Schodek státního rozpočtu se může zvýšit až o několik miliard korun ročně, varuje poslankyně Vladimíra Lesenská (ČSSD). Může za to podle ní ministerstvo financí, které chce přesunout úrazové pojištění zaměstnanců ze současného státního systému na pojišťovny. Stát tak přijde o přebytky, které z pojištění v současnosti má. Navíc bude muset hradt závazky za staré renty. "Jsou to účelová zadání, která směřují k privatizaci úrazového pojištění zaměstnanců," domnívá se Lesenská.
Jaké hlavní změny má přinést návrh vlády?
Nový zákon o úrazovém pojištění zatím oficiálně neexistuje. Takže my máme možnost se dohadovat na základě dostupných informací, kam by měl směřovat. Ministerstvo financí na základě zadání vlády zpracovalo analýzu problematiky odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání s návrhem věcného řešení. Podle něj by mělo úrazové pojištění přejít ze státního průběžného systému,který v současné době pro stát realizují dvě pojišťovny, do široké komerční sféry.
A v čem je podle vás problém?
Podotýkám, že je to subjektivní hodnocení, ale podle mého jsou to účelová zadání, která směřují k privatizaci úrazového pojištění zaměstnanců. Ale to je politické rozhodnutí a zodpovědnost současné vlády. Přebytky systému jdou nyní do státního rozpočtu. Stávající renty jsou řešeny z vybraných finančních prostředků. Podle návrhu by ovšem pojišťovny platily pouze nové renty a odškodnění, které by vznikly po lednu 2014. Starší renty by hradil stát ze státního rozpočtu, aniž by měl odpovídající příjmy. Tím by v systému vznikl deficit až ve výši několika miliard ročně. Postupně by se sice snižoval, ale trval by velmi dlouho přibližně až do roku 2080. V době, kdy je státní rozpočet našponovaný, tak je to další požadavek na výdaje z něj.
V jaké výši by přesně byly ty závazky státu?
V roce 2010 ministerstvo financí odhadovalo dlouhodobé závazky na 70 miliard korun, dnes to odhaduje na 57 miliard. Ale to číslo nikdo přesně nedokáže odhadnout, protože nevíme, jak dlouho se stávající renty budou vyplácet, jestli se na ně nebude něco nabalovat, zda nebudou vzrůstat nároky na zvýšení stávajících odškodnění, na léčbu a podobně. V okamžiku, kdy dojde k přesnému výpočtu, tak se zmiňovaná suma ještě posune. Nejsem ale schopná říct, jestli dolů nebo nahoru.
A nehrozilo by v současném systému, jak by se zvyšoval počet lidí pobírajících renty kvůli pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání, že by deficit v budoucnu vznikl i tak? Zatímco při řešení, které ministerstvo financí v analýze preferuje, přejdou budoucí závazky na pojišťovny a stát už za ně neponese zodpovědnost?
V první řadě by bylo ideální, kdyby celý systém v rámci prevence fungoval tak, aby žádné nové úrazy ani nemoci z povolání nevznikaly. Ale to jsme ve sféře přání. Realita vždy nějaké problémy přináší. Stávající závazky jsou řešené průběžně z vybraného pojištění. Jenže vstupem dalších pojišťoven do systému by se stávající průběžnost přerušila a nynější závazky by přešly na stát. Jiný způsob jsem zatím v záměrech změn nevyčetla. Takže tedy není problém zda státu vznikne, či nevznikne deficit, ale problém je s převodem stávajících závazků z průběžného systému fungování úrazového pojištění zaměstnanců pouze na státní rozpočet. Nové závazky po nabytí účinnosti nové právní normy budou pravděpodobně opět řešeny z vybraného pojistného průběžně. Je otázkou, jakým způsobem, ale to nám odpoví až nový návrh zákona.
Ministerstvo financí také argumentovalo, že převedení na pojišťovny je i z důvodu nového občanského zákoníku, který zaměstnancům umožní vysoudit si větší odškodné než v současném systému.
To je pravda, nový občanský zákoník začne platit. Ale pro zaměstnance je v této oblasti podle mého názoru nevýhodný, protože když za dodržení veškerých bezpečnostních opatření utrpí zaměstnanec pracovní úraz, tak řeší úplně jiné starosti - finanční, existenční problémy rodiny. A ještě aby se do toho soudil, hledal advokáty, tak to asi není úplně ideální řešení. Navíc se v současnosti může samozřejmě také soudit, ale nový zákoník to dává jako prioritu. Smluvní vztah přitom vzniká mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nikoliv mezi zaměstnancem a pojišťovnou. S kým se tedy má zaměstnanec o svůj nárok na odškodnění soudit - s pojišťovnou, která cosi zamítla, nebo se zaměstnavatelem, který se možná ani o zamítnutí ze strany pojišťovny nedozví?
Jaká rizika z toho plynou?
Jeden extrém, že by se zaměstnanci, kteří mají uznaný pracovní úraz nebo nemoc z povolání, museli o své nároky soudit, protože by je jinak nezískali, snad nenastane. Ale zdůrazňuji to "snad". Druhý extrém, že by zaměstnavatel musel díky rozhodnutí soudu zaplatit plnění, které v rámci pojištění nezaplatí pojišťovna, snad nenastane také. V takovém případě by zaměstnavatel vlastně platil dvakrát - jednou pojištění a podruhé odškodnění, které pojišťovna odmítla. Ale opět tady zní to "snad". Zatím z odborných diskusí zní obavy z obou extrémů.
