Umělecká nostalgie

Patnáct let po rozdělení federace platí v kulturních vztazích „předrozvodové" schéma. S nadsázkou: sem talenty, tam produkty.

Expresivní a emotivní slovenští umělci proudí do Čech, zatímco opačně se tak děje v mnohem menší míře. Naopak o produkty české kultury je na Slovensku obecně větší zájem než naopak.

Nejvýrazněji je to snad patrné v kinematografii. České filmy jsou na Slovensku diváckými hity, podle nedávného průzkumu se těší největší oblibě hned za americkými. Na opačný břeh řeky Moravy se ale slovenský film dostane zřídka. Důvod je zřejmý, zatímco co v Česku se ročně natočí zhruba dvacet nových snímků, slovenskou produkci lze pohodlně sečíst na prstech jedné ruky. Jediným pravidelně točím režisérem je Martin Šulík, kterému před dvěma lety aplaudovalo karlovarské festivalové publikum za Sluneční stát, natočený mimochodem v česko-slovenské produkci. Takže slovenské tváře se zabydlely ve zdejších filmech a především televizních seriálech.

Thálie pro sousedy

V Česku taky už léta pravidelně hrají a režírují špičky slovenského divadla. Trend odstartovala inscenace hry Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss s Emílií Vášáryovou. Tu  následovala plejáda umělců: Martin Huba, Juraj Nvota, Jozef Bednárik, Zuzana Krónerová, Marián Labuda... Danielu Šinkorovou sice bulvár spojuje hlavně s rolí doktorky Gity z novácké telenovely Ordinace v růžové zahradě, nicméně nitranská rodačka je také držitelkou dvou divadelních Thálií. A není ojedinělou vlaštovkou. V soutěži Nadace Alfréda Radoka o původní hru (paradoxně) pravidelně boduje slovenský dramatik Viliam Klimáček. Talentovaný autor s čidly vysunutými k bolestem i komediím dneška má za sebou český hattrick: v posledních třech letech na třech českých scénách uvedl tři své hry a netají se názorem, že česká divadla mají daleko větší odvahu riskovat a inscenovat neověřené kusy a současné autory. „Nejzajímavější režijní počiny na území bývalého Československa od roku 1989 pro mě přišly z Čech, protože tady byl Lébl a Pitínský. A v ostatním období třeba práce Jiřího Pokorného," míní Klimáček.

Přesto se hostování slovenských souborů obvykle těší značnému zájmu. V mžiku vyprodané bývají vstupenky na Festival slovenského divadla, který už dvanáct let vozí do Prahy a nově i Karlových Varů ověřené stálice: Radošinské naivní divadlo, Štúdio L+S, bratislavskou Novou scénu nebo Astorku Korzo.

Pohodička v bídě

Opačná je situace na hudební scéně, kde bylo Slovensko vždy zdrojem inspirace. „Česká rocková generace pamatuje, že nahrávky Pavola Hammela, Mariána Vargy i Deža Ursínyho nabízely prchavé, těžko uchopitelné kouzlo, které českému rocku chybělo," míní hudební publicista Pavel Dorůžka.

Podobné kvality těžící s osobitosti a výrazného autorského vkladu má dnes podle něj například tvorba bratislavské skupiny Dlhé diely. „Pod slupkou jakoby minimalistického kytarového soundu se skrývají tisíce barev i křehká zvuková poezie, hudba sdělná a dobře komunikující." Alba labelu Slnko rekords, který založili muzikanti z Dlhých dielov Daniel Salontay a Šína před šesti lety, převzala do distribuce pražská značka Black Point. Silnou pozici si na českém trhu drží i slovenští představitelé tzv. inteligentního popu: Richard Müller, Jana Kirschner, Peha či IMT Smile, a v poslední době také objev slovenské r´n´b scény Tina.

Odpověď na otázku, proč si slovenská hudba udržuje v srovnání s domácí produkcí větší autentičnost i vitalitu, je na dlouhý rozbor. Jedním z důvodů bezesporu je, že po rozdělení státu se hudební trh i posluchačské návyky v obou zemích vyvíjely diametrálně odlišně.

Ekonomická nezajímavost či spíše neexistence slovenského hudebního trhu, fakt, že na hudbě se prostě vydělat nedalo, otevřely prostor experimentům. A současně se slovenským rádiím vyhnula pohroma „osvíceného" dramaturga, který by zaplavil éter normalizační nostalgií a lacinou podbízivostí. V devadesátých letech tak alternativní slovenské kapely obcházely rádia s demonahrávkami, pro které nemohly najít vydavatele. Úspěšně. Mladá hudba se tak sice neprodávala, nicméně posluchači si na ni zvykli a zatímco český éter se plnil zvukovým smogem, slovenské stanice jako FUN Radio či Rock FM určovaly trendy a formovaly hudebně vzdělané a otevřené publikum. Dozvuky je možno zachytit i na festivalu Pohoda, který pořádá frontman kapely Neuropa Michal Kaščák a podle znalců v Česku nemá atmosférou ani dramaturgií stále obdoby.

Bez překladu nečtem!

Asi největší propasti se za patnáct let vyhloubily na literárním poli. Zatímco Slováci čtou české knihy v originále, Češi o slovenskou literaturu zájem nejeví. V běžném slovenském knihkupectví tvoří alespoň třetinu nabídky na pultech tituly v češtině, na druhé straně hranice nabízí knihy psané slovensky jediná specializovaná prodejna. „Zájem je hlavně o cizojazyčnou odbornou literaturu, která nevyšla v českém překladu, u beletrie považuji už přes deset prodaných titulů za bestseller," netají roztrpčení Zbyněk Adam, majitel pražské Slovenské knihy. Úspěch tu měly parodie o supertajném agentovi Robertu Krowiakovi s ilustracemi Jozefa Danglára Gertliho i knižní účtování Petra Pišťaneka s divokým kapitalismem Rivers of Babylon, podpořené navíc stejnojmenným filmem. Čtenáři se pídí taky po Martinovi M. Matkinovi, pod pseudonymem utajeném autorovi ironicky sentimentálního lehkého čtiva, který do povědomí prorazil internetovým blogem a dnes je na Slovensku celebritou lámající rekordy prodejnosti. „Matkina tady prodám i přes sto kusů," pochvaluje si Adam.

Zavedenou značkou je i popkulturní psavec Michal Hvorecký, kterému ovšem knihy s krátkým odstupem vycházejí v českých překladech. V říjnu dokonce vydá nakladatelství Tympanum jeho nejnovější román Eskorta jako audioknihu. Překlad ale literárnímu jazyku slovenských spisovatelů, jenž se proti českým kolegům vyznačuje větším smyslem pro hravost a příklonem k nadreálnu, často spíš ublíží. Jako v případě Knihy o hřbitově Daniely Kapitáňové, kdy se Miroslavu Zelinskému příliš nepodařilo uchovat originální komiku jazyka mentálně retardovaného venkovana nahlížejícího polistopadové dění. Přitom současná slovenská literatura hlavně v kratších útvarech nabízí vitalitu v Česku nevídanou, jak dokazuje i průřez tamní scénou, který vydalo před dvěma roky nakladatelství Labyrint. Opět v českém překladu. „V slovenštině by byla kniha neprodejná," konstatuje ovšem vydavatel Slovenské čítanky Joachim Dvořák.

Foto: archiv,divadlo29.cz, CTK