Před několika dny zadržela policie na Kanárských ostrovech čtveřici Čechů s 369 kilogramy kokainu. Právě kvůli pašování drog nebo majetkovým deliktům končí naši krajané za mřížemi v zahraničí nejčastěji, někdy ale stačí mnohem méně. Co neprávem obviněné nešťastníky i skutečné kriminálníky čeká?
Zambijské slunce proniká do tmavé kobky jen skrz pár děr v zaplechovaném okénku. Na patnácti metrech čtverečních se tu o odpočinek pokouší tucet chlapů jako hora. A neustále přibývají další. Leží na zemi, místo matrací jen zapáchající hadry. Vedro k padnutí.
Píše se rok 2011 a tísní se tu i tři bílé tváře: Jiří Cetel, Jan Coufal a Michal Veber. Jsou podezřelí ze špionáže. Stačilo jedno cvaknutí foťákem ve špatnou chvíli, a mohli tady hnít do konce života.
Trojice Čechů si do Zambie odskočila na výlet z Jihoafrické republiky, kde připravovali veletrh aut. Chtěli se podívat do nitra kontinentu a Zambie měla pověst jedné z nejbezpečnějších zemí. Místo plánovaných osmi dní zde nakonec strávili skoro tři měsíce.
Stačilo jedno "cvak"
"V centru Lusaky jsme narazili na prostor, který byl v mapě vyznačen jako City Airport - městské letiště. U vjezdu byla vystavená dvě letadla, český Albatros a ruský MiG. Závora otevřená, nikde ostraha. Mám doma dva kluky, tak jsem jim chtěl vyfotit, že tady mají české letadlo," vypráví dnes osmačtyřicetiletý Jiří Cetel doma v Úštěku. V tu chvíli se ale odněkud vynořila ochranka. Zaskočení Češi ani dost dobře nevěděli, co vlastně provedli, po třech dnech výslechů a zmatků se ocitli ve vazební věznici. Těsně předtím, než jim zabavili osobní věci, stihl Cetel odeslat zprávu do Česka. Co by se dělo, kdyby se to tehdy nepovedlo a velvyslanectví trojici krajanů nezačalo hledat, dodnes nechce ani domýšlet.
"Když nás vedli do vězení, nahlédl jsem do evidenční knihy vězňů a u nás bylo napsáno 'Espionage'. První, co nás napadlo, jestli v té zemi mají trest smrti. Spoluvězni se jen smáli, že mají, ale ať jsme v klidu, že už ho patnáct let nikdo nedostal," vzpomíná Cetel na první chvíle ve vazbě. Právě díky spolubydlícím na cele nemuseli být první dny úplně o hladu. "Dávali nám jídlo, přísun stravy tam není zajištěn. Vězni jsou odkázáni na to, co jim přinesou příbuzní, v našem případě někdo z ambasády," vypráví Cetel, který ani po třech letech nezapomíná na žádný detail.
"Byl tam jediný lavor, kde jsme se všichni myli, žádný ručník. V horku se navíc rychle kazila voda, takže tam všichni bojovali se zažívacími problémy," vzpomíná Cetel. Na záchod se chodilo k díře v zemi... Zatímco spoluvězni zabíjeli čas na dvorku fotbálkem s míčem vyrobeným z igelitek nebo dámou s víčky od PET lahví, trojice Čechů se užírala nejistotou. Naštěstí ne příliš dlouho: po osmi dnech se jim podařilo dostat se ven na kauci, jejich rodiny za každého z nich zaplatily pět tisíc dolarů. Tím ale jejich anabáze neskončila. Zambii totiž opustit nesměli a netušili, co bude dál. Nezbylo jim než čekat, honorární konzul je ubytoval v rozestavěném domě na okraji Lusaky. Strávili v něm další dva a půl měsíce.
V nuceném exilu
"Ten následný pobyt byl nakonec víc traumatizující než samotné vězení. Nevěděli jsme, jestli nás nesledují nebo neodposlouchávají, co s námi bude. Jeden z nás třeba ze strachu několik dní šeptal," dodává Cetel, který své zážitky sepsal a plánuje je vydat knižně. Na konci roku 2011 se trojici podařilo zemi v tajnosti opustit. O tom, jak se dostali pryč, však Cetel nechce prozradit ani slovo. Afrika mu zvláštním způsobem přirostla k srdci: "Odstartovalo to ve mně hlubší proces sebepoznání. Rád bych tam jel znovu, ale nesmím," povzdechne si s úsměvem.
Dalším příkladem vězně, který k místu, kde zažil nejhorší období svého života, získal speciální vztah, je Emil Novotný. V devadesátých letech byl v Thajsku odsouzen za pašování heroinu k padesáti letům vězení. Ve výjimečně drsných kriminálech si odseděl devět let, pak se dostal do Valdic. Díky prezidentské milosti je už čtyři roky na svobodě, provozuje síť thajských masážních salonů. O letech za mřížemi hovořit nechce: "Je to pro mě uzavřená kapitola. Klidně přijďte na masáž, ale k věznění se už vracet nebudu," říká muž, který plynně hovoří thajsky.
Thajské peklo
Detailní představu, jak to chodí v thajské base, poskytuje knižně vydaný deník dalšího pašeráka Radka Hanykovicse s názvem Pro drogy nemá smysl umírat. Rodáka z Trutnova v roce 1996 zadrželi na letišti v Bangkoku s více než dvěma kily heroinu.
"Jsem v cele předběžného zadržení o rozloze 20 m2. Kromě dvou cizinců a deseti Thajců jsou mými společníky tisícovky moskytů, stovky švábů o velikosti zralé švestky a z díry v dřevěné podlaze občas vykukuje vypasená rodinka potkanů," píše v úvodu deníku, který si psal na kusy igelitu.
I Hanykovicse odsoudili k padesáti letům vězení v nejbrutálnější thajské věznici Bang Kwang. Do Valdic se dostal po osmi letech, brzy však musel být propuštěn kvůli rakovině plic. Objížděl školy s přednáškami o škodlivosti drog, zemřel v roce 2007.
Ve své knize popisuje přeplněné cely vazební věznice ve čtyřicetistupňových vedrech, dny a noci na betonové zemi vedle záchodové díry v těžkých okovech, téměř válečné řeže při "sprchování" vodou plnou larev moskytů, každodenní boj o jídlo, krutosti bachařů i všudypřítomnou korupci.
Nemáš prachy? Zemři!
"Tady má člověk šanci na přežití jen s penězi. Jinak by nebyl hoden člověčenství a sebemenšího práva na respekt a úctu. Bez peněz není možné se aspoň trochu slušně najíst, nejde poslat dopis, nevyčistíš si zuby," popisuje Hanykovics.
Věznice, kde se sedí hlavně za drogy, je i kvůli úplatným bachařům plná narkomanů.
"Dnes jsme narazili na skupinu asi dvaceti Thajců, kteří si to šlehali za použití jedné jehly.
K aplikaci používají náplň od propisovačky, na kterou nasazují torzo jehly zbavené plastového nástavce. Stlačovací píst nahrazují tím, že do náplně foukají pusou," líčí Hanykovics každodenní výjevy v Bang Kwangu.
Peklo se znásobilo, když věznici zachvátila nějaká epidemie. "Teplo, pach potu. Neuplyne pět minut, aby do mě někdo nešťouchl či nekopl. V naší cele je asi čtyřicet nešťastníků se střevními potížemi a pouze jeden turecký záchod. Někdy se o jednu díru v zemi musíme dělit dva ve stejný okamžik. Když dojde voda ke spláchnutí, vyrobíme si roušku přes obličej a jsme jako banda bankovních lupičů."
Hotýlek v Malmö
Zato čtyřicetiletý Roman vzpomíná na vězeňskou vazbu v zahraničí jako na pěknou dovolenou. Za pojišťovací podvody s auty strávil dva a půl měsíce "v hotýlku", jak označuje vazební věznici v Malmö. "Každý jsme měli svou celu, což byl čistý světlý pokoj s pohodlnou postelí, samostatným záchodem a koupelnou, klimatizací, televizí, satelitem. Spousta lidí takhle pěkně nebydlí ani doma," vypráví Roman.
Vzpomínky na skandinávské věznění jej ani v nejmenším netraumatizují. "Žádné ostnaté dráty, žádná šikana ze strany bachařů. Spíš úcta a respekt a neustálé vyptávání, co by si pan vězeň ještě přál," říká. Použitý ručník prý stačilo jen hodit na podlahu a personál ho vyměnil. "Porce jídla nebyly největší, ale každý třetí den byl losos s bramborem," pochvaluje si muž, který k propuštění na svobodu dostal odškodné ve výši sto dvaceti tisíc korun.
Celý pobyt ve švédském "krimu" měl prý jediné dvě vady na kráse: nepohodlné dřeváky a především to, že si neměl dlouhé dny s kým pořádně popovídat. "Ale kdybych si měl vybrat, kde páchat další trestné činy, tak jedině v severských zemích," vtipkuje Roman, který se jeden čas živil jako taxikář. Má s čím porovnávat, vazbu si mezi lety 1999 a 2002 vyzkoušel i v Česku a v Německu.
Text byl převzat z časopisu INSTINKT, který vychází každý čtvrtek.
