Pátečník Jaromíra Slomka
Všichni chybujeme, i akademičtí lingvisté

Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR má v současné době (už bez Karla Olivy) 149 pracovníků, jedním z nich je František Štícha (66). Tomu nedávno Nakladatelství Academia vydalo příručku nazvanou O nepřesnosti našeho vyjadřování / Jazyk jako produkt intuitivního myšlení. Oč běží?

"Tato knížka by ráda oslovila každého, kdo stejně jako její autor," píše pravděpodobně sám pan autor, "při psaní svých textů určených veřejnosti usiluje o co největší přesnost jazykového vyjádření svých myšlenek, a přesto se mu to vždy nepodaří - ať je publicistou, vědcem, nebo slovesným umělcem." To není všechno. "Zároveň by však autor," ujišťuje nás opět sám pan autor (nebo snad paní Vahalíková, jež navrhla obálku, kde tato slova stojí?), "svou knížkou rád oslovil všechny ty vzdělané čtenáře, kteří jsou pozornými vnímateli textů - publicistických, uměleckých i odborných -, byť sami nepublikují: studenty středoškolské a vysokoškolské, učitele všech stupňů, redaktory a všechny ostatní vzdělané, pozorné a zvídavé čtenáře."

Štíchův spis "prezentuje a komentuje množství rozmanitých druhů jazykové nepřesnosti. Stručně seznamuje s těmi nepřesnostmi jazyka, které jsou již zabudovány v jeho systému, avšak hlavní pozornost soustřeďuje na ty, které vznikají až při tvorbě textů (publicistických, uměleckých i odborných) - ať z nedostatečného vědomého úsilí o přesnost, ze spěchu, ze snahy o stručnost, či jen z momentálního selhání pozornosti nebo intelektu."

A právě "momentální selhání pozornosti nebo intelektu" bohužel několikrát postihlo i pana Štíchu při sepisování oné více než třísetstránkové rukověti. To je mrzuté. Usvědčuje-li někdo jiné z "rozmanitých druhů jazykových nepřesností", neměl by se jich sám dopouštět, nechce-li být k smíchu.

Teď už příklady. Chudák Milan Kundera to tu zchytává několikrát, mimo jiné v kapitole Aktuální pravidla linearity (tzv. aktuální členění věty) a jejich porušování. Ze Směšných lásek pan Štícha předkládá tento úryvek: "[...] co není nikterak podrobováno bezpodmínečnému imperativu, který jsem tušil za erotickým životem Martinovým. Právě přítomnost tohoto bezpodmínečného imperativu povyšovala v mých očích Martina." Poslední slovo je vysázeno tučně, aby čtenáře trklo jeho nesprávné umístění ve větě. A jak by to napsal pan Štícha? "Právě přítomnost tohoto bezpodmínečného imperativu v mých očích Martina povyšovala." A co třeba takto bez dvojsmyslu? "Právě přítomnost tohoto bezpodmínečného imperativu Martina v mých očích povyšovala." Ne? Dobrá, je to sporné.

Zato spíše dojemné než sporné je úsilí pana Štíchy doškolit "všechny ty vzdělané čtenáře" informací o TGM: "I T. G. Masaryk, statečný dlouholetý bojovník za naši samostatnost, velký myslitel, přítel Karla Čapka, člověk neobyčejně vzdělaný, moudrý a lidský..." Ruku na srdce, "dlouholetý bojovník za naši samostatnost"? Bojovník jistě, dlouholetý nikoli.

Bohužel nesporné jsou stopy autorského a redakčního lajdáctví, poškozující tuto příručku nenapravitelně. Pan Štícha sice nezapomněl čtenářům povědět, jaké si kdysi zvolil téma písemné maturitní zkoušky z českého jazyka, prozradil dokonce, že se biologicky reprodukoval a kolik měří na výšku, nejednou rozverně zažertoval ("i tak bychom se patrně cítili mírně v nesvé kůži"), avšak neopravil chyby, jichž se v rukopise dopustil; to se stává, do knihy však proniknout nesmějí: "Pokud jde o spojení literatura a umění užíval ho i T. G. Masaryk..." - tady jedna čárka schází. "Jenže pro něj bylo ve věku 96 let slovo bůh pouhou metaforou a jak sám říkal, víru v sobě..." - tady taky. "Ve snaze dosáhnout maximální svobody hudebního výrazu, vytvořil dílo neobsahující žádné zvuky." Zde zase přebývá. Či snad jsou to ta místa, kde pan Štícha chtěl svůj text, jak říká, "trochu odlehčit"? Sotva.

Rovněž psaní tří teček má svá pravidla. Pan Štícha je však ignoruje: "...náš poměr k církvi pro reformační tradici není intimní, a v tom by bylo minus, jestliže bychom si neuvědomili, že demokracie a republika musí spočívat na mravnosti ..." Jak to verbis expressis píše v Internetové jazykové příručce Ústav pro jazyk český, Štíchovo dlouholeté (zde je ten přívlastek namístě) pracoviště? "Doporučujeme zacházet se třemi tečkami jako s jakýmkoli jiným interpunkčním znaménkem: Tři tečky před slovem oddělovat mezerou, protože i po ostatních interpunkčních znaménkách následuje mezera, tři tečky následující za slovem připojovat bez mezery (např. ... slovesa nedokonavá, která vyjadřují...)."

Pan Štícha také cosi ví o umělecké literatuře, "za níž se v krajním případě dostává Nobelova cena". Za níž? Za niž! Že by "selhání pozornosti nebo intelektu"? Pana autora? Dvou recenzentek s pěti tituly? Paní "odpovědné redaktorky"? Paní "redaktorky publikace"? Všech?

"Otázka stíhá otázku, ale odpovědi nejsou k mání," píše lingvista. K mání? Co je to za češtinu? Pravda, kdo napíše "až zas takový", napíše bez rozpaků i "k mání". Tak tedy "k mání" by neměl být tento "oprávce poklésků mluvnických v jazyce českém" (řečeno s Bačkovským) v podobě, jakou má. Titulu tak suverénnímu a ambicióznímu nepřesnosti věru nesluší.