Příčina letošních záplav v Troubkách na Přerovsku je prostá. Na okolních polích provizorně navýšená hráz ze zeminy a chlévské mrvy nevydržela nápor vod z rozvodněné Bečvy.
Od stoleté povodně, která v roce 1997 utopila v Troubkách devět lidí, se totiž hanácké Troubky nedočkaly vybudování jediné protipovodňové stavby. „Za třináct let nebyl nikdo schopen ani zpevnit ty hráze," stěžuje si šestašedesátiletá Pavla Kelnarová z Troubek.
Nekoplo se do země
A penzistce Kelnarové přizvukuje většina sousedů: „Ani se tady nekoplo do země," rozčilují se. Pavla Kelnarová viní z letošní povodně hlavně radnici. „Já jsem myslela, že se vyvrátím, když voda začala téct do obce ze stejného místa jako v roce 1997. Zase se protrhla ta nedostatečně vysoká hráz u Bečvy," přemítá, kde se stala chyba. V úterý odpoledne proto raději před stoupající vodou opustila Troubky evakuačním autobusem.
ČTĚTE TAKÉ: Déšť ustal, hladiny řek zvolna klesají
Olše u Bohumína je široká kilometr. Vinna je i dálnice
Hráz se protrhla ve stejném místě, stěžují si v Troubkách
Voda z Bečvy do Troubek skutečně v úterý nad ránem pronikla zhruba stejnými místy jako v roce 1997. „Je to fáma místních lidí, ale podobně teď informují i média. Prý se protrhla hráz, což není pravda. Žádná umělá hráz v těchto místech u Bečvy vůbec není," prozrazuje místostarostka Troubek Vladimíra Hanzlíková.
Místo hrází hromada chlévské mrvy
Vesnici od řeky tady totiž odděluje jen zeminou mírně navýšené pole. „Provizorní hráz z hlíny a chlévské mrvy jsme začali narychlo stavět teprve v pondělí. Ta ale vodu vylitou z řeky na pole nakonec neudržela a Bečva se začala rozlívat do vesnice," líčí místostarostka. Na otázku, proč radnice od roku 1997 v těchto místech nevybudovala skutečné hráze, má jednoduchou odpověď: „Dávno sice máme vypracovaný projekt, který řeší hráze u Bečvy. Náklady na výstavbu se však odhadují na 300 milionů korun, na což nemáme a mít nebudeme."
Zdejší radní se proto místo na výstavbu hrází soustředili na údajná „komplexní protipovodňová opatření" ve spolupráci s krajem. Obce v okolí Bečvy se s krajem už před lety dohodly na výstavbě poldru u Teplic nad Bečvou. Ten by zatopení Troubek a dalších vesnic u řeky se vší pravděpodobností zabránil. Poldr už měl být několik let postavený. „Jeho stavbě ale brání majitelé pozemků, kteří odmítají spolupracovat s Povodím Moravy," stěžuje si místostarostka Vladimíra Hanzlíková.
Tvrdohlaví Hanáci
Povodí Odry uvádí, že k výstavbě poldru potřebuje koupit části pozemků od více než 400 majitelů. Na 200 majitelů však s vodohospodáři vůbec nekomunikuje, dvacítka „hanáckých sedláků" prodej svých polností rovnou odmítla. „Lidé prostě nechtějí dát svoje pole," chápe sousedy důchodkyně Pavla Kelnarová z Troubek. Její kamarádky Růžena Němčáková a Jarmila Smolková se pouštějí do disputace, z níž vyplývá, že „Hanák brání svoji půdu jako o život", k čemuž hodně přispěla i zkušenost s násilnou kolektivizací v padesátých letech.
Řeka si všechno pamatuje
Sedmatřicetiletá Zita Dolanská z Troubek sice také kritizuje, že obec nevystavěla hráze, ale z povodní viní celkový přístup společnosti k životnímu prostředí. „Bečva byla na různých místech regulovaná, uvězněna do nových koryt, často nešetrně k přírodě. Jenže řeka si všechno pamatuje a teď se jen snaží vrátit tam, odkud byla vyhnána," přemítá matka dvou malých dětí. Manželé Jan a Vlasta Smolkovi zase zvažují, zda vůbec po povodních v roce 1997 mělo smysl vesnici obnovovat. „Sami jsme tehdy přišli o domek z vepřovic, voda ho úplně spláchla," vypráví Jan Smolka. S pomocí Červeného kříže si ve stejném místě vybudovali nové bydlení. „Teď máme v domku víc jak půl metru vody, pračka, nábytek, všechno bude zničené. Zase musíme začínat znovu. Ale kvůli komu?" ptá se Vlasta Smolková. V očích hrozný smutek, stejně smutně se dívá i její pes Danek, toho času rovněž v evakuaci.
Pánbůh nás nemá rád
Shrnuto. Obyvatelé Troubek viní z letošních záplav údajně neschopnou místní radnici, kraj i stát, sami sebe za svoji „hanáckou tvrdohlavost" a nešetrný vztah člověka k přírodě. „Po staletí přitom Troubky nezasáhly podobné povodně, můj děda mi to tak vyprávěl, psal si zápisky o historii," tvrdí šestašedesátiletá Pavla Kelnarová. „Pánbůh nás teď asi přestal mít rád," dodá.
Foto: Lucie Pařízková
