Žijeme v právním státě, v němž se každému měří stejným metrem a porušení zákona se spravedlivě a rychle trestá. Před zákonem si je roven ministr i řidič autobusu. Tyhle věty znějí v posledních dnech poněkud falešně i těm, kteří se i v třetí dekádě po listopadu snaží v sobě udržet zbytky idealismu.
Do vězení jde výtvarník Roman Týc za spíš recesistickou než výtvarnou výměnu skel v desítkách pražských semaforů. Za mřížemi má skončit i řidič Roman Smetana, který pomaloval předvolební plakáty politických stran. Oba porušili zákony, poškozovali veřejný či soukromý majetek, v normálně fungujícím státě by si trest zasloužili.
Spisovatelka Petra Hůlová před několika týdny napsala na chodník červenou barvou slova "Stromy nekácet!". S rukama spoutanýma za zády se po rychlém a profesionálním zákroku policie ocitla ve čtyři ráno na policejní stanici. Od trestního stíhání ji zachránilo jen to, že barvu smyl později z chodníku déšť.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil vystrnadil z funkce vrchního pražského žalobce Vlastimila Rampulu, aniž vyvolal zákonem stanovené odvolací řízení. Soud nepředpisově vyhozeného muže do jeho křesla vrátil. Tak to má být, právu a pořádku bylo učiněno zadost, řeklo by se.
Klíčový muž
Jenže zádrhel je v tom, že skoro všichni jmenovaní svým "trestným" či "trestuhodným" činem ukázali na zločiny mnohem větší a netrestané. Šofér autobusu popsal slovy jako "lháři, prostitutky, korupčníci" plakáty politiků, kteří se na nich představují úplně jinak, než pak ve skutečnosti konají. Spisovatelka poukázala na ničení parku v zájmu číhosi kšeftu. Jen ten výtvarník chtěl možná zviditelnit nejvíc sám sebe, což je u nás větší zločin než úplatkářství a zpronevěra, za které prezident uděluje milost.
Ministr se zase svou partyzánštinou pokusil vyřadit ze hry chlapíka, který je podezřelý, že je jedním z hlavních pilířů toho, čemu někteří říkají mafiánský kapitalismus. S tím, že některé bílé límečky a politici kradou, se člověk už chtě nechtě po dvaceti letech budování kapitalismu musí smířit, ale že dozorčí policistů podle dostupných informací přinejmenším zdržuje vyšetřování citlivých kauz, a pokud tomu tak skutečně je, může tedy být klíčovým mužem zločinného spolčení prorůstajícího do politiky, to je i v roce 2012 pořád silná káva. Možná Rampula nic nezametal, jen dělal chyby, ale člověk obtěžkaný tímhle podezřením nemá do případného očištění svého jména na takovém postu co dělat.
Samozřejmě nemůžeme chtít, aby se naši soudci místo paragrafů řídili emocemi. Ale někdy by mohli přes stromy aspoň vidět les. Aby se z něj nestala džungle, z níž už se nevysekáme.
