v noci z 8. na 9. května 1945, zavlečena epidemie skvrnitého tyfu. Epidemie, kterou se snažil zastavit tým českých lékařů pod vedením Karla Rašky a Františka Patočky, si i po osvobození vyžádala více než tisíc obětí i z řad lékařů a zdravotníků.
V letech 1945-1948 sloužila Malá pevnost jakožto internační tábor pro německé válečné zajatce a dále také pro civilní osoby německé národnosti, které měly být na podkladě Benešových dekretů po válce odsunuty z Československa do Německa.
V roce 1947 byl v Malé pevnosti otevřen Památník národního utrpení, od roku 1962 národní kulturní památka, do jejíhož rámce patří i město Terezín a židovský a ruský hřbitov za městem. Současný název Památník Terezín pochází z roku 1964.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.