Srpen 1968 - to je především příběh Johana Valdmana. Alespoň pro lidi z obce Deštnice na Žatecku. Sovětský voják s německým jménem původem z Estonska před čtyřiceti lety dezertoval od své okupační jednotky a místní mu pomáhali se schovávat. Nakonec ho ale někdo z Čechů udal a pro Estonce si přijelo přepadové komando.
„Okupanti, táhněte domů" nebo „Zavírejte popelnice, Rusáci mají hlad." Takové nápisy maloval po 21. srpnu 1968 po silnicích na Žatecku tehdy dvaadvacetiletý řidič z povolání Josef Zuzjak. Za pár dní ale jeho rodina jednoho hladového „okupanta" přijala doma a do sytosti ho nakrmila.
ĆTĚTE TAKÉ: Historici: Intervence odstartovala až na třetí pokus
„Hráli jsme na hřišti fotbal a pro mě přišla neteř mého bratra, že mám přijít k nim domů," vzpomíná na setkání s dezertérem pan Zuzjak. Když dorazil k bratrovi, seděl tam u stolu drobný mladík v zaprášené sovětské uniformě. Jmenoval se Johan Valdman a utekl z polní nemocnice, kterou okupační armáda zřídila u nedaleké vesnice Janov.
Věděl jsem, co prožívá
Dvaadvacetiletý Valdman přišel 21. srpna s dalšími stovkami tisíc sovětských vojáků poskytnout Československu „internacionální pomoc". V Janově mu operovali slepé střevo. V nestřeženém okamžiku se mu podařilo uprchnout.
Pár dní se skrýval v lese a hlad ho donutil oslovit někoho z místních. Podle Zuzjaka to nejdřív zkoušel v prvním domě u lesa, v němž bydleli volyňští Češi, ale ti ho ze strachu před případnými represemi od sovětské armády odmítli. Pak tedy Valdman zamířil k Zuzjakovým. Ti mu dali večeři, civilní oblečení a domluvili se s jedním známým, který věděl o vhodném úkrytu. „Voják říkal, že má příbuzné na Západě a chtěl by se k nim nějak dostat," vzpomíná Zuzjak.
TAKÉ ČTĚTE: Historici o srpnu 1968: Byla to invaze podle učebnic
„Chtěl jsem mu pomoct. Na mě na vojně taky ječeli a nevěřil jsem tomu. Věděl jsem, co prožívá," vypráví Josef Vestfal. Tehdy dvadvacetiletý traktorista vojáka v noci ukryl na půdě stodoly tamního státního statku. Nosil mu tam jídlo a cigarety. „Říkal jsem mu, že přesouvat se teď k hranicím, když všude jsou Rusové, je nesmysl. Domlouvali jsme se, že až bude větší klid, autem ho dovezu do Prahy, on se v tom zmatku ztratí a počká na vhodnější chvíli k útěku na Západ," popisuje Vestfal.
Za udání dávali salám
Za týden ale k Vestfalovým vtrhli sovětští vojáci se samopaly. Někdo musel mladého traktoristu udat. „Vím kdo, byl to člověk z vesnice, dnes už nežije," říká pan Vestfal . „Doba se měnila, lidi s nimi začínali spolupracovat." On sám vetřelcům nic neprozradil, vojáci přesto zamířili rovnou do statku a pomocí bidel prohledávali i kupky sena ve stodole, kde se Valdman schovával. Nikoho ale nenašli a odjeli.
ČTĚTE TAKÉ: S Leninem proti okupantům
„Johan mi potom řekl, že jeden voják ho v seně objevil, ale dělal, že ho nevidí," líčí napínavý příběh Vestfal. Jenže za několik dnů byli Sověti u Vestfalů znova. Dovedli ho ke stodole. „Chodil s nimi jeden zedník, co tu byl na brigádě a pomáhal jim. Říkal, že vědí, že tam je, ale mám ho přivést sám. Prý za to dostanu salám, on dostal taky. Tak jsem s ním praštil o dveře," vypráví Vestfal. Jeden z vojáků mu ale dal pistoli do zad a donutil ho jít do stodoly. „Musel jsem říct: Johane pojď dolů, oni o tobě vědí." Dezertéra potom vecpali do gazíku a ve vesnici ho už nikdo nikdy neviděl.
Pan Vestfal poté pracoval léta jako traktorista a hláskař na dráze. Za pomoc dezertérovi byl jednou vyslýchán, represe se mu vyhnuly. Když se po osudu sovětských dezertérů z období „bratrské" invaze pídili v 90. letech novináři, ruské úřady sdělily, že Johan Valdman byl ve vězení do roku 1990, ale brzy po propuštění zemřel.
„O tomhle konkrétním případu nemáme informace. Ruská strana údaje o svých dezertérech většinou odmítá poskytovat," říká historik Lukáš Cvrček z Ústavu pro studium totalitních režimů a dodává. „Pravděpodobnější je, že dezertéry popravovali. Mohli ale skončit i ve vojenském vězení, které bylo ještě přísnější než jiné."
Foto: ČTK, Tomáš Nosil
