Nejprve extremistický předák Tomáš Vandas rozdmýchával vášně ve Varnsdorfu, teď svolal demonstraci do údajně "nad propastí stojícího" Havířova.
Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) Tomáš Vandas míří ze Šluknovského výběžku do Ostravské pánve. Na sobotu 24. září svolal mítink do centra Havířova, neboť ve městě se prý "dramaticky zhoršuje bezpečnostní situace a slušní občané žijí v nočních můrách, že budou přepadeni či okradeni nepřizpůsobivými gaunery".
Havířov prý dokonce "stojí nad propastí", takže jsem se minulý týden do té "ďury" sám spustil; vlastně už jsem město za posledních deset navštívil nejméně postopadesáté (v devadesátých letech jsem tam dokonce zakládal týdeník Havířovsko).
Komunistické bytovky na centrální Hlavní třídě mají nové fasády a středem tři kilometry dlouhého bulváru se letos táhne široký květinový pás udržovaný jako v nejlepší botanické zahradě, neboť město na sklonku léta hostilo mistrovství Evropy ve floristice. Pořád je to sice trochu skanzen socialismu, ovšem v tom nejlepším slova smyslu, tak nějak si totiž komunismus představovali dělničtí milicionáři v únoru 1948: s moderními byty a teplou vodou, s rozkvetlými zahradami a dětskými hřišti, se zahradními restauracemi a továrnami, v nichž je práce pro všechny. Havířov se měl stát Neználkovým Slunečním městem a ten dojem se z místa podnes nevytratil, přičemž v uhelných dolech v okolí je dokonce pořád dost i té práce. A za slušnou mzdu.
Romská komunita v centrální části Havířova je titěrná a potkáte tady rozhodně více Poláků, Slováků či Řeků, což jsou statisticky nejpočetnější národnostní komunity ve městě. Romové žijí převážně na odlehlém sídlišti v místní části Šumbark, kde se mimochodem o jejich duševní a fyzický vývoj už od roku 1993 stará salesiánský řád a jejich komunitní středisko s mnoha klubovnami, tělocvičnou i centrem pro doučování.
Znám v Havířově desítky lidí a mnohé z nich považuji za přátele, nikdy jsem ale od nich neslyšel, že by těch několik desítek Romů v osmdesátitisícovém městě považovali za problém. Město se však vylidňuje, podobně jako celý Moravskoslezský kraj, takže jistá obava, že realitky nastěhují do opuštěných bytů Romy například z lukrativnějších částí Ostravy, je namístě. O nových nájemnících ovšem nemůže rozhodovat Vandas a křiklouni, kteří mu přijdou tleskat na náměstí. Je to úkol havířovského magistrátu, který musí vstoupit do aktivního dialogu především s největší místní realitní kanceláří RPG byty.
Když bylo roku 1955 město založeno na zelené louce, chtěli mu dát místní havíři pořádné budovatelské jméno a navrhovali třeba Uhlín, Uhliska, Horniště, Horníkov, Faratín, Rubačov, Hornohutní Ještěvíce či Šachtín. Nakonec vyhrál Havířov, i když dnes je to spíše město hornických penzistů. Hornická nátura ale nevyhasíná s důchodem. Pokud někdy moji přátelé dostali v Havířově takříkajíc "na budku", nikdy to nebylo od Cikánů, ale výhradně od horníků. Často totiž stačilo něco blbě "zapindat" o havířské práci, a už jste ji měl! A vlastně spravedlivě.
Tomáš Vandas sice svoji stranu nazval dělnickou, ovšem ta má se skutečnou prací společného jen tolik, že zakladatel partaje se kdysi vyučil instalatérem. Od devadesátých let pak Vandas domácí dělnictvo jen šikovně zneužívá při budování vlastní politické kariéry, k níž si pomáhá xenofobní rétorikou. Jeho nejnovějším hitem jsou řeči o tuzemských městech, která kvůli nepřizpůsobivým občanům stojí nad propastí. V sobotu bude o zlých Cikánech kázat v Havířově, kde většinové obyvatelstvo s Romy prakticky nepřijde do kontaktu a obě komunity si zatím mnoho nevyčítají. Zničit tento křehký mír lze ovšem jediným mítinkem, který skončí nelegálním pochodem k cikánským panelákům na okraji města. Havířovští horníci a havířští penzisté by teď proto měli Vandasovi ukázat, že "nemakačenko, který jen dřista hlupoty," není ve městě vítán. A jedna "do cifernika" místo rozloučení by pak asi také neuškodila.
