Zmizení Zlína
Vymazat Baťu, potěšit "Klému": 65 let od tahu komunistů

23.11.2013 06:45

Obyvatelé Zlína se v roce 1948 dozvěděli o chystaném přejmenování města na Gottwaldov na poslední chvíli. Většina ráda nebyla, ale protestovat nešlo, byla doba těsně po únoru, říkál historik Zdeněk Pokluda ze zlínské univerzity. Rozhodnutí o pojmenování města po prvním komunistickém prezidentovi padlo 23. listopadu, Zlín se stal Gottwaldovem 1. ledna 1949 a toto jméno nesl až do konce roku 1989.

Zpět na článek

Nejdiskutovanější názory

  • Standa Gross (6 hlasů) 23.11.2013 11:11

    Zločiny těch komunistických kurev je třeba si připomínat i za tisíc...

  • Věra Čeňková (5 hlasů) 23.11.2013 08:44

    To hejkání o tom co bylo před 60 lety mi příjde , už trapné. To je...

  • Jaroslav Šlepr (5 hlasů) 23.11.2013 08:25

    Historii vymazat nelze,to platí pro komunisty i současné vládce.

  • Toni Seiler (4 hlasy) 23.11.2013 10:12

    Bolševická hejkalka, vnučka Anežky hodinové, ví přesně a vždy správně...

  • Karel Vlk (4 hlasy) 23.11.2013 07:18

    Od komoušů nelze čekat nikdy nic dobrého

Vložte nový příspěvek

Pro přidání vlastního názoru musíte být přihlášen.

Přihlášení | Registrace

Diskuzní příspěvky

Mašínů málo, to kdejaký gauner má navrch

jinak by byl zalezlej jako Zeman v posteli když tušil houskování

0 hlasů

Zločiny těch komunistických kurev je třeba si připomínat i za tisíc let soudružko Čenková.

6 hlasů

Zdeněk Müller Mlynář (1930-1997) byl český právník, politolog a politik, spolužák a kamarád Michaila Gorbačova, v letech 1964-1968 člen KSČ, tajemník právní komise ÚV KSČ, od března 1968 do září 1969 člen ÚV KSČ, představitel reformního proudu, účastník moskevských jednání v srpnu 1968 a spolusignatář moskevských protokolů (neplést se sionskými protokoly). V listopadu 68 odešel z politických funkcí pro nesouhlas s normalizací, v září 69 odvolán z ÚV KSČ a o rok později vyloučen z KSČ. Ale také jeden z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77, spoluautor Prohlášení Charty 77. V témže roce potom utekl do Rakouska. Bývalý pravdoláskařský politik US Vladimír Mlynář, těšící se později přízni premiéra Jana Fischera, je jeho synem.Napsal ve svých memoárech "Mráz přichází z Kremlu", které byly přeloženy celkem do jedenácti jazyků (vyšly v Kolíně nad Rýnem roku 1978, u nás až v roce 1990) se na konci knihy v rejstříků osob o V. Havlovi píše:HAVEL Václav (1936): Český autor a dramatik, byl členem KSČ, v padesátých letech mu bylo upřeno vyšší vzdělání kvůli "špatnému třídnímu původu", živil se jako dělník a později kulisák, v 60. letech napsal několik her, které zobrazovaly absurditu současných sociálních vztahů, předseda PEN-klubu v roce 1968, jeho hry byly od roku 69 zakázány, mluvčí Charty 77 v roce 1977.

1 hlas

To hejkání o tom co bylo před 60 lety mi příjde , už trapné. To je stejné jako když by komunisté v roce 1980 říkali: za to může kapitalismus v roce 1920 kdy bylo po I. světové válce....nebo v roce 1960 říkali za to může kapitalismus před 25 lety..

5 hlasů

Jenze za tech kapitalistu v roce 1920 jsme byli spicka v evrope a komunismus nas dostal na opacnou stranu, tento bordelismus kterej ridi byvali funkcionari minulyho rezimu v tom jenom pokracuji.

1 hlas

Tak to hejkání nečtěte a budete mít klid...

3 hlasy

Lidé kteří se nepoučí z minulosti tomu říkají hýkání,no nedivím se že to tak dnes vypadá...

3 hlasy

Bolševická hejkalka, vnučka Anežky hodinové, ví přesně a vždy správně co označit za trapné. Bohužel, zatím se mi nepodařilo zjistit v jakém příbuzenském vztahu je se s. Semelovou.

4 hlasy

Historii vymazat nelze,to platí pro komunisty i současné vládce.

5 hlasů

Komunismus nebyl nebezpečný tím, že byl lží, nýbrž, že byl polopravdou. Lež má krátké nohy, daleko neujde. Polopravda, oproti tomu, má zatraceně tuhý život.
Milada Horáková byla zatčena 27. září 1949. Následovalo zatčení většiny bývalých ústředních funkcionářů ČSNS. Dne 8. listopadu 1949 začalo v ruzyňské vazební věznici vyšetřování. Hlavní slovo měli sovětští poradci, kteří zavedli nové metody vyšetřování dle sovětského vzoru. V prosinci 1949 měli vyšetřovatelé dostatek informací, aby zahájili „výrobu“ samotného procesu. Soudní líčení s „dr. Miladou Horákovou a spol.“ se konalo 31. května–8. června 1950 v Praze. V čele Státního soudu stanul JUDr. Karel Trudák. Prokuraturu zastupovali JUDr. Josef Urválek, JUDr. Jarmila Brožová, plk. JUDr. Juraj Vieska a JUDr. Jiří Kepák. Souzeno bylo třináct osob, které byly obžalovány z trestných činů velezrady a vyzvědačství. Padly čtyři rozsudky smrti pro M. Horákovou, Z. Kalandru, Jana Buchala a O. Pecla. Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci. A. Kleinerová, J. Nestával, Jiří Hejda a František Přeučil byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí. Zbytek trestů se pohyboval v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře. Tresty odnětí svobody byly doprovázeny finančními tresty, konfiskací majetku a ztrátou občanských práv.

Proces s M.Horákovou byl doprovázen propagandistickou kampaní. V průběhu soudního líčení přicházely rezoluce žádající tvrdé potrestání viníků. Navazovalo na něj dalších 35 tzv. okrajových procesů. Obžalováno bylo celkem 639 osob. Bylo uděleno deset trestů smrti, 48 trestů odnětí svobody na doživotí a další tresty odnětí svobody v celkové výši 7830 let. Zproštěno viny bylo pouze 21 obžalovaných.80% lidí včetně dětí do žádalo.
K zatčení S. Zely došlo 18. července 1950. Celý proces, do kterého byl zařazen a který nese jeho jméno (někdy je také nazýván procesem s pomocníky biskupů – obdobný proces na Slovensku byl pojmenován „Vojtaššák a spol.“), byl dokonale připraven a naplánován. Na jeho výrobě se podílela koordinační komise složená ze zástupců SÚC, ministerstva spravedlnosti, národní obrany a státní prokuratury. Státní soud zasedal v Praze ve dnech 27. listopadu–2. prosince 1950. Senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, žalobu zastupovali prokurátoři JUDr. Karel Čížek a JUDr. Ján Feješ. Biskup Zela byl pro zločiny velezrady, vyzvědačství, podvodu a veřejného násilí zlomyslným konáním za okolností zvláště nebezpečných odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 100 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. Po svém odsouzení prošel věznicemi Leopoldov, Mírov, Valdice, Praha-věznice č.2. Podmínečně propuštěn byl 5. října 1963 a až do své smrti držen ve faktické internaci v charitním domově v Radvanově. V červnu 1969 byl S. Zela z rozhodnutí Městského soudu v Praze plně rehabilitován.
Státní bezpečnost zatkla F. Šilhana až napodruhé na Domažlicku 18. března 1950, když se po prvním nezdařeném pokusu o zatčení snažil opustit území republiky. Byl vyslýchán v Praze-Ruzyni a vzhledem k tomu, že termín procesu „Machalka a spol.“, do kterého byl zařazen, se blížil, absolvoval extrémně tvrdé vyšetřování. Předem připravené soudní přelíčení se skupinou Machalka a spol. se konalo ve dnech 31. března až 5. dubna 1950. Senátu Státního soudu Praha předsedal JUDr. Jaroslav Novák. Žalobci byli tři: JUDr. Karel Čížek, JUDr. Josef Urválek a JUDr. Ludmila Brožová. F. Šilhan byl za zločiny velezrady a vyzvědačství odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, konfiskaci veškerého majetku a k trestu odnětí občanských práv po dobu deseti let. Po svém odsouzení prošel věznicemi Praha-Pankrác, Mírov, Leopoldov, Ostrava a Valdice. Propuštěn byl až v roce 1965. V roce 1968 se aktivně podílel na obnově jezuitského řádu, na vytváření malých komunit a v neposlední řadě napomáhal adeptům kněžství ve zprostředkování zahraničních studií. V roce 1971 na vlastní žádost předal úřad provinciála P. Janu Pavlíkovi. S příchodem tzv. normalizace byl internován v Radvanově. Od roku 1979 pobýval v Moravci, kde je také pochován. V roce 1993 byl z rozhodnutí Krajského soudu v Praze plně rehabilitován.
Dne 26. srpna 1949 byl Hinterholzinger zatčen StB. Prodělal mnohaměsíční vyšetřovací vazbu. Hlavní líčení s první skupinou souzenou v rámci akce Malíř č. 1, do které byl Hinterholzinger zařazen, se konalo u Státního soudu v Praze ve dnech 5.–8. července 1950. Soudnímu senátu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, státní prokuraturu zastupoval JUDr. Karel Čížek. Za zločiny velezrady a vyzvědačství byl Josef Hinterholzinger odsouzen k 25 letům těžkého žaláře, peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu deseti let. V březnu 1951 nastoupil trest ve věznici Plzeň-Bory. Dále byl vězněn v Leopoldově a v uranových táborech na Jáchymovsku. Podmínečně propuštěn byl na základě amnestie prezidenta republiky v květnu 1962. V červenci 1990 jej Krajský soud v Hradci Králové plně rehabilitoval.
Odbojová organizace Jánošík byla odhalena spolupracovníkem StB Janem Šmídou, který vyprovokoval S. Maděru k ilegální činnosti. Čtyřicet osm členů skupiny bylo zatčeno v srpnu 1949. Byli souzeni v politickém procesu „Maděra Stanislav a spol.“, který se konal 26. června–7. července 1950 v Hradci Králové. V čele Státního soudu zasedl JUDr. Vojtěch Rudý, státní prokuraturu zastupoval Josef Aksamit. Obvinění byli obžalováni z trestných činů velezrady, vyzvědačství, spoluviny na velezradě, nedovoleného ozbrojování, sabotáže a nepřekažení a neoznámení trestného činu. R. Bárta, Antonín Městecký, František Fiřt a Josef Pokorný byli odsouzeni k odnětí svobody na doživotí. Zbytek trestů se pohyboval od osmnácti měsíců do 30 let. Odsouzeným byly uděleny také finanční tresty, byl jim zkonfiskován majetek a ztratili občanská

Jak již bylo zmíněno, komunistická strana si vybudovala v resortu ministerstva
vnitra rozhodující pozici již před únorem roku 1948. Kromě komunistického vedení
resortu bylo např. ze 17 oblastních velitelů v Čechách 12 komunistů. Dále bylo do
Sboru přijato asi 12 tisíc nových příslušníků z řad partyzánů, jejichž většina byla členy
KSČ. Také 6 – 8 tisíc z 25 tisíc přijatých bývalých četníků a policistů mělo legitimaci
komunistické strany38
.
Po převzetí veškeré moci 39
Do této doby měly právní normy týkající se výkonu správy u národních výborů většinou jen prozatímní
charakter, s tím, že vládním nařízením č. 4/1945 Sb. byly národní výbory definovány jako orgány
zastupitelské i jako orgány veřejné správy. Slučovaly tedy v sobě obě koleje – státní správu i samosprávu.
Upevnění pozice národních výborů v systému státního zřízení nastalo až přijetím Ústavy 9. května, ve
které jsou již národní výbory definovány jako nositelé a vykonavatelé státní moci v obcích, okresech a
krajích (in: Vladimír ŠTROBLÍK: Vývoj místních a městských národních výborů na území
československé republiky (1945-1990). AČ, č. 2, r. 2001, str. 73-90)
40
Činnost bezpečnostního referátu KNV pak upravovalo vládní nařízení č. 301 z 28.12.1948 o
bezpečnostních referátech KNV (in: A MV Praha,f. 304, kart. 51, i.č. 16). Agendu národní bezpečnosti
vedli bezpečnostní referenti až do roku 1953, pak bezpečnostní referáty zanikly.
41Č.j. 22 dův./48-BP/6; výnos MV č. 45-dův./48-BP/6 z 30.12.1948 rušil ty organizační útvary Sboru,
které nebyly v souladu s novým uspořádáním, a to až do úrovně kraje, pro nižší útvary byly stanoveny
přechodné formy (na tyto výnosy se odvolávají organizační směrnice pro okresní velitelství NB-viz dále).
Hlavní zásady organizace a činnosti KV NB (pravomoci krajského velitele a bezpečnostního referenta
KNV – I.K.) stanovilo ministerstvo vnitra svým výnosem č. 192






kterých referátech krajských národních výborů.
Situace v jednotlivých složkách SNB se po únoru 1948 podstatně různila. Zřejmě to bylo způsobeno jak
rozdílnou politickou situací a stavem organizovanosti příslušníků jednotlivých složek v komunistické straně, tak i
charakterem úkolů, které různé součásti Sboru plnily. Pro Komunistickou stranu Československa bylo po únoru
1948 bezprostředním úkolem především upevnění své moci, což v její dikci znamenalo upevnění moci dělnické
třídy a ochrana „revolučních vymožeností pracujících před podvratnou činností vnitřního i zahraničního nepřítele“.
To vyžadovalo zlikvidovat zbytky mocenských pozic i jednotlivých představitelů jim nepřátelských politických
stran a organizací, popř. jejich sympatizantů, a zabezpečit účinnou ochranu proti narušování budovatelských plánů
KSČ. V praxi to znamenalo odhalení a likvidaci pokusů o „protistátní povstání“, které měly připravovat skupiny lidí
kolem generála Kutlvašra,51 skupina majora Prokeše a Miloslava Jebavého, zatčen a odsouzen k trestu smrti byl také
generál Heliodor Píka52, vězněn byl také dřívější národně socialistický starosta Brna Josef Podsedník53, uvedu-li ty
nejznámější, stranou zájmu bezpečnostních složek a zejména státní bezpečnosti nezůstali ani duchovní. Dalším
symptomem tohoto období bylo zvýšení ilegálních odchodů do zahraničí, což bezpečnostní složky zaměstnávalo
neméně. Boj proti těm, kteří nevěřili komunistickým idejím, tedy všem těm „diverzantům, teroristům, špionům,
agentům zahraničních rozvědek, kolportérům protistátních tiskovin a organizacím zabývajících se protistátní
činností“ byl jednoznačně úkolem československých bezpečnostních složek, zejména pak státní bezpečnosti


55
V souvislosti s tím mohu zmínit např. hlášení (č.j. 1388 taj./1949-II) krajského velitele národní bezpečnosti v Brně z 20.10.1949 o
postupu akce T 43 probíhající od 20.8.1949 za účelem „zatlačování kapitalistických živlů“. Pro tuto akci byla ustanovena skupina 6
příslušníků národní bezpečnosti a 4 příslušníků státní bezpečnosti, která ze seznamu osob nepřátelských „lidově demokratickému zřízení“
vybírala osoby, které byly největšími vykořisťovateli pracujícího lidu (továrníky, advokáty, velkoobchodníky apod.). Tyto zprávy pak
předávala komisi, která rozhodovala o zařazení těchto lidí do táborů nucených prací. Navíc rozhodovala též o tom, kterým úderníkům či
komunistickým funkcionářům měl být přidělen nadměrný byt po „vykořisťovatelích“. O tom, že při této akci neprobíhalo vše jasně a podle
„zákona“ svědčí další část zprávy, kde si krajský velitel ztěžuje na malou informovanost o akci (o akci T 43 věděl za krajský výbor KSČ
jen kádrový tajemník a na krajském národním výboru pouze tajemník a bezpečnostní referent, dobře informován byl též služební lékař!).
Dokonce prý dva dny po schůzce zástupců krajů u ministra vnitra v Praze vysílal zprávu o akci T
Na myšlenku zabývat se životními osudy Bedřicha Pokorného mne přivedla v
podstatě náhoda. Při pořádání archivního fondu bývalé IX. správy FMV se mi do rukou dostal
strojopis Sborníku vzpomínek a dokumentů, který k 25. výročí vzniku SNB v roce 1970
připravovala k vydání Ideologická komise Hlavního výboru KSČ při MV ČSSR. Po zběžném
prolistování se zpočátku nezáživné články staly velice zajímavým čtením a inspirací. Bývalí
zaměstnanci MV zde vzpomínají na dobu před 25 lety a na začátky svého působení na vnitru.
Jména některých autorů příspěvků jsou více než zajímavá, např.: Gríša Spurný (Jindřich
Spurný) – bývalý osobní tajemník ministra vnitra Noska, Karel Smíšek – bývalý náčelník
operativní techniky, Jindřich Veselý – bývalý velitel Státní bezpečnosti a další.
Z 22 příspěvků jsem vybrala tři. Všechny totiž vzájemně propojuje osoba kdysi
mocného a obávaného muže, majora Bedřicha Pokorného, bývalého přednosty odboru pro
politické zpravodajství, později zástupce velitele StB Jindřicha Veselého. Autoři článků
Pokorného dobře znali, jako jeho podřízení s ním několik let úzce spolupracovali. V době,
kdy psali své vzpomínky, byl již Pokorný po smrti, ale psal se rok 1970...
Jak vyplývá z dochovaných písemností zpracovávaného fondu, Sborník vzpomínek
a dokumentů nakonec vy
První příspěvek napsal JUDr. Zdeněk Lukeš, bývalý tajemník přednosty odboru Z
škpt. Bedřicha Pokorného a následně plk. Františka Jandy, pozdější náčelník legislativního
oddělení sekretariátu MNB a zástupce náčelníka vnitřní správy MV. Článek se jmenuje
Vzpomínka na soudruhy.
„Každá vzpomínka na u
vězněni. Nestalo se tak u kpt. Bedřicha Pokorného, nynějšího v. o. r. [vrchní
odborový rada – pozn. J. D.] Ministerstva vnitra, přesto, že působil celou dobu okupace v
Brně...“ V textu je zároveň poznamenáno, že tato zpráva je neprověřena, ale že je možno ji
klasifikovat l, poněvadž pochází ze spolehlivého zdroje.27
Minulost Pokorného nepříznivě hodnotily i další osoby. V případě bývalého
spolupracovníka gestapa Bohumila Sieberta, který se stal jedním z klíčových svědků v
procesu proti Pokornému, lze mít pochybnosti o věrohodnosti jeho svědectví, protože byl
znám tím, že dosvědčil cokoli proti komukoli. Ve své výpovědi z 8. 3. 1951 uvedl, že v době
svého působení na pražském gestapu viděl v kartotéce zpravodajských důstojníků čs. armády
založenou kartu Bedřicha Pokorného s poznámkou – „služebně spolehlivý“ (týkala se
vyplněné rubriky o spolehlivosti k Říši). Kromě toho žádal údajně Pokorný Sieberta, se
kterým se setkal koncem roku 1945 nebo začátkem roku 1946 v zajišťovací vazbě na ZOBu
(Zemský odbor bezpečnosti) ve Washingtonově ulici v Praze, aby zamlčel, že se znají z
dřívějších let, a chtěl vědět, jestli je o něm záznam ve spisech gestapa. Pokorného a Sieberta
seznámil údajně někdy v letech 1936–38 Dr. Bertl, který pracoval pro britskou zpravodajskou
službu a chtěl s oběma domluvit spolupráci, k níž však nedošlo. Pokorný také prý od Sieberta
chtěl, aby napsal něco o jeho ilegální činnosti a pronásledování gestapem, což Siebert
odmítl.28
Dalším svědkem proti Pokornému se stal rovněž bývalý spolupracovník gestapa,
Miloš Krejčí, který ve svých výpovědích z 23. 8. a 12. 12. 1951 a 23. 10. 1952 potvrdil, že na
příkaz tehdejšího vedoucího SD (Sicherheitsdienst) v Brně, Taudta, v roce 1942 prověřoval
Bedřicha Pokorného, Taudtova agenta, zda nedubluje, což se neprokázalo. Kromě toho
později, v roce 1945, v době, kdy Pokorný působil jako velitel SNB v Brně, přislíbil
Krejčímu pomoc pro významného spolupracovníka SD redaktora Aujeského.29
Vážné pochybnosti o Pokorného minulosti projevovali i někteří jeho kolegové na
Ministerstvu vnitra: „...V Ministerstvu vnitra se často uvažovalo o tom, jak může jedno z
nejodpovědnějších míst tak důležité pro bezpečnost státu zastávat člověk, jehož minulost za
protektorátu byla nejasná a vlastně neprověř



Příloha č. 1: Tabulka náčelníků Správy sledování Ministerstva vnitra
Náčelníci Správy sledování Ministerstva vnitra (1951) 1953–1990
Příjmení, jméno, akademický titul,
vedoucí funkce v období let
Rok narození Hodnost Náčelníkem správy
sledování v letech
Jiné funkce na MV,
odvolání, důchod
KAVAN Antonín, JUDr.

• zástupce velitele sektoru BAa–IV.
(přímo řídil „sledovačku“), 1950
• zást. velitele V. sektoru V StB, 1951
• velitel V. sektoru V StB, 1951–53
• náčelník VII. správy MV, 1953–64
• náčelník IV. správy MV, 1964–66
• náčelník IV. správy HS StB, 1966–
68
• náčelník IV. správy FMV,1971–79
• náčelník IV. správy SNB,1979–82

1921
(5. 10. 1921,
Praha-Záběhlice)
plukovník 1951–68; do funkce
náčelníka VII. správy MV
jmenován dle T RMV č.
145/53 z 1. 10. 1953
1971–82;
(od 15. 3. 1971 do 31. 1.
1982);
do funkce náčelníka IV.
správy FMV
znovu ustanoven
dle KR FMV
č. 141/71 z 15. 3. 1971

Dle KR MV č.
503/68 z 15. 6. 1968
z funkce náčelníka
IV. správy HS StB
odvolán;
služební poměr u
SNB ukončil ke dni
31. 1. 1982 (starobní
důchod)
DEMJAN Štefan, RSDr.

• náměstek ministra vnitra ČSR, 1956–
68
• náčelník IV. správy FS ZS, 1968–70
• starší referent odboru pasů a víz na
KS SNB Praha, 1971–78
1923
(23. 2. 1923,
Ožďany, okres
Rimavská
Sobota)
plukovník 1968–70
(od 15. 7. 1968 do 1. 6.
1970);
do funkce náčelníka IV.
S FS ZS ustanoven dle
KR MV č. 503/68;
dle KR NMV č. 354/71 z
29. 7. 1971 přemístěn na
odbor pasů a víz KS SNB
Praha
Náměstek ministra
vnitra,
(od 8. 5. 1956 do 30.
6. 1968); do funkce
ustanoven usnesením
vlády ČSR č. 1250;
z funkce odvolán dle
KR MV č. 444/1968
z 25. 6. 1968; KR
MV č. 19/78 uvolněn
ze služebního poměru
u SNB k 28. 2. 1978
(starobní důchod)

HANULIAK Ján, Ing.

• náčelník IV. správy FS ZS, 1970–71
• I. náměstek ministra vnitra ČSSR,
1971–79

1921
(23. 10. 1921,
Terchová)
plukovník;
generálmajor
1970–71
(od 1. 6. 1970 do 15. 2.
1971)
I. náměstek
ministra vnitra,
(od 15. 2. 1971 do 1.
6. 1979); služební
poměr u SNB ukončil
ke dni 31. 7. 1982
(starobní důchod)

JUŘICA Josef, RSDr.

• zástupce náčelníka IV. správy SNB,
1979–81
• I. zástupce náčelníka IV. správy
SNB, 1981–82
• náčelník IV. správy SNB, 1982–87
1940
(29. 11. 1940,
Bylnice, okres
Gottwaldov)
podplukovník 1982–87
(od 1. 1. 1982 do 1. 12.
1987);
do funkce náčelníka
IV. správy SNB
ustanoven dle
KR FMV č. 376/81
Dle K
JUŘICA Josef, RSDr.

• zástupce náčelníka IV. správy SNB,
1979–81
• I. zástupce náčelníka IV. správy
SNB, 1981–82
• náčelník IV. správy SNB, 1982–87
1940
(29. 11. 1940,
Bylnice, okres
Gottwaldov)
podplukovník 1982–87
(od 1. 1. 1982 do 1. 12.
1987);
do funkce náčelníka
IV. správy SNB
ustanoven dle
KR FMV č. 376/81
Dle KR FMV č.
475/87 od 1. 12. 1987
zařazen do činné
zálohy, zároveň
přidělen do kádrové
a materiální péče XI.
správy SNB;
na základě R NMV
ČSFR č. 223/90 ze
17. 5. 1990 propuštěn
ke dni 23. 5. 1990 ze
služebního poměru u
SNB

MENCL Václav, JUDr.

• náčelník skupiny 2. oddělení
I. odboru IV. správy FMV, 1974–75
• zástupce náčelníka 2. oddělení
I. odboru IV. správy SNB, 1979–80
• náčelník II. odboru IV. správy SNB,
1980–84
• zástupce náčelníka IV. správy SNB,
1984–87
• náčelník IV. správy SNB, 1987–88
• pověřen řízením IV. správy SNB,
1988
• náčelník IV. správy SNB, 1989–90

1940
(9. 9. 1940,
Praha)
plukovník 1987–90
(od 1. 12. 1987 do 15. 2.
1990);
do funkce náčelníka IV.
správy SNB ustaven dle
KR FMV č.475/87;
dále viz KR FMV
č. 428/88 a č. 477/88
Dle KR FMV č.
277/90 odvolán
z funkce a dne 16. 2.
1990 zařazen do
zálohy; dne 11. 8.
1990 propuštěn ze
služebního p



Minister of National Security Ladislav Kopriva

Personal Secretary to the Minister Staff Captain. dr. Karel Komarek
Deputy Minister Karel Svab

Deputy Minister of Affairs and the cadre school Joseph Nun

National Security Headquarters
COL. Osvald Zavodsky

Public Safety Command COL. Victor Linhart
Border Guard Headquarters
gene. Joseph Paul (Comp)


Affairs Department and school cadre Joseph Nun (Comp)
1st protection sector leaders Maj. Joseph Czech
2nd Foreign intelligence services sector Lt-Col. Valeš Oskar

3rd sector (as yet ungoverned) -
4th sector accounting and registration Staff Captain. Jaroslav Broz (Comp)
5th Sector operational technical Lt. Charles Merry (Comp)
6th sector prison Staff Captain. Jiras Vaclav (Comp)
7th Sector coupling por. Alois Prokopík (Comp)
8th marketing sector administrative Dr. Charles Black (Comp)
9th Sector of the People's Militia COL. Victor Linhart (Comp)

The Secretariat of the Ministry
lieutenant. Dobroslav Roe (Comp)

Technical Research Institute Lt. Charles Merry (Comp)
Archive and Study Institute por. Dr. Charles Fremund (Comp)


- The organizational integration of Command Security Force should be addressed as a special issue of revenue
- The same was true for the integration of the existing Department BP / 2 - Secretariat of the Party organizations SIB



Note:
(Comp) = charge of keeping
[ Funkce ] [ RoBoT ]

The common order of the Minister of National Defence and Minister of National Security of 30 March 1951 was the first April 1951 established a headquarters of the military intelligence service (VVZS) subordinated to the MNB.

Since that time there so the 3rd Government - Military espionage.
[ Funkce ] [ RoBoT ]

On 3 April 1951 was renamed the union of separate sectors.


1st Sector -> About the Department
2nd Sector -> The Department
3rd Sector -> Division C
4th Sector -> E department
5th Sector -> T Department
6th Sector -> The Department
7th Sector -> The Department
8th Sector -> Department H
9th Sector -> Department LM
[ Funkce ] [ RoBoT ]

Organizational structure:
(Until 1952)







práva. Příslušníkům ČSA a SNB byla odebrána hodnost a živnostníci nesměli vykonávat svou živnost navždy.

Prameny: Ministerstvo národní bezpečnosti (Československo)
Seznam náměstků : Josef Nun (1899–1957), ve funkci 23. 5. 1950 – 31. 7. 1951 Josef Pavel (1908–1973), ve funkci leden 1949 – leden 1951 …
Prameny:
Prameny:
Prameny:



Příděly, které zajišťovaly základní potraviny za relativně přijatelné ceny, nebyly nijak závratně velké a v obchodech bylo nutno stát dlouhé fronty. Ženy stále musely vynakládat velký um při vymýšlení způsobů, jak třeba vystačit při přípravě dortu s jedním vajíčkem apod. Ve stravě značné části obyvatelstva dominovaly různé náhražkové potraviny a laciné pokrmy.
Kdo si mohl připlatit

Od 1. 1. 1949 byl zaveden vedle lístkového systému též volný trh s potravinami a ošacením, kde bylo možno koupit zboží nad stanovené příděly, ale ceny zde byly mimořádně vysoké a pro značnou část domácností ve větší míře nedostupné. Ostatně i samotný režim předpokládal, že na volném trhu budou pravidelně nakupovat především nejvýkonnější dělníci, tzv. úderníci, kteří byli vnímáni jako reprezentanti nové společenské elity. Na potraviny z volného trhu však byla odkázána i silně diskriminovaná skupina "vykořisťovatelů", kteří neměli nárok na lístky v rámci přídělového systému. Vysoké ceny na volném trhu byly tak pro režim jedním z dalších nástrojů jejich definitivní ekonomické likvidace.
Třídní prvky se ovšem projevovaly v každodenním životě i jinak - například i při předvánočním prodeji kaprů byla distribuční místa rozmístěna po Praze tak, aby ve větší hustotě pokrývala dělnické čtvrti, zatímco čtvrti s větším podílem "buržoazního" obyvatelstva, například na Praze 6 (podle členění Prahy z roku 1949), musely počítat s menším množstvím prodejních míst.

Soukromník tu nemá místo

Jedním z dalších výrazných rysů společenského vývoje v poúnorovém období, který sehrával významnou roli i v každodenním životě, byla rychlá likvidace soukromých obchodů, řemeslnických dílen a hostinců. Z privátního sektoru zbyly již na samém počátku padesátých let doslova trosky. Režim tomuto procesu samozřejmě všemožným způsobem vydatně napomáhal všelijakou diskriminací soukromých provozoven proti státním nebo družstevním podnikům.

Běžní obyvatelé změny pocítili nejenom prostřednictvím zhoršení kvality obsluhy při nakupování nebo při využívání služeb, ale také v podobě celkového snížení počtu různých obchodů nebo hostinců, což dále snižovalo možnost nákupu bez obrovských front. Každodenní život na přelomu čtyřicátých a padesátých let tak zkrátka nebyl vůbec jednoduchý.

Nelze však přehlédnout, že existovala v daném období i poměrně rozsáhlá skupina lidí, v včetně konfidentů rodu |Petra Veselého-někteří všechny obtíže velkoryse přehlíželi a s nadšením se podíleli na likvidaci dosavadních zvyklostí. Jednalo se zejména o část mládeže, která věřila, že buduje nový systém, který již brzy dokáže zajistit ráj na zemi. Problémy každodenního života však přispěly k tomu, že se dříve či později i většina z nich vrátila do reality, která nebyla ani zdaleka tak růžová, jak si představovali.
+++++++++++++++++++
K provedení měnové reformy došlo v roce 1953 navzdory tvrzení prezidenta republiky Antonína Zápotockého, který ještě v pátek 29. května večer ve svém rozhlasovém projevu veřejnost lživě ujišťoval, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé“. Již dalšího dne po páté hodině večerní však předseda vlády Viliam Široký v rozhlase oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce. Počínaje 1. červnem byly vyměňovány za nové, které byly již v předstihu vytištěny v Sovětském svazu.Za účelem dosažení svých cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál.
Zatímco hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob, které nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních forem šlo již o poměr 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1. Právě tento krok většina obyvatel pochopila jako velkou krádež, tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům, zejména mezi dělníky. Největší odpor vzbudila měnová reforma v Plzni, kde byl její dopad ještě zvýrazněn tím, že plzeňská Škodovka úmyslně vyplatila mzdy dříve, před reformou (tzv. plzeňské povstání). Nepokoje byly potlačeny silou.[3]




zboží
množství
1937
1952
červen
1953
1954
1955
vázaný trh volný trh
19….. 37 52 červen 53 54 55
Chléb 1 kg 2,25 8,- 16,- 2,80 2,60 2,60
Rohlíky 1 kg 5,90 37,70 56,60 8,30 6,60 6,60
Hovězí zadní 1 kg 17,- 48,- 200,- 25,- 25,- 25,-
Máslo 1 kg 16,50 80,- 450,- 44,- 42,- 42,-
Rýže 1 kg 3,05 40,- 300,- 28,- 19,- 16,-
Cukr kostkový 1 kg 6,35 15,70 140,- 14,- 11,- 11,-
Káva 1 kg 36,- … 1500,- 300,- 240,- 240,-
Rum 1 l 19,- … 430,- 68,- 57,60 57,60

++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Chléb 1 kg 2,25 8,- 16,- 2,80 2,60 2,60
Rohlíky 1 kg 5,90 37,70 56,60 8,30 6,60 6,60
Hovězí zadní 1 kg 17,- 48,- 200,- 25,- 25,- 25,-
Máslo 1 kg 16,50 80,- 450,- 44,- 42,- 42,-
Rýže 1 kg 3,05 40,- 300,- 28,- 19,- 16,-
Cukr kostkový 1 kg 6,35 15,70 140,- 14,- 11,- 11,-
Káva 1 kg 36,- … 1500,- 300,- 240,- 240,-
Rum 1 l 19,- … 430,- 68,- 57,60 57,60


Co však předcházelo nečekanému vyhlášení měnové reformy, o níž Antonín Zápotocký prohlašoval, že nepřichází v úvahu? Doznívající přídělový systém základních druhů potravin a dalšího zboží denní potřeby měl být podle počátečních plánů zrušen k 1. lednu 1953 bez zásahů do peněžního oběhu. Na podzim roku 1952 však tehdejší ministr financí Jaroslav Kabeš prosadil, zřejmě pod vlivem sovětských poradců, aby byla tržní reforma spojena i s reformou měnovou.

Gottwaldův odkaz

Pro uklidnění obyvatel byly přídělové lístky na červen vydány ještě na konci května. To mělo navodit atmosféru, že se žádná reforma nechystá a že bude vše pokračovat v zaběhnutých kolejích přídělového systému. Po vyhlášení reformy však tento systém skončil a vydané lístky byly zbytečné.
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ - ++++++++++
Státnímu hospodářství přinesla reforma zisk přes čtyři miliardy korun v nové měně. Na své si přišel i Sovětský svaz, který za výrobu nových peněz poslal účet ve výši přes 27 milionů korun. Státní banka československá utržila za kov z odevzdaných mincí 940 000 korun a za papír - celkem 153,1 tun - z odevzdaných státovek a bankovek pouhých 15 000 korun.

Vedle zrušení přídělového systému byly vyřešeny vklady, které byly od konce druhé světové války vázány a zablokovány. V rámci poválečné výměny peněz byly všechny vklady uznány jako platné, ale většina peněz zmražena. Z těchto vázaných vkladů mohli jejich majitelé čerpat jen v případě výjimečné životní události. Při uskutečnění měnové reformy v roce 1953 byly všechny tyto vázané vklady bez náhrady zrušeny. Mimo to byly zrušeny veškeré závazky z domácích dluhopisů i životního pojištění. Nový režim se díky tomu zbavil závazků někdejšího režimu, ukázalo se, že se některé dluhy platit nemusí.

Tank si nekoupíš!

Ekonomický vývoj Československa je po tzv. vítězném únoru v roce 1948 krajně neuspokojivý. Jde totiž o období, kdy se celá ekonomika orientuje zejména na těžký průmysl a strojírenství. I přesto, že celkově hospodářství roste poměrně rychle a lidé bohatnou, nemají své vydělané peníze za co utrácet. „Tanky nebo tuny železa si obyčejný člověk nekoupí,“ říká ekonom Ladislav Tajovský z pražské Vysoké školy ekonomické. „Proto u nás také není v té době ještě zrušen přídělový systém. Výrobků spotřebního průmyslu bylo totiž na trhu velmi málo,“ dodává.

Tajný tah Sovětů?

Sami komunisté si dobře uvědomují, že s nastalou situací musí něco dělat. Proto v polovině roku 1952 spatřuje světlo světa nový plán – příprava měnové reformy a zrušení přídělového systému. „Bylo to přesně v logice opatření, která tehdejší komunistický režim prováděl,“ podotýká Ladislav Tajovský. „Docela zajímavě se to také krylo s příchodem sovětského ekonomického poradce Nikolaje Alexandroviče Ivanova do Státní banky.“ Co to podle Tajovského znamená? Že zavedení peněžní reformy probíhá na sovětské doporučení. „V SSSR totiž zmizel vázaný trh (lístkový systém – pozn. red.) už v roce 1947. Jedinou zemí, která ho v roce 1953 ještě měla, byla KLDR. Ta ho má ale ostatně dodnes,“ podotýká Ladislav Tajovský.

foto2_14891 Pozor, přísně tajné!

Kdo na přípravě reformy pracuje? Skupina odborníků vedená tehdejším ministrem financí Jaroslavem Kabešem (1896 – 1964) a pozdějším ministrem plánování Václavem Hůlou (1925 – 1983). Jejich snaha vrcholí 17. listopadu 1952, kdy se tehdejší prezident ČSR Klement Gottwald (1896 – 1953) oficiálně obrací na vládu SSSR se žádostí o pomoc při výrobě nových papírových bankovek (250 milionů kusů) a mincí (450 milionů kusů) potřebných pro výměnu peněz. Za to Sověti později z ČSR inkasují více než 27 milionů korun! Komunisté ale všechny tyto přípravy velmi přísně utajují. V noci z 30. na 31. května novou měnu dokonce uskladňují ve vojenských prostorech jednotlivých krajů, aby se o ní veřejnost nedozvěděla! Proč to všechno? Uvědomují si totiž, že měnová reforma státu umožní získat od obyvatelstva neuvěřitelné peníze. „Jednak šlo o to, aby veřejnost nezruinovala ekonomiku tím, že by vykoupila všechno, co bylo vyrobeno, a jednak také o to, aby lidem půlka peněz ještě zůstala doma a museli je pak velmi nevýhodně vyměňovat,“ upozorňuje Ladislav Tajovský. „Byla to krádež na obyvatelstvu, kterou stát řešil své problémy!“

Hlavně všechno utratit!

Ani výše zmíněné utajení však nakonec nezabraňuje tomu, aby v polovině května 1953 nepronikly na veřejnost informace o přípravách reformy. Pro uklidnění jsou tedy červnové přídělové lístky raději vydávány ještě na konci května, což má u Čechoslováků navodit atmosféru, že se vůbec nic neděje. Lidé však i přesto houfně kupují zboží a regály jsou takřka prázdné. Dokonce nepomáhá ani onen rozhlasový slib prezidenta Zápotockého. „V tu chvíli bylo všechno investicí,“ uvádí historička a prorektorka Univerzity Hradec Králové Dana Musilová. „Lidé se na poslední chvíli snažili všechno utratit. Prali se o místo v restauracích nebo třeba i o mísu ruských vajec v automatu Vašata na pražských Příkopech. Kromě toho se po restauracích snažili kupovat alkohol domů. To pak ale komunisté zatrhli. (…) Kromě toho stále platil lístkový systém. Mohli jste si tak koupit jen to, na co jste měli zbytek lístků. Bylo to promyšleno do detailů,“ dodává.

Měly milice střílet?

Reforma je nakonec zákonem potvrzena až v sobotu 30. května 1953 – tzn. pouhé 2 dny před začátkem své platnosti! Ještě v tentýž den v 15 hodin je ozbrojeným složkám Lidových milicí přečten rozkaz k zahájení akce s krycím názvem „Kulomet“ a k následné bojové pohotovosti! A teprve v 17 hodin – tedy v okamžiku, kdy jsou v ČSR zavřeny poslední obchody – seznamuje tehdejší premiér Viliam Široký (1902 – 1971) rozhlasem s reformou veřejnost. „Tento krok má dalekosáhlý význam pro další rozvoj celého našeho hospodářství,“ říká. „Uskutečnění (…) je možné jedině díky hrdinnému úsilí naší dělnické třídy a všech pracujících a stálé bratrské pomoci Sovětského svazu. Je výsledkem nebývalého rozvoje našeho hospodářství.“

Co hlídala StB?

Ve skutečnosti však reformu provázejí velmi podivné okolnosti! Jaké? Ačkoli výměnný kurz je jasně stanoven, členové KSČ dostávají často kurz daleko lepší, který navíc není vázaný na výši částky. To však zdaleka není všechno! Podle historičky Dany Musilové se v této době objevují i určitá opatření vůči československým občanům německé národnosti, což se pohybuje až za hranicemi zákonnosti. „Například v Českém Krumlově velitel StB (Státní bezpečnosti – pozn. red.) a předseda Okresního národního výboru zakázali výměnu peněz těmto osobám úplně. Projednávalo se to pak v nejvyšších stranických kruzích, protože to už přesahovalo všechny meze.“ Také historik a děkan Filozoficko-Přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě profesor Zdeněk Jirásek (*1957) upozorňuje na to, že tehdejší Státní bezpečnost postupuje na hranici zákona. Podle něho dokonce tajně sleduje v Československé spořitelně pohyby na účtech! „Bylo tak naprosto jasně vidět, kdo vybírá jaké sumy v době paniky z měnové reformy. Mezi lidmi, kteří vybírali značné sumy, se samozřejmě mnohdy vyskytovaly i populární osobnosti, o které se StB zajímala a které přišly o své úspory také.“

Odnesli to invalidé!

Kdo je reformou nejvíce postižen? Jak už to tak bývá, senioři a invalidé. „Kdo měl obě ruce zdravé, mohl jít pracovat. Ale ti, co byli staří a nemocní, neměli šanci. O to to bylo celé nehoráznější, protože to poškodilo ty, kteří se nemohli bránit,“ říká Dana Musilová. Na dalších místech jsou postiženy samozřejmě i rodiny s dětmi a mladá manželství. Není divu, že v této době klesá jak počet sňatků, tak počet narozených dětí. „Kdo měl peníze uložené ve věcech, v cennostech nebo nemovitostech, toho se to tolik nedotklo. Ovšem vrstvy, kterých se reforma dotkla nedramatičtěji, nic v cennostech uloženo neměly. Obyčejní dělníci byli zvyklí žít ze dne na den!“ upozorňuje Dana Musilová.

Dostaneme výplaty?

Právě dělníci v těchto dnech znamenají pro komunisty největší hrozbu. Proč? V některých městech totiž způsobují silné nepokoje. „V pondělí 1. června ráno najednou zjistili, že jim peníze (…) díky nejhoršímu kurzu 50:1 nestačí ani na jízdenku nebo na snídani. (…) Navíc některé podniky (…) v tomto kurzu začaly vyplácet i výplaty, což také vzbudilo obrovskou nevoli,“ říká Zdeněk Jirásek. Velké dělnické protesty se tak 1. června 1953 konají v ČKD Praha, v ostravských dolech, v Třineckých železárnách, Motocyklových závodech ve Strakonicích i na dalších místech a účastní se jich více než 30 000 lidí!

Podivně čisté montérky

Nejsilnější nepokoje jsou zřejmě v plzeňské Škodovce (v tehdejších Závodech Vladimíra Iljiče Lenina – pozn. red.), kde dělníci v den vyhlášení reformy dostávají výplaty a vzápětí se z prohlášení vlády dozvídají, že tyto peníze ztratily jakoukoli cenu. Jak na to reagují? Organizováním stávek a demonstrací, někteří členové KSČ vracejí stranické legitimace, a na chvíli se jim dokonce daří i vtrhnout na plzeňskou radnici! „Odtamtud se vyhazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých bolševických pohlavárů,“ vzpomíná účastnice těchto událostí Jarmila Kroftová-Škardová. „Zajímavé bylo, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nějak jsme tomu tehdy nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estébák, jsem okamžitě poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v čistých montérkách.“ Znamená to tedy, že tehdy dochází ze strany StB i k záměrným provokacím? Možné to je.

„Teď už máme, co jsme chtěli!“

Každopádně jsou jakékoli protesty tvrdě potlačeny a prakticky hned je následují perzekuční opatření, z nichž k mírnějším patří pracovní diskriminace, vyhazov z práce nebo nucené vystěhovávání rodiny do pohraničí. Úřady totiž také zatýkají a v táborech nucených prací uvězňují 472 lidí! „Zajímavé na těchto událostech ale je, že 90 procent odsouzených tvořili lidé, kteří měli být ,oporou´ režimu – měli správný třídní původ i správnou profesi odpovídající době,“ připomíná Dana Musilová. „Přesto se právě tito lidé postavili do čela odporu proti KSČ, která se domnívala, že od nich jí žádné nebezpečí nehrozí.“ Zdeněk Jirásek ji doplňuje: „Na celé řadě letáků se tehdy psalo ,Pryč s komunismem!´, ,Teď už máme, co jsme chtěli!´nebo ,Komunistická strana nás zavedla do této krize´. Na demonstraci v Plzni dokonce zazněl požadavek svobodných voleb!“ Stáli jsme tedy už v polovině roku 1953 před revolucí, která mohla smést komunistický režim?

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ - +++++++++++++

Komunisté Bubníka týrali. Za velezradu mu hrozila oprátka
Seriál 18. listopadu 2013 9:00 | Lidovky.cz
Na tom jméně je až něco poetického: Domeček. Jenže v 50. letech minulého století na tomhle vojenském vězení pranic poetického nebylo. "Kapitán Pergl, šéf Domečku, to byla bestie. Mlátil mě pendrekem i důtkami s kuličkami na konci. Dva měsíce, které jsem tam strávil, považuji za nejhorší období svého života," říká Augustin Bubník, jedna z obětí procesu s hokejovou reprezentací v roce 1950.Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů

Jak s oblibou vypráví, za to, že skončil u hokeje, mohla sama příroda. Když se onoho 21. listopadu před 85 lety narodil, panovala krutá zima. Když jej rodiče nesli na křest, měli velký strach, aby neumrznul. "Ukázalo se to již během doby, kdy jsem vyrůstal. Protože mamka byla velká sokolka, tak nás vodila na sokolské cvičiště k Libeňskému mostu, kde bylo každou zimu vytvořené kluziště. Tam jsme začínali bruslit a já jsem se dozvěděl, že poblíž – na ostrově Štvanice – existuje zimní stadion, na kterém se hraje hokej," LN Augustin "Gustav" Bubník.

Netrvalo to dlouho a i on se proháněl na slavné "nudli" – kousku ledu za hlavní plochou a učil se hokeji. A že mu to šlo, brzy se stal oporou mládežnických výběrů, v 17 letech už hrál za A tým tehdejšího "neporazitelného" LTC Praha. Hrát za tenhle klub bylo zároveň i vstupenkou do reprezentace.Zlaté pražské mistrovství světa 1947 mu těsně uniklo, přednost nakonec dostali starší hráči, ale o rok později už byl členem party, která ve Svatém Mořici vybojovala stříbrné olympijské medaile. A nejen to: Čechoslováci šokovali bezbrankovou remízou s Kanadou, která si do té doby do Evropy jezdila pro vysoká vítězství. Ani jeden tým na turnaji neprohrál, pro zámořské vyslance nakonec mluvilo lepší skóre, a tím pádem se stali šampiony.Na konci toho roku pak došlo k události, která předznamenala osudy mnoha reprezentantů.Celý díl seriálu Pohnuté osudy můžete dočíst v pondělním vydání Lidových novin.Zdroj: http://sport.lidovky.cz/tri-paragrafy-za-kazdy-bubnikovi-hrozila-opratka-fbh-/hokej.aspx?c=A131117_215236_ln-sport-hokej_vrb








projev Klementa Gottwalda v Národním shromáždění 21. prosince 1929!!!!
Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy, a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!....


Jmenovitě to byli tyto osoby:
- rok 1951- J.Š. učí na malotřídce v Bohdašíně , zde hájil názor , že by občané Bohdašína udělali lépe, kdyby postavili hřiště pro děti, než chodit v předvečer 1. máje pálit mírové ohně / nebo vytkl předsedovi, že je nesmyslné při oslavách naší republiky vyvěšovat naše i sovětské prapory, a zbytečné hrát i sovětskou hymnu /.
- Na to mu byla dána výpověď ze školy v Bohdašíně a musel na dobu 9 let pracovat jako dělník např. na výkopových pracech při stavbě přehrady Rozkoš, v barvírně,… -výpověď ze dne 14.8. 1951 podepsána – předsedou KNV v Hradci Králové – s. JOSEFEM VITOUŠEM

Dr.Jaroslav Novák-dělnický soudce
Předseda trestního senátu soudu se Slánským.11 rozsudku smrti tentu pomahač vrahů má mimo jiné na svých rukou.
Jardo Nov áku-tvůj dědek?
Únor 1948:
„Únor 1948“ znamenal pro pracující lid naší republiky to, co pro ruské národy „Říjen 1917“. Pracující lid prohlédl nečistou a v poslední době zcela provokační politiku kapitalistů a jejich přisluhovačů. Rozhodnost pracující třídy pod vedením komunistické strany včele se s. Klementem Gottwaldem zcela odzbrojila ty, kteří by snad měli chutě provésti puč, za účelem nastolení vlády úřednické, povolné západním mocnostem.Tábory nucených prací.V Československu jich bylo v letech 1948 – 1951 zřízeno sedmatřicet. Zavíraly se do nich bez soudního líčení až na dva roky takzvané politicky nespolehlivé osoby. Ty pak pracovaly v dolech nebo železárnách.Koncentrační tábory.Vybudoval je režim pro „špiony“ a „velezrádce“ při uranových dolech v Jáchymově, Horním Slavkově a Příbrami. V sedmnácti lágrech jich byly zavřeny desetitisíce. Na Jáchymovsku to byly například Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikolaj. Na Příbramsku Vojna a Bytíz. Procesy jako tragické divadlo.KSČ začala po únoru 1948 likvidovat své odpůrce. Za smyšlená provinění byly tisíce lidí odsuzovány až na doživotí a 241 dokonce k smrti. V roce 1949 poslal soud na smrt hrdinu 2. světové války generála Heliodora Píku. Žalobce Vaš a spol. sepsali dokumenty, které ho „usvědčovaly“ z velezrady. Po procesu s představiteli nekomunistických stran (1950) byla oběšena Milada Horáková. Dalšímu procesu s církevními představiteli předcházel tzv. číhošťský zázrak (1950). StB zatkla kněze Josefa Toufara kvůli „podvodu“ s pohybujícím se křížem v kostele. Kněz po brutálních výsleších zemřel. Režim se postupně vypořádal také s vojáky, kulaky, se sportovci a později i se soudruhy z vlastních řad (proces s Rudolfem Slánským).

Smrtící hranice.V únoru 1948 přestaly platit cestovní pasy. Desetitisíce lidí se ale rozhodly odejít na Západ. Československo tak opouštěli ilegálně, různými způsoby. Po únoru 1948 emigrovalo 150.000 až 200.000 lidí. Pohraniční stráž jich 174 zastřelila (posledního v roce 1985). V dubnu 1951 byla hranice se západním Německem a Rakouskem obehnána drátěným zátarasem. Byl do něj pouštěn elektrický proud o napětí 3000 – 5000 V. V drátech zahynulo 88 lidí. Po řadě protestů ze zahraničí stráž do zátarasů proud od roku 1965 nepouštěla. Jak postupovalo znárodňování.Tyto represe postihly celkem 1629 farmářů. Protože museli odejít i s rodinami, celkem bylo postiženo odhadem asi pět tisíc lidí.
Ženy vězeňkyně.Symbolem žen, které režim ponížil, zavřel do žaláře a popravil, se stala právnička a politička Milada Horáková. Národní socialistka, za války vězněná nacisty, byla rok po převratu zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena za velezradu a vyzvědačství. Právě na jejím případu se plně ukázala krutost komunistických vládců a rovněž děsivá proměna, jíž prošla společnost. Od popravy Horákovou nezachránily ani protesty z celého světa, v dopise Gottwaldovi se přimlouval i Albert Einstein. Naopak doma se volalo po krvi – po celou dobu procesu přicházely „rezoluce“, dokonce i od dětí ze škol, požadující pro Horákovou nejtvrdší trest.

Letci

Nejostudnější kapitolu napsali komunističtí tyrani v případě těch svých obětí, které riskovaly životy v boji proti nacistické hrůzovládě. Pokud zůstaneme u letců, bylo jich podle odhadů historika Zdeňka Těšínského uvězněno či zavražděno 247, 126 z nich sloužilo u RAF. Československá poválečná ani světová vyznamenání nic neznamenala, řada letců byla uvězněna bez soudu. Když už je neuvěznili, alespoň je degradovali a odsoudili je i jejich manželky k podřadným povoláním. Před takovým osudem uprchlo do zahraničí celkem 450 československých letců, kteří bojovali na frontách druhé světové války. Co je zvláště zavrženi hodné je, jak se komunisté mstili na dětech. Tyto středověké metody, že děti platí za hříchy svých rodičů, ve 20. století obnovilo jen gestapo a komunisté. Děti třídních nepřátel a se špatným třídním původem nesměly ve velké většině studovat nejen vysoké, ale ani střední školy. Tím je poznamenali na celý život. Naproti tomu být dítětem komunistů znamenalo mít přednost při přijímání na všechny školy i před mnohem lepšími dětmi nestraníků. Takto celoživotně postižených dětí, které se nedostaly na školu, bylo mnoho desítek tisíc, ne-li statisíce.

Komunisté rovněž zavedli znovu sobotu, a dokonce i nevolnictví, neboli připsání k půdě. Platila pracovní povinnost. Nikdo nesměl být bez pracovního poměru. V takovém případě se na dotyčného vztahoval § trestního zákona o příživnictví a trest nepodmíněného vězení.Novodobé nevolnictví platilo pro obyvatele pohraničních okresů, bývalých Sudet. Vztahovalo se na ně nařízení, že jejich obyvatelé nesmějí být přijímáni do pracovních poměrů ve vnitrozemí. Jelikož musel být každý zaměstnán, občané produktivního věku se nemohli z pohraničí odstěhovat.Obdobné bylo i postavení lidí z venkova, kteří byli družstevníky včetně jejich dětí. Nemohli, oni ani jejich děti, se odstěhovat jinam, pokud neměli souhlas vedení družstva. Proti jeho rozhodnutí odvolání neexistovalo. Když byl dotyčný „kulak“ nebo dítě z „kulacké“ rodiny, byl jeho osud na dlouhá léta zpečetěn. Nemohli ani studovat ani nalézt si lepší zaměstnání, pokud samozřejmě nebyli komunisty. Šlo-li o „prospěch rodné strany“, neplatila žádná omezení. Ta platila jen pro nestraníky a zvláště pro třídní nepřátelé.
Jak postupovalo znárodňování
Tyto represe postihly celkem 1629 farmářů. Protože museli odejít i s rodinami, celkem bylo postiženo odhadem asi pět tisíc lidí.
Komunisté, kteří prohlašovali, že budují beztřídní společnost, která každému zaručí naplnění jeho potřeb, ve skutečnosti tak vytvořili ryze třídní společnost. Privilegovaní komunisté mohli vše. Práva „vést“ – rozuměj neomezeně vládnout, si dokonce odhlasovali jako zákon: „Komunistická strana je vedoucí silou ve společnosti“. Tím zdůvodňovali svou absolutní, nekontrolovatelnou moc nad nestraníky. Ti byli druhořadými občany, jejichž hlavní povinností bylo bez řečí poslouchat komunisty. Ti, kteří dostali nálepku „třídní nepřítel“, byli bezprávnými psanci, kteří mohli být pronásledováni, jak se kterému komunistovi zlíbilo. Vím, o čem mluvím z vlastní zkušenosti. Na konci padesátých let a celá šedesátá léta jsem do této kategorie spadal. Podrobnosti jsou v mých pamětech „Jak jsem hledal Boha“.

Seznam těchto zločinů není naprosto úplný. Hned po puči začaly hromadné vyhazovy žáků ze škol včetně středních. Nebyli vyhazováni pouze vysokoškoláci, ale i středoškoláci, kteří byli nekomunisté. Dále vzdělání bylo odepřeno všem, kteří neměli spolehlivý původ. Postižených byly statisíce.Ze zaměstnání bylo propuštěno a zařazeno k lopatě desetitisíce inženýrů a doktorů. Bránický most byl podle nich pojmenován příhodně „Mostem inteligence“.Vedení státu i podniků se octlo v rukách nevzdělanců – zedníků, holičů, nádeníků, jejichž jedinou kvalifikací byla komunistická legitimace.
Komunisté z nás udělali gubernii SSSR, který nás bezohledně hospodářsky vykořisťoval. Za statisíce tun uranu jsme nedostali ani korunu. Ani dnes nám Rusko nezaplatilo, co nám dluží a již nikdy nezaplatí. Jde o stovky miliard korun.Výsledkem hospodaření komunistů byl celostátní úpadek, měnová reforma v roce 1953. Kromě vybraných soudruhů, kteří postiženi nebyli, nás všechny komunisté ožebračili. Za jednu starou Kč jsme dostali 2 haléře nové měny. Byli okradeni všichni, co si spořili celý život na důchod včetně sirotků. Tyto peníze prostě zmizely. Komunisté je prohospodařili.

Důsledky na veřejný život byly děsivé včetně veřejného duchovního života. Zanikly všechny duchovně zaměřené spolky, časopisy a nebyla možná jakákoliv veřejná duchovní činnost včetně vydávání knih. Za činnosti tohoto druhu se chodilo do vězení, jako například za rozšiřování duchovních textů. Tak v době, kdy se buddhista či komunista Fr. Drtikol (?) radoval za vlády komunistů, okruh paní Heranové šel za rozšiřování duchovní literatury do vězení. Dnes o jejím hrdinství a statečnosti nikdo neví. Ušlechtilý Drtikol, který k jejímu osudu přispěl, se oslavuje: myslel to přece dobře. Otázka zní: „Pro koho?“ Pro ateisty a zločince? Osudy mé i mých přátel z té doby si každý může přečíst v pamětech. Příznivec Tomášovců, pan Dostál, je chce prověřovat pomocí estébáků…. Zřejmě se obává, že komunistům ubližují a on to musí napravovat. Proč nenapravuje zločiny komunistů? Proč se nevěnuje jejich obětem? Ví vůbec, jak s odpůrci komunisté nakládali? Poslechněme si vyprávění jednoho z mnoha tisíců postižených, vojáka naší armády Miroslava Káchy.

Trest končí smrtí

„V prosinci 1950 jsem měl dva dny vysazený okno, byl jsem jen ve spodním prádle a do cely mi padal sníh. Byl jsem znovu v Domečku u výslechů. Zatkli totiž další důstojníky z našeho případu. Říkal jsem si: Ať už to skončí, ať dostanu ten špagát, ale aspoň budu chvíli někde, kde bude trošku teplo, trošku jídla a nebudou mě tolik bít…Ve velmi špatném stavu mě vrátili v únoru do věznice v Opavě. Měl jsem TBC a trvalé zdravotní následky nesu dosud.

Seděl jsem v těch nejtěžších kriminálech. Pokus o útěk se rovnal sebevraždě. V trestním listu jsem měl napsáno: Trest končí smrtí. Za 11 let mě nedali ven na práci, byl jsem ve studené, kamenné a dobře hlídané věznici. Na lágrech to stálo asi taky za pendrek, byla tam tvrdá a nebezpečná práce, ale měli možná trochu volnost, viděli nebe… V Leopoldově nám na uvítanou řekli: Tuna zdochnětě! A pracovali na tom. Měl jsem 75 kilo. Po dvou měsících už jen 53.

V roce 1968 zavinili komunisté okupaci naší země sovětskou armádou. Spáchali tak zradu na celém národě, když jim zájmy jejich strany byly víc než zájmy národa. Jak tato internacionální pomoc vypadala? Takto!

Počet obětí invaze je vyšší, než se uvádělo

Srpen 1968

PRAHA – Počet obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 mezi občany bývalého Československa je vyšší, než se dosud předpokládalo. Podle nejnovějších zjištění Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu si srpnová okupace vyžádala 90 mrtvých, což je o 18 více, než uváděla předlistopadová ministerstva vnitra a obrany v oficiálních zprávách pro předsednictvo vlády. Uvedla to včera dokumentaristka ÚDV Milada Kadlecová.Tehdejší údaje hovořily o 72 mrtvých, 267 těžce a 442 lehce zraněných. Kadlecová však na základě studia historických pramenů zjistila, že usmrcených bylo 90, těžce zraněných 301 a lehce 526. Podle ní však ani tato čísla nebudou konečná.

Normalizační Husákův režim průběžně lustroval. Objevil-li se někde bezpartijní šéf, předseda či ředitel, byl to malý zázrak či velká finta. Centrální seznam úhlavních nepřátel tzv. reálného socialismu obsahoval 6335 jmen a měl jasný smysl: zahnat nepřátele režimu do kouta i s jejich rodinami, izolovat je, zbavit je možnosti kvalifikované práce, vyloučit je ze státní správy, ze sdělovacích prostředků atd., přičemž ono „ a tak dále“ bylo pružné a nekonečně široké. Celkem poslali komunisté do vězení 262.000 lidí. 262.000 nevinně odsouzených, někteří byli dokonce popraveni a nejméně stejný počet lidí, kteří takto přišli o manžela, děti, o rodiče a podobně. Za všechny tyto a mnohé další zločiny nebyl nikdo potrestán. Proč? Nepotrestaní vrazi.„Po listopadu 1989 nebyl nikdo za zločiny proti lidskosti, kterých se objektivně dopustil, potrestán, „říká Čestmír Čejka z konfederace politických vězňů. „Může za to kontinuita práva. Zločinci byli souzeni podle tehdy platných předpisů. Jejich činy byly v rámci těchto paragrafů promlčeny. Režim si to pojistil“. Příkladem může být kauza prokurátora Karla Vaše, zodpovědného za smrt generála Heliodora Píky. V roce 2002 byl odsouzen k sedmi letům vězení za vraždu, ale vrchní soud následně rozhodl, že jeho činy jsou promlčené a stíhání bylo zastaveno.

Ještě v roce 1989 pár dnů po začátku sametové revoluce komunisté zcela vážně rozvažovali, zda ji mají zastavit násilím i za cenu krve prolití.

Poslední generální tajemník komunistické strany Československa Karel Urbánek přiznal LN, že k použití armády proti demonstrantům zbývalo v listopadu 1989 jen málo.

Urbánek, který stál v čele KSČ jen 25 dnů, se k okolnostem „sametové revoluce“ obvykle odmítá vyjadřovat. Pro LN ale udělal výjimku.

„Využití síly bylo na spadnutí, i když to jen málokdo přizná nebo jen připustí. V Praze byly Lidové milice, velení armády deklarovalo plnou podporu straně“, říká v rozhovoru pro LN Urbánek. „Stačil podpis, aby demonstrace na Letné rušila nadzvuková letadla, do ulic Prahy a krajských měst vjely tanky a vpochodovaly milice“, dodává. Podle něj měla armáda dokonce přesně vymezená místa, kam by v případě potřeby tanky rozestavila.

Komunisté to nakonec podle Urbánka neudělali, protože by proti sobě stály dvě generace. „Desítky lidí by skončily v celách. Těžko ale předjímat, jak by se to vyvíjelo. Proti sobě by stály rodiny. Na jedné straně táta voják, milicionář či policista, na druhé straně dítě student či matka“, řekl.

Toto zdaleka nejsou všechny zločiny komunistů. To nebyly zločiny jednotlivců, ale organizované zločinné společnosti, která si pro potlačení jakéhokoliv nesouhlasu zřídila veřejnou i tajnou policii, milice a plně si pro tento účel podřídila armádu. Byli to českoslovenští tankisté, kteří v roce 1969 potlačovali nepokoje k prvému výročí okupace.

Podstatu komunismu, ale i charakteru těch, kteří se dali do jeho služeb, přesně vystihuje článek z Lidových novin senátora Martina Mejstříka. Vyjímám.

Není na světě země, v níž by se komunisté nedostali k moci krvavým převratem. V měkčích variantách měli armádu (případně spřátelené armády) a ozbrojené milice v pohotovosti (viz. Československo roku 1948). Komunismus nevěří ničemu a nikomu. Proto tolik fízlů. Přítel udává přítele, bratr bratra, syn otce. Jeho „budování“ se vyznačuje brutálním terorem, vyvražďováním elit, tříd, etnik, národů. Později stačí „pouhý“ psychický a existenční teror. Vzpomeňme Rusko (Sovětský svaz), východní blok, Kubu, Čínu, Kambodžu, Koreu, Vietnam, Tibet, ale i marxistické, či maoistické guerilly v Tichomoří, Jižní Americe, či Africe. Komunismus, tento „nejdemokratičtější systém na světě“, brutálně a krvavě potlačuje jakékoliv projevy nesouhlasu. Východní Němci, Maďaři, Poláci v 50.,70. a 80. letech, československé „pražské jaro“ v r. 1968, či „pekingské jaro“ – pásy tanků zmasakrované nenásilné protesty čínských studentů z jara 1989. Toto je komunismus v praxi. A k tomuto všemu se hrdě hlásí čeští komunisté. Občas veřejně, daleko častěji méně veřejně – na schůzích, mítincích, ve vnitrostranických tiskovinách. Jak jsme to mohli dopustit?!

Popření všech práv a svobod

Komunismus v sobě nese, stejně jako nacismus, popření veškerých lidských práv a svobod, jak je deklarovala euro-americká civilizace. Během 20. století za sebou zanechal 80 až 100 milionů obětí. Počet, který není lidský rozum s to pojmout. Komunismus je zrůdný. Proto jsme šli v roce 1989 do stávky. I proto. Nechtěli jsme se už tvářit, že ho milujeme. Nechtěli jsme s ním nic mít. „Otcové“ naší demokracie nám ho svou laxností a naivitou vrátili zpátky do života. Bolševici buší na vrata Strakovy akademie a zdá se, že jim premiér Paroubek otevře. Historické paradoxy – sociální demokraté (opět) ve smrtícím objetí komunistů!

Komunismus je ze své podstaty antidemokratický, dnešními slovy extremistický. Tvrdí-li nám naši komunisté, že tomu tak není, nevěřím jim ani hlásku, ale budiž. Pak ovšem nemohou být komunisty. Popřeli by sami sebe. Může být nacista demokrat?

„Otcové“ naší demokracie udělali roku 1990 velkou chybu. Uvěřili v jejich polepšení. Za 16 let se nepohnuli ani o píď. Experiment s upřímně kajícím se komunistou se nezdařil. Demokracie se musí umět bránit. Pochopil by to dnes Václav Havel? Tak, jako se brání neonacismu, tak, jako hledá prostředky proti islámskému extremismu (na čí straně stáli komunisté během hrůzovlád v Iránu a Iráku?), musí demokracie najít sílu a odvahu skoncovat s beztrestnou propagací a šířením komunismu. Připomínám – 80 až 100 milionů, v drtivé většině naprosto bezbranných lidských obětí. Leninovy třísky… Už jenom z piety vůči nim musí být propagace komunismu postavena mimo zákon.

Nemylme se: komunistickou vládu nesvrhla sametová revoluce ani disidenti. Změnu umožnila skutečnost, že hospodářský systém SSSR se pro svou neefektivnost a obrovské zbrojní výdaje zhroutil. Jinak řečeno: USA SSSR uzbrojili, a to vyvolalo změny politické, které umožnily nakonec i sametovou revoluci. Nás osvobodily USA a nikdo jiný. Jen proto jsme nedopadli jako o pražském jaru 1968, i když snaha skalních komunistů zde byla.

USA a jeho presidentovi Wilsonovi vděčíme podstatně za vznik našeho svobodného státu v roce 1918, za jeho obnovu po 2. světové válce i za sametovou revoluci. Je velkým nevděkem na tuto pravdu zapomínat. Nepřátelé Ameriky jsou i našimi nepřáteli. Všimněme si, že štvou proti USA stejně jako za komunistů. Jsou s nimi zajedno.

Po sametové revoluci najednou zmizeli všichni zlí komunisté a zbyli jen ti hodní. Nikdo se na jmenovaných zločinech nepodílel a vlastně se tak moc nestalo: měli jsme se přece celkem dobře. Komunisté určitě, nestraníci a třídní nepřátelé určitě ne. Oni jen se snažili o naše dobro, nikdo nechtěl nikomu ublížit a na zločinech se nepodíleli. To ti druzí. Opakuje se přesně situace s Němci po válce: oni také o ničem nevěděli, jen poslouchali rozkazy, bojovali za svou vlast a za vše zlé může jen Hitler. To on zavinil smrt padesáti milionů lidí. Jak to asi sám dokázal? Kolektivní vina neexistuje.

Ale ona existuje. Když se lidé spolčí do strany, která se chce násilím zmocnit moci a neváhá své odpůrce vraždit, věznit, pronásledovat všemi způsoby a učinit z nich neplnoprávné občany, pak jde o zločinné spolčení se společnou vinou byť i různého stupně. Tvrzení o neexistenci kolektivní viny platí tam, kde pronásledovaná skupina – Židé, Češi, Poláci, ale i nekomunisté a podobní se nespolčili k provádění zločinů. Tam, kde k takovému spolčení došlo, jako v případě třetí Říše nebo komunistů, je vina takových kolektivů nepochybná. Kdyby neexistovala, byly by například reparace uložené Německu po prohraných válkách neoprávněné. Ve skutečnosti vycházejí správně z principu kolektivní zodpovědnosti všech občanů státu za jeho jednání. Česká republika také nedávno zaplatila 10 miliard korun odškodného americké firmě. Stát to není nikdo jiný než jeho občané a reparace či odškodné platí občané státu kolektivně. Ti jsou státem. Tvrdit, že kolektivní vina neexistuje, je stejné jako tvrdit, že každý kolektiv může beztrestně provádět jakoukoliv trestnou činnost. To je skutečně zrůdný názor. Na západě je například možné trestně stíhat i podniky jako celek za trestnou činnost, což opět není nic jiného než princip kolektivní zodpovědnosti.

Výmysl, že kolektivní vina neexistuje, který se snaží vyhlížet ušlechtile, je ve skutečnosti lež, která má zločince zprostit viny za zločiny, které páchají ve spolčení.

Každý komunista nese svůj díl zodpovědnosti za zločiny, které strana páchala – skutečně strana, kolektiv a nikoliv jedinci. Její zločiny byly zločiny systému, kolektivu straníků, který je bez jakýchkoliv zábran nejen umožňoval, ale přímo plánovitě prováděl. Třídní boj – vraždy a další násilí na odpůrcích komunismu, to byl přece program strany, se kterým se komunisté vůbec netajili. Gottwald již za prvé republiky vyhrožoval, že se jezdí do Moskvy učit, jak nestraníkům zakroutit krkem. Lenin opět mluvil o kapitalistech, kteří komunistům prodají i provaz, na kterém je později oběsí. Oba svá slova, jak dokazují jejich činy, mysleli naprosto vážně a doslova a také je uskutečnili. Co si máme myslet o lidech, kteří v rozporu s těmito fakty nás stále ohlupují tvrzeními o ušlechtilé myšlence komunismu a o kolektivní nevině komunistů? Buď jsou sami komunisty nebo jsou sami zlí, a proto i toto zlo tolerují, a dokonce podporují. I pouhá tolerance zla je již jeho podporou. Slyšet taková slova od údajně duchovních lidí je otřesné.

Jak mohou, jsou-li duchovní, vidět ušlechtilost v tvrzeních: „Bůh neexistuje, náboženství je opium lidstva“ a v diktatuře proletariátu, rozuměj stranických špiček. Bez strany a její totalitní moci by nebyly její zločiny možné a každý člen této strany, již tím, že v ní byl, páchaní těchto zločinů umožňoval a podporoval. Plně platí, že ten, kdo toleruje zlo, je stejný jako ten, kdo je páše. I řadoví straníci svým pouhým členstvím toto zlo nejen tolerovali, ale i činně podporovali. Neplatili snad všichni měsíčně vysoké příspěvky, ze kterých financovali aparát strany, který tyto zločiny páchal? Neprosazovali v rámci stranické disciplíny linii strany? To byla základní podmínka členství, bez které ve straně nikdo nemohl být. Při jakémkoliv jejím porušení následoval vyhazov. Všichni členové strany měli naopak z členství zcela materiální výhody, a proto do ní i vstupovali. Prodávali svou čest za peníze: měli vyšší platy, nárok na vedoucí místa, devizové přísliby, přístup na školy pro ně i pro jejich děti a podobně.

Všechny totalitní systémy a jejich podporovatelé svou vládu udržují lhaním a násilím, což je názorně vidět jak na nacistech, tak i komunistech. Když jejich vláda padne, tak jsou najednou nevinní a svalují vinu na druhé a spouští lavinu propagandy: naši odpůrci jsou stejní jako my, my jsme trpěli víc než oni a podobně.

Němci po prohrané válce najednou mluví výhradně o křivdách na nich spáchaných a o svých zločinech mlčí. Dokonce se nestydí mluvit o „zločinném bombardování“ německých měst. O tom, že byli prví, kteří s ním začali a proměnili anglická i jiná města v hořící pekla, se nemluví. Dodnes vidím v duchu německé letáky, kde se s tím chlubí. Jsou na nich německé bombardéry shazující bomby na hořící a hroutící se anglická města. Dokud si mysleli, že vyhrají válku, nestyděli se dokonce svými zločiny chlubit! Nyní jsou ubohými obětmi.

Stejně lžou komunisté a snaží se nám namluvit, že jsme si je zvolili a že jsme jako oni. Pan Pařík jejich argumentaci sdílí.

Pravda je jiná. V roce 1946 volilo komunisty 39% lidí neboli 61% bylo proti nim. Proč měli takový úspěch? Protože lhali: SSSR je náš přítel, zajistí naší bezpečnost a nebude zasahovat do našich záležitostí. Kolchozy nebudou, živnosti zůstanou a budeme je dokonce podporovat atd. Řada jejich lží byla nekonečná. Jen se zmocnili moci, okradli ty, kteří jim uvěřili jak o živnosti tak i o půdu a nahnali je do kolchozů. Kdo nechtěl, šel do vězení jako třídní nepřítel. Tak se potvrdilo lidové: „Kdo lže, ten i krade“.

Únorové vítězství byl normální policejní převrat, v jehož průběhu byl každý protest – například studentů, kteří šli protestovat k presidentovi na hrad, rozehnán komunisty ovládanou policií. Pochody milice městy s puškami na zádech, byly také výmluvné. A to v záloze ještě čekaly sovětské tanky. Kdyby se puč nezdařil, poskytly by nám svou pomoc stejně jako v roce 1968. Prostě jsme po válce spadli do sféry sovětského vlivu, jak se vítězné mocnosti dohodly již na Jaltě.

Jedním z tvrzení na obranu komunistů je, že ve volbách dostávali 99,9% hlasů. Již je demagogií nejhrubšího zrna mluvit o této frašce jako o volbách. Byl snad nějaký výběr? Nebyl. Navíc, snad si ani největší hlupák nemůže myslet, že i kdyby se proti komunistům vyslovilo 100% voličů, že by se vzdali vlády. K čemu měli StB, soudy, milice a sovětské tanky? Pro parádu? V roce 1968 národ jasně ukázal, že komunisty nechce. Dobře víme, jak to dopadlo. Vyčítat lidem, že „volili“ komunisty je jen trik komunistů a jejich přátel, který má vyvolat dojem, že nekomunisté jsou stejní jako komunisté. Právě toto pan Pařík naznačuje, když se ptá, koho jsem volil. Typicky komunistické argumentace, která je má zbavit zodpovědnosti za spáchané zločiny. Za ty zodpovídá plně jejich strana a jelikož stranu tvoří její členové, tak i oni. Co jsem volil, dokazuje má celoživotní činnost i její plody: výslechy na StB, soud a vyhazovy ze zaměstnání.

Proč se o tom tak široce rozepisuji? Protože komunisté se nezměnili, změnili jen taktiku podobně jako v letech 1945 – 1948 a té podřídili své vyjadřování. Jejich cíl je stále týž: opět se zmocnit vlády, a pak vládnout podle svého. Demokracie je pouze prostředí, které využívají jen proto, aby ji mohli zničit. Opět se prosazují síly, které chtějí s komunisty spolupracovat, protože si myslí, že z toho budou mít prospěch. Opak je pravdou. Když komunisté dosáhnou svého, zničí nejen své odpůrce, ale i spojence, jako se stalo v Rusku i u nás po roce 1948. Spolkli spojeneckou sociální demokracii bez nejmenších výčitek.

Co by nás čekalo v případě, kdyby se komunisté dostali k moci, by mělo být každému myslícímu člověku zřejmé. Tím víc je udivující, že komunisty brání i lidé, kteří se nám představují jako duchovní autority. Proč jim tyto postoje vyhovují, ať si rozhodne každý sám. A pozor: platí skutky a nikoliv „ušlechtilé“ úmysly a řeči. Podobnost snah o naší likvidaci s počínáním komunistů není náhodná.

Shrnuto: žádní hodní a slušní komunisté nikdy neexistovali ani existovat, jak bylo ukázáno, nemohli. Členem zločinecké organizace slušný člověk být nemůže. Přesto se nám příznivci Petra Veselého-konfidenta- stranická mládež KSČM, například pan Tomáš snaží namluvit opak: členství v komunistické straně prý nevylučuje duchovní stezku. V aktivní účasti na únorovém puči, který nastolil zločinnou vládu komunistů, nic zlého nevidí. A co takhle členství v Gestapu nebo v SS? Větší etický nihilismus snad již ani existovat nemůže.

4 hlasy

Jejda, Pepo, ty jsi šikovný. Jak jsi se naučil pěkně kopírovat....

2 hlasy

Od komoušů nelze čekat nikdy nic dobrého

4 hlasy

Zdeněk Müller Mlynář (1930-1997) byl český právník, politolog a politik, spolužák a kamarád Michaila Gorbačova, v letech 1964-1968 člen KSČ, tajemník právní komise ÚV KSČ, od března 1968 do září 1969 člen ÚV KSČ, představitel reformního proudu, účastník moskevských jednání v srpnu 1968 a spolusignatář moskevských protokolů (neplést se sionskými protokoly). V listopadu 68 odešel z politických funkcí pro nesouhlas s normalizací, v září 69 odvolán z ÚV KSČ a o rok později vyloučen z KSČ. Ale také jeden z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77, spoluautor Prohlášení Charty 77. V témže roce potom utekl do Rakouska. Bývalý pravdoláskařský politik US Vladimír Mlynář, těšící se později přízni premiéra Jana Fischera, je jeho synem.Napsal ve svých memoárech "Mráz přichází z Kremlu", které byly přeloženy celkem do jedenácti jazyků (vyšly v Kolíně nad Rýnem roku 1978, u nás až v roce 1990) se na konci knihy v rejstříků osob o V. Havlovi píše:HAVEL Václav (1936): Český autor a dramatik, byl členem KSČ, v padesátých letech mu bylo upřeno vyšší vzdělání kvůli "špatnému třídnímu původu", živil se jako dělník a později kulisák, v 60. letech napsal několik her, které zobrazovaly absurditu současných sociálních vztahů, předseda PEN-klubu v roce 1968, jeho hry byly od roku 69 zakázány, mluvčí Charty 77 v roce 1977.

0 hlasů

Máte naprostou pravdu,zvláště od těch komunistů a svazáků,kteří prozřeli a v řadách Charty77,OF,ODS,ČSSD a lidovců devastaci této země dokončili!!!

Václav Havel - z jiné strany mince aneb dějny neznámé.

Václav Havel nabyl po 17. listopadu 1989 v restituci rozsáhlý majetek.
Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy
dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále,
miliardáře Miloše Červenky.
Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku
20. století. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže "Bohemia".
Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli
členy Rotary-klubu. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou
dílem strýce Václava Havla, Miloše Havla filmového podnikatele. Významnou
měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel
stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem
Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou
homosexualitou.
Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování barrandovských
studií, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem.
Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání
amerických filmů.


Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se
nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší
elita českých herců. Rodina Havlů patřila k prominentním Židům, svědčí o tom
fakt, že Miloš Havel a Václav Havel senior spolupracovali nejen s okupační
správou, ale také s Gestapem a SD (Sicherheitsdienst). V Lucerně (která byla
ve vlastnictví Havlů) ustavili rezidentůru SD a zřídili konspirativní byty.
Zde získávali občany ke spolupráci s SD a Gestapem.
Miloš Havel zajišťoval pro Gestapo a SD večírky, hony a zábavy s děvčaty a
optoval německou národnost i občanství. Dostal doklady na německé jméno a
příjmení. Pracoval zpočátku jako agent, pak jako řádný úředník pražského
Gestapa. Miloš Havel dostal také celou řadu osob do koncentračního tábora a
vězení.
Po válce byl Miloš Havel zařazen pod svým německým jménem na listinu
válečných zločinců. Byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných
okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše
Havla s StB. Miloš Havel podepsal StB také spolupráci. Po navázání
spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa.
V Západním Německu požádal Miloš Havel jako "pronásledovaný" český Žid za
války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal
polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun,
což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký
rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej
odškodnil.

Vraťme se však k Václavu Havlovi. Ten se programově angažoval v Chartě 77,
ve které byla řada (bývalých) komunistů, tzv. "osmašedesátníků". Namátkou
uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata,
Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších. Václav Havel byl rovněž členem
KSČ a to do roku 1967.. Všichni mluvčí Charty 77 byli Židé nebo zednáři.

Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší
předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a
komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost
Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.

Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu
mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým
parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal
symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím
davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.
V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v
jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující
slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků
sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po
25.2. 1948.
Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je
zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako
kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na
něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce
1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý
majetek, o který požádal.


Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na
přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: "Já jsem se k
tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale
vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási
zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici,
pokud jde o ty dekrety." Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však
Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.


O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi
netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou tzv. sametové
revoluce a falešného sametového "národního obrození". Restituce příjemně
postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si
dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice
a disidentka z Charty 77 (Židovka) Marta Chadimová , jejíž restituční podvod
s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před
odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že
prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru
25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom
konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom
smyslu, že prolomily Benešovy dekrety.

Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše
Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent
moskevského MGIMO (aneb "Akademie KGB") Červenka také Havlův majetek
spravoval a fungoval jako Havlova "peněženka". Naskýtá se proto otázka, pro
koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje
i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti
Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala
šedá eminence jménem Červenka.
Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej
vykreslují Židy ovládaná média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy
velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za
"jednoho z nejlepších synů národa" vybrán jistý deviantní fotograf
obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to
jen důkazem, kterak se instalovaná "česká kulturní elita" (většinou tvořená
Židy) utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřnosti.

Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s
maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s
(bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. A navíc jak už bylo řečeno byl
sám bývalým komunistou. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele
Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě.
Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra
Mariána Čalfu. Havel také obnovil všechny židovské společnosti ve státě a
zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty
77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru, kteří byli povoláni pro
budoucnost k vybraným rolím.

V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech připojovala k televizorům
videokazeta s Havlovou hrou "Asanace", natočenou malou divadelní scénou v
Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmiminutový fotografický
přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi
rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem. Václav Havel byl
zasvěcen do zednářské lóže v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl
uveden Arthurem Millerem, Židem a bývalým americkým komunistou. Havlovi se
dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického rituálu (Ritual of Knight
Kadosh z roku 1879). Etika rytířů 30. svěcení (Kádoš) je v rituálu
charakterizována takto: "Moi, rien que moi, tout ŕ moi, tout pour moi, et
cela par tous les moyens quels qu´ils soient", tj. Já, nic než já, všechno
mě, všechno pro mne a to všemi prostředky, lhostejno jakými. Stupeň rytíř
Kádoš je pojmenován podle rabína Ha-Kadoshe. V zednářském řádu Kádoš
existuje 7 stupňů. Václav Havel byl zasvěcen ve stupni 1. jako Le Kadosh
Israelite (Kádoš Izraelita).

Svým stupněm zasvěcení byl Havel předurčen (vyvolen) pro výkonnou politickou
roli. V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích
svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcenci v
celém světě však věděli, že patří králi bosákuslužebníku Židů.
Krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Izrael, kde s rabínskou
čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský Kurier přinesl
fotografii Havla, na níž s židovskými modlícími řemínky na hlavě, opřen o
Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu.

Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší
společnosti. Na úpadku morálky a národního cítění se Václav Havel podepsal
ještě více, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako
"morální symbol", tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.

4 hlasy

Ze které žumpy jsi to vytáhl, "občane"...?

1 hlas




Časopis Týden

Předplaťte si časopis Týden

V čísle 16/2020 najdete >




Týden

Sedmička

Exkluziv

Interview

Sedmička křížovky

Sedmička křížovky XXL

Sedmička Naše životy

Týden Historie

TV Barrandov

Kino Barrandov

Barrandov Krimi

Barrandov News


Tento web používá k poskytování služeb soubory cookie. Více informací najdete ZDE.