Den veteránů
Za Hitlera válčil u Moskvy, teď je Karlu Sládkovi 101 let

Karel Sládek ze Šilheřovic u Ostravy věří, že celé tažení wehrmachtu v Rusku přežil díky dřevěnému křížku z pouti. 11. listopad je Dnem válečných veteránů.

Den válečných veteránů nepatří jen bojovníkům z legendárního armádního sboru Ludvíka Svobody či českým profesionálům z bojů v Afghánistánu. Na Hlučínsku mezi Ostravou a Opavou dosud žijí veteráni wehrmachtu, mezi které patří například Karel Sládek, jenž v létě oslavil 101. narozeniny. Tehdy ho také vyzpovídal on-line deník TÝDEN.CZ, ale přepis rozhovoru čekal až na listopadový Den válečných veteránů. "Mezitím si strejda zlomil krček a nyní leží v léčebně dlouhodobě nemocných. Jeho stav se hodně zhoršil, už moc nemluví, návštěvy nepoznává," říká na Den veteránů Sládkova neteř.

O křížek nepřišel ani v ruském zajetí

Letos v létě byl ovšem Karel Sládek ještě plný elánu a u jeho vyprávění se tajil dech. "Něco vám ukážu," podotkl tehdy veterán a z obstarožní kuchyňské skříně vytáhl dřevěný křížek. "Ten jsem měl u sebe po celou válku. Dostal jsem ho od maminky, koupila ho na pouti. Zachránil mi život, protože věřím v Boha," vyprávěl. Tento amulet byl jeho andělem strážným při francouzském i ruském tažení a ochraňoval ho i po válce v ruském zajetí ve městě Belgorod. Tam mu Rusové sebrali i poslední drobnosti, křížek si proto schoval do úst. "Jeden Rus si toho všiml, chmátl mě za pusu, vytáhl křížek a ještě jsem dostal ránu, že mi crčela krev." Křížek skončil na zemi, jenže jiný ruský voják ho v zápětí sebral, podíval se na kamaráda a pokáral ho: "Eto nět charašo!" Pak Sládek dostal křížek nazpět. "A to už jsem věděl, že s pomocí křížku od maminky přežiji i tohle zajetí."

Z Masarykova pluku k wehrmachtu

Karel Sládek se narodil v roce 1911 v Šilheřovicích u Ostravy a do školy začal chodil ještě v době, kdy bylo Hlučínsko součástí Německého císařství, kterému vládl císař Vilém II. Hned po škole začal pracovat ve stájích hraběte Rothschilda na šilheřovickém zámku. V letech 1932 až 1935 sloužil u československé armády v 7. jezdeckém pluku T. G. Masaryka v Hodoníně a po vojně to dotáhl na osobního sluhou paní baronky Rothschildové, dokud v roce 1938 tento židovský rod nemusel utéct ze Šilheřovic ze strachu z nacistů. Když Hlučínsko v říjnu 1938 zabralo Německo, musel Sládek opět obléct uniformu. Tentokrát stejnokroj wehrmachtu.

"První jsme museli narukovat my, co jsme se nedávno vrátili z vojny v československé armádě. V Šilheřovicích se to týkalo jedenácti mladých mužů, všichni jsme se dobře znali. V Petřkovicích nás oblékli do uniforem wehrmachtu a museli jsme v Antošovicích hlídat hranice mezi Německem a Polskem."

Prvního září 1939 napadalo Německo Polsko a už koncem měsíce byla dobyta Varšava, hlavní město Polska. V bojí padlo asi 10 tisíc německých a až 70 tisíc špatně vyzbrojených polských vojáků. "V září 1939 jsem musel táhnout na Polsko, tam to ale šlo rychle. Já jsem šel mezi tanky se samopalem v ruce a Poláci proti nám na koních. To měli předem prohrané. Polsko bylo za čtrnáct dní kaput."

V květnu 1940 napadlo Německo Nizozemí a Belgii a hned poté Francii a už 14. června vstoupil wehrmacht do Paříže. "A Francie byla kaput za tři týdny, to byla také snadná válka. Vyhnuly se mi všechny větší boje a první velké neštěstí jsem na vlastní oči uviděl až na pobřeží Severního moře, když třicet kluků najelo s lodí na minu a ta vymrštila loď do vzduchu a vojáky úplně roztrhala. Já se plavil na jiné lodi jen tak sto metrů vedle. To bylo hrozné, tam zahynulo hodně mých kamarádů."

Sládek součástí plánu Barbarossa

V červnu 1941 Německo neočekávaně napadalo Sovětský svaz (plán Barbarossa). Sovětský diktátor napadení neočekával, neboť uzavřel s Němci tajný pakt o spolupráci a Hitler si společně se Stalinem rozdělili Polsko. Sovětská armáda na útok nebyla připravena a vzpamatovala se až v době, kdy wehrmacht na začátku prosince 1941 došel k Moskvě.

"Na ruské hranice jsem šli pěšky až z Francie. Trvalo to celý měsíc. Jak jsme došli na hranice, tak náš generál říká: - Jestli si dá Stalin s Hitlerem ruku, tak je všecko v pořádku. Jestli ne, bude válka. Leželi jsme v takovém lesíku a čekali, co bude. Netrvalo ani půl dne a najednou nad námi přelétla německá letadla ve směru na Rusko. A to už jsme dostali rozkaz i my. Na hranicích stálo je několik Rusů, kteří křičeli: - Něstrilaj, něstrilaj! Prosili, že mají rebjátka, že mají rodiny a děti. Zajali jsme je. První den po útoku na Rusko jsme se posunuli o čtyřicet kilometrů do nitra Ruska. Na začátku prosince 1941 už naše divize, která měla 60 tisíc vojáků, stála 25 kilometrů před Moskvou. Ale Moskvu jsem neviděl. V zimě už nás Rusové hnali nazpět. Byl hrozný mráz, jednou až minus 52 stupňů a my jsme neměli pořádné uniformy. Všechny studně byly zamrzlé až na dno, hodně kamarádů zmrzlo. Ten útěk trval několik let, Rusové mě zajal až v roce 1945 v Bresslau, to je dnešní Wroclaw v Polsku."

V ruském zajetí

Statisíce německých vojáků skončily v zajetí, mnoho jich bylo převezeno do zajateckých táborů v Rusku, kam byl transportován i Karel Sládek Válka tak pro něho pořád nekončila, ačkoliv v Německu a v Československu byl od 8. května 1945 mír.

"Když nás Rusové zajali, po několika týdnech mezi nás přišel ruský důstojník a říkal mi: - Pojdeš damoj! Ale domů jsem nešel. Napřed, že prý nás pošlou pomáhat k sedlákům do okolí Bresslau při žních. Bylo nás tam celkem pět tisíc zajatců, naložili nás do nákladních vagónů, vždycky osmdesát lidí na jeden vagón. A už nás vezli do Ruska. Jeli jsme tři dny. Pak vlak zastavil u potoka, Rusové otevřeli vagóny, u každého vagónu stálo osm ruských vojáků. Byl krásný den, svítilo slunce, kolem kolejí tekl potok. Nařídili nám se v tom potoce umýt, dostali jsme polévku a vařenou mrkev, to bylo všechno. A jelo se dál, do Belgorodu. Tam z nás sundali zbytky uniforem wehrmachtu a navlékli nás do starých hadrů. Dovedli nás ke zničené nemocnici, že si ji musíme opravit a pak v ní budeme bydlet. Tři měsíce jsme museli spát venku, až v zimě jsme mohli dovnitř. Jak jsme skončili opravy, poslali nás všechny do dolů kopat uhlí. Od rána do večera, nebo od večera do rána, vždycky měsíc práce ve dne a měsíc práce v noci. Hrozná robota, hodně kamarádů umřelo vysílením a hlavně hlady. Já měl výhodu, že jsem se s vojáky a hlídači jako Slovan domluvil, to byla obrovská pomoc. Z těch pěti tisíc chlapů, kteří jsme žili v tom zajateckém táboře, zemřelo přesně 325 lidí. Jednou do tábora přišel nějaký sovětský generál a vyčítal nám, že naše divize rozmlátila při přechodu fronty Belgorod. To byla pravda, tam nezůstala stát jediná chalupa celá. Nadával nám: - Jebam fašist! Pak si odvedli nějaké naše německé vojáky, které už jsem nikdy neviděl. V dolech jsem fáral čtyři a půl roku, domů do Šilheřovic jsem se dostal až na Vánoce v roce 1949, už nikdo nepočítal s tím, že žiji. Navíc se mezitím doma všechno změnilo, už jsme nepatřili k Německu ale zase k Československu. Vládli tu komunisti. A hned v roce 1950 jsem se oženil."

Šest střepin v těle

Z války si Karel Sládek přinesl šest střepin. Na ruce, pod krkem, v zádech... "Na rentgenu jsou všechny dobře vidět. Lékaři nikdy nechtěli riskovat, že by je vyoperovali, měl jsem totiž slabé srdce. Báli se, že bych se neprobudil z narkózy. A vidíte dožil jsem se i se střepinami krásného věku."

Karel Sládek je věřící katolík. Že se mu podařilo přežít všechna popisovaná tažení wehrmachtu, za to vděčí Bohu. A znova ukazuje dřevěný křížek. "Každý večer ho držím v ruce a modlím se. Někteří se tomu smějí, ale pravdu měla maminka, když říkala: - Vidíš, jak ti byl Pánbůh nápomocen."