Mezi Václavem Klausem a ODS se po odchodu Mirka Topolánka otepluje. Prezident se zatím podmíněně vrací do řad voličů strany, kterou kdysi zakládal. V rozhovoru pro TÝDEN hovoří o své povolební strategii, přeběhlících, komunistech, ale také o poučení z řecké krize.
Pane prezidente, víte tři týdny před volbami, koho budete volit?
Volby jsou tajné a nemám důvod prozrazovat konkrétní stranu. Ale myslím, že už to začínám vědět, protože určité posuny na naší politické scéně jak k lepšímu, tak k horšímu vidím a pozorně je vnímám.
Řekl byste dnes o některé politické straně, že je vaší stranou?
Ode mě se jistě neočekávají šokující výroky, že jsem najednou objevil nějakou novou neznámou stranu a bláznivě jsem se do ní zamiloval. Ode mě se očekává jediná věc - jestli jsem nějakým způsobem pozměnil názor na politickou stranu, kterou jsem kdysi zakládal. Ta se mi v jisté době jevila jako naprosto neúnosná a opravdu bych nemohl udělat tak fatální chybu, že bych jí dal svůj hlas. Ptáte-li se tedy, zda nyní nacházím pozitivní vývoj v ODS, který by mě mohl motivovat k tomu, abych se k ní voličsky vrátil, pak říkám, že určitý posun nacházím. Ale myslím, že v těch zbývajících třech týdnech do voleb musíme být já a celá řada dalších voličů ještě přesvědčeni o tom, že si tato pozměněná - ovšem dosud málo pozměněná - strana náš hlas zaslouží.
To jste řekl i Petru Nečasovi, s nímž jste se sešel těsně před tímto rozhovorem?
V bleděmodrém něco podobného.
K TÉMATU: Václav Klaus: Krizi v Řecku způsobilo euro
Politici souhlasí s Klausem. Paroubek přidal vinárnu
Tak to je zjevný posun - ještě před týdnem jste ODS v čele s Nečasem prakticky odepisoval.
U pana úřadujícího předsedy ODS mě zaujala jedna myšlenka, která je mi od nepaměti velmi blízká: vrátit ekonomickou dimenzi problému naší země do centra pozornosti jako hlavní téma voleb. Považuji za tragické, že se u nás hlavním tématem voleb staly hříčky s jakýmisi stranickými hlídkami v ulicích měst nebo předhánění se v osočování mezi politiky. Ekonomickou dimenzi jsem se vždycky pokoušel tlačit do centra dění i ve své poslední volební kampani v roce 2002, po čtyřech letech vládnutí Zemanovy sociální demokracie. Voliči na to tehdy neslyšeli, nepovažovali téma veřejných rozpočtů za naléhavé - a myslím, že se mýlili. Teď v tomto smyslu paradoxně napomohlo Řecko. Věřím, že lidé začínají právě tuto ekonomickou dimenzi brát vážně. Pokud na toto bude ona renovovaná ODS slyšet, považoval bych to za strašně dobré.
A k tomuto obratu stačila ODS výměna lídra? Byl to tedy jen Mirek Topolánek, kdo tlačil tuto stranu do pozice, kterou jste vy v minulosti ironizoval názvem "Podnikatelská demokratická strana"?
Určitě to nebyl pouze předseda této strany. Ale skutečnost, že se v roce 2002 právě tento člověk se svými kořeny a postoji dostal do čela ODS, k tomu určitě přispěla. Nechci osobu Mirka Topolánka démonizovat, na démonizování bych si v politice ODS vybíral jiné lidi.
Už delší dobu naznačujete, že se po odchodu z funkce prezidenta v roce 2013 do stranické politiky vrátíte, možná i pod nějakým vlastním praporem. Posunul odchod Mirka Topolánka z čela ODS nějak tyto vaše úvahy?
ODS je dnes ve stadiu změny před změnou, protože skutečná změna by teprve musela následovat. A to mě zatím vede k tomu, že vlastní úvahy odsouvám ze své bezprostřední pozornosti.
Je Petr Nečas tak silný lídr, aby prosadil hlubokou změnu ODS?
To nedovedu odhadnout, nechci ho subjektivně hodnotit. Ale šanci má a musí si být vědom nenulové ceny za průlom vpřed, ale zrovna tak ceny za pouze plynulé pokračování bez jakéhokoli vzepětí, která bude také nenulová. Sám si musí vyhodnotit, která z nich je pro něho horší k zaplacení. Přál bych mu, aby mu v tom jeho kolegové spíš pomohli, než aby mu házeli klacky pod nohy.
A už jste si Nečase alespoň vrátil do kontaktů ve svém mobilním telefonu, odkud jste si ho spolu s jinými před časem vyškrtl?
Mobilní telefonování nechme stranou. V každém případě byla dnešní (pátek 7. května, pozn. red.) schůzka domlouvána prostřednictvím několika lidí, které známe já i on. A jedinou věcí, kterou jsme si řekli jako krok vpřed, bylo to, že k prostředníkům už není důvod a příště si už schůzku můžeme domluvit přímo.
Za několik dnů vás opět čeká role moderátora při jednáních o nové vládě. Budete k ní po minulých zkušenostech přistupovat nějak jinak?
Přistupuji k tisícům věcí pořád stejně a stejně tak budu postupovat při sestavování vlády.
PSALI JSME: Klaus podepisoval novou knihu, vítali omylem Havla
Klaus: Unie se rozšíří, partnerství není alternativa
Ptáme se proto, že po volbách může nastat podobná situace jako v roce 2004, kdy jste po Stanislavu Grossovi jako podmínku pro sestavení vlády žádal 101 podpisů nekomunistických poslanců, které jeho kabinet podpoří. Budete na stejné podmínce trvat i letos?
Nevidím důvod, abych své taktické tahy v povolebním jednání avizoval dopředu. Ale když jste se mě ptali, zda se ode mě dá očekávat v povolebním jednání nějaká výrazná změna oproti minulosti, odpověděl jsem vám zřetelně, že nedá.
A jmenoval byste znovu vládu založenou na hlasech jednoho či několika přeběhlíků?
O institutu přeběhlictví mělo smysl mluvit pouze v situaci stabilizované politické scény, kde visačka ODS, ČSSD, KDU-ČSL či KSČM byla visačkou jisté kvality, jasně definované identity. Dnes máme absolutně nové, neznámé strany, z nichž drtivá většina na institutu přeběhlictví přímo vznikla. Proto se mi zdá, že kdyby se náhodou do sněmovny dostala strana pana Johna a dva z jejích poslanců přestoupili jinam - k levici nebo k pravici - nikdo z nás by jim to snad ani nemohl vytýkat, protože my od nich žádnou pravicovou nebo levicovou zakotvenost neočekáváme. Kam bude přebíhat ten či onen poslanec Věcí veřejných, je opravdu úplně jedno a já ani česká veřejnost to určitě nebudeme považovat za přeběhlictví.
Vypadá to, že úspěchu nových stran pořád příliš nevěříte?
Vidím tady paralelu s volbami ve Velké Británii. Tam je sice volební systém jiný, ale i tam se ukázalo, že očekávaný úspěch Liberální strany byl jen virtuální realitou. A virtuální realita o volbách je něco úplně jiného než skutečný hlas vhozený do volební urny. Jsem přesvědčen, že se to projeví i u nás. Ony nové strany, které jsou dnes miláčky médií, dostanou méně hlasů, než dnes naznačují průzkumy.
Pokud menší strany uspějí a sněmovna bude více roztříštěná, přiblíží to podle vás variantu velké koalice anebo alespoň nějaké procedurální dohody dvou velkých stran?
Zbytečně předbíháme volební výsledek. Že mohou vzniknout situace, kdy taková dohoda bude nezbytná, dokazuje vývoj nejen v řadě okolních zemí, ale i v mnoha našich krajích a městech. V tomto smyslu to nemůže být zakázané politické uspořádání.
Byla by podle vás nějaká forma domluvy pravice a levice v této době pro zemi přínosná?
To by byla úplně jiná a v tuto chvíli bezcenná úvaha.
Levice v Česku vládla nepřetržitě osm let, od roku 1998 do roku 2006. Pak ji vystřídala pravice, vládla fakticky jen dva a půl roku, neprovedla žádné drastické reformy, ale přesto dnes voliči podle průzkumů už opět favorizují levici. Proč?
Zaprvé bych zpochybnil Topolánkovu vládu jako vládu autenticky pravicovou. Ta vláda byla strašlivě ničena totální levicovostí Strany zelených a ukazuje se, že daleko výraznější věci se provedly zeleností této vlády než její jakoby ekonomickou pravicovostí. Přičítám jí sice k dobru, že se jí povedlo po dlouhé době zabrzdit obrovské schodky státního rozpočtu, nicméně trvalo to jen jeden rok a pak přišel úder světovou ekonomickou krizí. Jinak tu vládu dohnalo zelené bláznovství, na které narážíme dnes a denně. A nechci ani předvídat, co budou lidé říkat, až se v září výrazně zvýší ceny elektřiny. Budou to pomýleně spojovat s tou novou pravicovou nebo levicovou vládou, ale přitom to byla ta minulá, zelená vláda, která to udělala. Ceny elektřiny zvýšil pan Bursík a všichni lidé by to měli vědět.
Druhá věc, která obrovsky poškozovala pravicovost této vlády, byla její snaha, aby jí všichni bossové EU dostatečně poklepávali po ramenou. V tu chvíli její členové zapomínali na své dobré pravicové vychování a totálně přejímali "eúovskou" levicovost. Takže jakýkoli projev pravicovosti této vlády bychom museli hledat zvětšovacím sklíčkem.
A není příklon voličů k levici jen návratem k normálu? Neukazuje se dvacet let po pádu komunismu, že česká společnost je ve své podstatě levicová a pravice tu může uspět jen výjimečně, za vzácné souhry okolností?
Včera jsem v The Independent Tribune četl zajímavý článek jedné italské autorky žijící v Turíně. Píše tam, že příklon ke státnímu ochranářství je hluboce zakořeněn v lidské společnosti a že jistý zvrat se dá udělat jen ve zcela mimořádné situaci. Takovou byl kupříkladu pád komunismu, který některé země k radikálnímu oslabení vlivu státu využily. Já velmi často mluvím o státním paternalismu, pečovatelském státu blahobytu. Ale tato autorka revolučním způsobem říká: on to není paternalismus, ale parentalismus, od parents (rodiče, pozn. red.). Tedy že to nejde shora dolů, že to lidem není vnucováno, ale jde to „bottom up", zdola nahoru, tedy že si to vlastně v jakékoli demokratické společnosti lidé přejí a vynutí. Proto si nejsem jist, že je to levicovost české společnosti, spíše je to obecná lidská vlastnost, která působí všude.
Celý rozhovor si přečtěte v časopisu TÝDEN, který vyšel v pondělí 10. května 2010.
Foto: Jan Schejbal, Karel Šanda
