Sovětská vojenská stopa
Vojenský prostor Ralsko se vrátil k normálnímu životu

Jen málokdo by dnes poznal, že nedaleko České Lípy se nacházel vojenský prostor, v němž se cvičily sovětské okupační jednotky. Minulost dokumentují jen polorozpadlá kasárna a vysloužilé vojenské letiště.

Po silnici vedoucí lesem se plouží červená stodvacítka, v dálce se rýsuje postava. Se zkracující se vzdáleností v ní posádka osobního vozu identifikuje regulovčíka oblečeného do vojenské uniformy. Ruce mu zakrývají bílé rukavice s rukávy vinoucími se až k loktům, na hlavě kovová helma, v ruce třímá hůlku. Tou dává signál a automobil zastavuje. Vtom se z levé strany z lesa vyřítí sovětský tank T-72. Za ním další a další. Přes cestu takto přejede asi desítka čtyřicetitunových kolosů a silnice je poté opět průjezdná. Stodvacítka pokračuje v jízdě směr Mimoň. Píše se srpen roku 1987 a v autě sedím já a mí rodiče.

V někdejším vojenském prostoru Ralsko byl před třiceti lety pohyb sovětských vojáků včetně bojových vozidel běžná věc. Les nedaleko severočeské Mimoně protínala silnice spojující Mnichovo Hradiště a Českou Lípu. Po ní jsme několikrát do roka jezdívali za rodiči mého otce do Volfartic, malé vesnice u České Lípy. Vzpomínám, jak jsme vždy uzavírali sázky, zda nás budou kvůli průjezdu tanků stavět, či nikoli. Jako desetiletý kluk jsem nechápal, proč tam ti vojáci jsou. Rodiče mé dotazy odbývali odpovědí, která mi časem začala lézt na nervy: "Jednou ti to vysvětlíme." Později mi bylo jasné, že mi tehdy ani jinak odpovědět nemohli. Pokud tedy nechtěli riskovat, že si je soudružka učitelka pozve do školy k vysvětlení, co že mi to cpou za zpátečnické klíny do hlavy.

Nežijí minulostí

Po třech desítkách let se na místo vydávám znovu. Projíždím ve směru od Mnichova Hradiště Dolní Krupou, poslední obcí před hranicí bývalého vojenského prostoru. Za cedulí konec obce dokonce poznávám zatáčku, kde za pobytu okupačních vojsk stála malá budka. V ní příslušník tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB - dobové označení uniformovaných policistů), který přijíždějící vozy stavěl a prováděl u posádky kontrolu dokladů. V podstatě taková celní prohlídka, jen se tím rozdílem, že se odehrávala ve vnitrozemí. V zatáčce na chvíli zastavím a vzpomínám, jak se mi tenkrát vždy svíral žaludek, protože jsem se bál.

Pokračuji dále po stejné lesní silnici, kde nás kdysi dávno zastavovali regulovčíci, když se ruské tanky hodlaly dostat z jedné strany silnice na druhou. Bývalé přejezdy pro těžkou bojovou techniku sotva poznávám. Spíše odhaduji, že mají dnes podobu ústí zpevněných lesních cest.

Po pár minutách přijíždím do osady Kuřívody, která je dnes součástí obce Ralsko. Na první křižovatce se dávám vpravo a záhy se po mé pravici objeví zbytky betonových zdí s kusy zrezlých ostnatých drátů. Vystupuji z auta a vidím vjezd do bývalých kasáren. "Tak tady nás chránili," říkám si v duchu s notnou dávkou ironie. Dnes jsou už budovy polorozpadlé, oloupaná fasáda dokazuje, že zub času se do nich zakousl opravdu pořádně.

Ale ne všechny bývalé vojenské ubikace stihl stejný osud. Objevuji i takové, které prošly rekonstrukcí a dnes slouží jako výrobní haly nebo zázemí firem zde sídlících. Bývalý vojenský prostor dnes daleko více připomíná jednu velkou, ale nekompaktní průmyslovou zónu uprostřed borových lesů.

Zkouším se zeptat místních, zda si ještě pamatují na pobyt "spřátelených" armád. Ale potkávám jen lidi, kteří jsou mladší než já, a na vojáky si tedy nepamatují, nebo ty, kteří se do Kuřívod přistěhovali. Jen nástěnka vedle budovy obecního úřadu upozorňuje, že se v místě dá navštívit expozice, která přítomnost cizí armády připomíná. Otevřená je však jen od pátku do neděle. Je úterý, tak mám smůlu.

Fotogalerie:

OBRAZEM: Vojenský prostor Ralsko se vrátil k normálnímu životu

Neznámý sovětský vojín

Nasedám do auta a pokračuji do Ralska. Chci se totiž ještě podívat na vysloužilé vojenské letiště, domov ruských stíhaček MiG-21. Na křižovatce odbočuji vlevo a přede mnou se zjeví několik pětipatrových paneláků. Zde žily rodiny sovětských vojáků. Některé domy byly ponechány svému osudu, jiné jsou zrekonstruovány a obydleny.

Zastavuji s tím, že pořídím pár snímků. Všímám si, že vedle mě parkuje červený automobil s lotyšskou mezinárodní poznávací značkou. Vystupuje z něj manželský pár ve věku přibližně pětašedesáti let a jeden muž, kterého odhaduji zhruba na můj ročník narození. Dívají se na jeden z paneláků a ukazují jeho směrem. Pochopitelně mě napadlo, že jde o vysloužilého sovětského vojáka, který se přijel podívat na své bývalé působiště. Zkouším se s nimi dát do řeči, ale nechtějí se mnou vůbec mluvit.

Vracím se tedy do vozu a po panelové cestě pokračuji k letišti. Dojedu, až kam to jde. Auto nechávám u zákazové značky a dál jdu po svých. Mezi borovicemi tu a tam potkám malé rozpadlé budovy, v jedné jsou ještě na stěně vidět koupelnové obkladačky. Zřejmě zázemí pro posádku letiště. Podle navigace už musím být blízko. Najednou se vynořím vedle jednoho z leteckých hangárů. Betonová stavba je maskovaná zeminou, prozrazují ji jen gigantická posuvná ocelová vrata.

Letiště bez MiGů

Jdu směrem k letištní ploše. Míjím další hangár, který je otevřený. Před ním debatují tři muži. Jsem na ranveji. Její beton je až překvapivě zachovalý, prakticky bez trhlin. Procházím kolem dalších hangárů, před nimiž se válejí haldy nezpracovaného dříví. Bývalé "garáže" pro stíhačky dnes slouží i jako zázemí pro firmu provozující pilu. Ostatně dřevozpracujících společností po celém území bývalého vojenského prostoru lze nalézt více.

Na protější straně letiště vidím několik dalších hangárů. Po ploše tu a tam projede auto, proběhne běžec se psem nebo se někdo projede na kole. Asi po čtvrthodině se vydám zpět k autu, ale cestou se zastavím u otevřeného hangáru. Z trojice mužů už je zde pouze jeden a rovná ve svém "úlu" dvě ultralehká letadla. Dám se s ním do řeči a ptám se, jak to vlastně na onom letišti dnes funguje.

Vypráví, že letiště patří Libereckému kraji, ale hangáry prodal nějaké pražské developerské firmě. Ta je pronajímá. I on má ten svůj pronajatý. "Platím za něj čtyřicet tisíc ročně," říká muž, ze kterého se nakonec vyklube Miloslav Novotný, majitel společnosti Ultralight design sídlící ve Cvikově. Firma patří už bezmála dvacet let k našim předním výrobcům ultralehkých letadel a letiště v Ralsku využívá k testovacím letům. "Proslýchá se, že kraj chce celé letiště prodat nějakým Pražákům. Pokud se tak skutečně stane, je docela možné, že budu mít po létání a budu muset hledat jiné vhodné letiště," krčí rameny Novotný.
Vysvětluje také, že všech šestnáct hangárů je pronajatých. V některých jsou zaparkována letadla, jiné mají další využití. "No, támhle v těch dvou je uskladněná posypová sůl. Asi si dovedete představit, co to musí dělat s těmi ocelovými vraty," uzavírá Novotný. Loučíme se a já už definitivně bývalé rejdiště sovětských vojsk kolem vrchu Ralsko opouštím. S pocitem, že život se zde po odchodu okupačních jednotek vrátil do normálních kolejí.