Daniel Hlaváč je v armádě jedenáct let a slouží ve 43. výsadkovém mechanizovaném praporu v Chrudimi. Jeho velkým koníčkem je fotografování a za své snímky z misí už dostal dvě ceny Czech Press Photo. V současnosti jsou jeho obrázky, které vystavuje spolu s fotografem Herbertem Slavíkem, k vidění na výstavě.
Kdy jste začal fotografovat?
Při mé třetí misi v Kosovu v roce 2003.
A stal se z toho koníček...
Stal se z toho spíš kůň než koníček.
Jak se fotí v plné výstroji a s výzbrojí?
Ve výkonu mé práce mě to neomezuje, i když jsem si na to musel zvyknout. Fotoaparát nosím samozřejmě navíc, nemám žádné úlevy. Používám ale lehké foťáky, kinofilmové. Poslední mise byla focená na digitál, který má výkonný transfokátor, takže sem nemusel přehazovat objektivy, což je v Afghánistánu výhoda, protože se vám dovnitř nedostane všudypřítomný prach.
Zvládáte fotit i při akcích?
Nefotím vždycky. Konkrétně třeba ta zaprášená fotka, jak odlétá vrtulník, to jsme byli na předsunuté americké základně. Na heliportu v blízkosti základny jsme vykládali nějaké věci. Část kluků zajistila perimetr a část vykládala. Já jsem se dovolil velitele, jestli můžu dělat fotky, a jelikož nás tam bylo hodně, tak mi to povolil.
Zamlouvá se kolegům, že se při plnění rozkazu věnujete také něčemu jinému?
Teď už si zvykli. Někdy od roku 2005 jsem měl fotoaparát pořád na krku, takže dělali narážky typu: je tu japonský zájezd. Ale zvykli si na to a jsou i rádi.
Nemáte strach, že fotoaparát rozbijete?
No, určitě. Ale to je osud. Doposud jsem navíc nepoužíval drahé foťáky. Znám vyprávění různých fotografů třeba z Vietnamu, kteří říkali, že odepsali i třicet fotoaparátů. Já je mám zatím jenom oťukané, ale pořád fungují.
A kolik jich s sebou na misi vozíte?
Většinou tahám tři - jeden digitální foťák, jeden kinofilmový se dvěma objektivy a ještě zrcadlovku.
Vy jste výsadkář. Zkoušel jste s tím skákat?
No jasně, z letadla. Měl jsem jeden fotoaparát namotaný na ruce. Akorát by to chtělo jiné objektivy. Zkoušel jsem to s širokoúhlým objektivem a to moc nevyšlo. Musím na tom zapracovat.
Získal jste dvě ceny na Czech Press Photo. Co to pro vás znamená?
Třetí cenu jsem získal v roce 2007. Fotografie jsem tam posílal s tím, že když budou alespoň vystavené, tak budu hrozně spokojený. Bylo to hrozné překvapení, že ta jedna fotka se umístila. Podruhé jsem si říkal, že by bylo dobré čestné uznání, a ono z toho bylo druhé místo.
Na kolika jste byl misích?
Na šesti. Dvakrát v Bosně a Hercegovině, dvakrát v Kosovu a dvakrát v Afghánistánu.
Říkal jste si někdy, že se na ten foťák vykašlete a už ho sebou tahat nebudete?
Při poslední misi v Afghánistánu jsme dělali většinu patrol pěšky. Ale nikdy jsem si neřekl, že bych foťák nevzal. I když jsem nosil nejtěžší zbraň z čety, vždy jsem ho měl s sebou. Když jsme třeba šli do kopce, tak jsem na to neměl náladu, ale před vrcholem jsem měl takový příjemný pocit - už jsem tam, už můžu fotit.
Co máte za zbraň, když je nejtěžší v četě, a jakou váhu musíte nést?
Nosil jsem AGS-17 granátomet, což je 19 kilogramů plus všechno ostatní - osm litrů vody, neprůstřelnou vestu, helmu, osobní zbraň, krátkou zbraň, zásobníky... Celkově to dělalo tak okolo šedesáti kilogramů.
Foto: archiv Daniela Hlaváče
