"Jiná alternativa než plnohodnotné členství v alianci neexistuje. České teritorium by neubránila ani stotisícová armáda," říká bývalý generál české armády Jiří Šedivý, který byl 12. března 1999 u vstupu České republiky do NATO. K dvacátému výročí našeho členství v Severoatlantické alianci se rozpovídal o současné situaci ve světě a o tom, co považuje za největší bezpečnostní rizika. Rozhovor poskytl serveru Aktuálně.cz.
Šedivému bylo 46 let, když stál v čele naší armády, jež po deseti letech od sametové revoluce vstupovala do NATO. Podle věku poměrně mladý generál. Šedivý však měl v té době za sebou už dost zkušeností, v roce 1993 ho přijali na vysokou válečnou školu armády v USA, kde se mnohému naučil.
"Na studiích v USA jsem měl mezi spolužáky velitele tankových praporů nebo pluků z let studené války. Jeden z nich se dokonce cvičil k útoku na komunistické Československo, zatímco já ve stejné době sledoval z druhé strany jeho. Pro mě z toho vzešly profesně i lidsky velmi zajímavé a obohacující diskuse," vzpomíná zpětně na své studium.
Pobyt v USA mu otevřel oči především po společensko-kulturní stránce. "Nezažil jsem, že by na mě někdo útočil nebo mě urazil, přestože jsem byl před rokem 1989 důstojníkem Československé lidové armády. Vždy šlo o velmi otevřené, ale přátelské výměny názorů. Naplno jsem si například uvědomil, jak propastný rozdíl existuje v kultuře našich společností," přiznává.
Zatímco v komunistické armádě byl svými nadřízenými pravidelně ponižován, za mořem poznal zcela odlišný přístup. "Když se mě známí i cizí lidé tehdy ptali, co jsem si ze studií v USA odnesl, odpovídal jsem, že šlo o poznání, jak lze i v armádě s podřízenými jednat důstojně, byť se oni zrovna netrefí do názoru velitele. Ten totiž nemusí mít vždycky pravdu," vysvětluje.
Letectvu padaly stíhačky
Za tak brzkým vstupem naší země do NATO stál především Václav Havel. "Pro Západ byl naštěstí garantem důvěryhodnosti a bez přehánění se stal ústřední postavou vstupu Česka do Severoatlantické aliance. Má obrovskou zásluhu na tom, že se nám její dveře otevřely už deset let po pádu komunistického režimu," podotýká Šedivý.
Česká armáda byla přitom v té době v bídném stavu. Její počet byl kolem sto tisíc, zatímco dnes je to zhruba čtvrtina. "Měli jsme braneckou armádu, která procházela velmi složitým obdobím. Pomalu se odpoutávala od totalitní minulosti a směřovala k modernímu, plně profesionálnímu vojsku. Hlubokou krizí procházelo například letectvo. Padaly mu stíhačky, ať už na hustě obydlené českobudějovické sídliště Vltava, kde jen zázrakem nikdo nezahynul, nebo na armádní muniční sklad," vrací se Šedivý zpětně v rozhovoru pro web Aktuálně.
Názory převážně komunistických poslanců, kteří s členstvím Česka v NATO nesouhlasí, považuje za "naprosto utopistické a nekompetentní představy. Mluvím o našich ekonomických a lidských limitech, které kvůli své velikosti nepřekročíme. A když to řeknu natvrdo, jiná alternativa než plnohodnotné členství v alianci neexistuje. České teritorium by neubránila ani stotisícová armáda. Chceme mít opět kolos na hliněných nohou, který vysává a ruinuje ekonomiku země?" ptá se.
Nebezpečná symbióza Rusko-Čína
Rusko sice Šedivý vnímá jako hrozbu, ale mnohem více se spíše obává jeho spojenectví s Čínou. "Rusko pro nás bude hrozbou vždy jen do té míry, do jaké mu to my sami dovolíme. Napadlo Gruzii, anektovalo ukrajinský Krym. V obou případech jsme mu to dovolili. Evropa těmto agresím jen přihlížela, protože se bála, že jí Kreml zastaví dodávky plynu," říká.
"Mnohem více bych se naopak obával symbiózy Rusko-Čína, ať už bude namířena proti komukoliv. Kyberútoky, o nichž se v poslední době hodně mluví, z této symbiózy přirozeně vyplývají. Chystá je proti nám Moskva i Peking," dodává.
Současné čím dál více napjaté vztahy mezi Západem a Východem by necharakterizoval jako novodobou studenou válku. Jde spíše "o vymezování sfér vlivu největších hráčů, při kterém se bude i harašit zbraněmi, aby se ukázalo, kdo má více sil".
A jak by na to měla reagovat naše země? "Měli bychom si konečně říci, jakou roli budeme v našem (evropském) regionu hrát. Nemusíme vždy a za každou cenu poslouchat a podřizovat se ostatním jen proto, že ‚plníme spojenecké závazky'. Co je špatného na tom být sebevědomým národem úměrně své velikosti a síle?" tvrdí Šedivý.
"Když se k nám někdy až příliš sebevědomě chová Německo, Francie, Itálie (například v migrační krizi, personálním drancování našeho zdravotnictví bez kompenzací nebo při výstavbě plynovodu Nord Stream II.), proč bychom se nemohli chovat sebevědomě i my? Vojenská síla je jen součástí role, kterou bude Česko, a tím i NATO v budoucnu v Evropě hrát," uzavírá.
