Ke komunistickému převratu z 25. února 1948 přispěla většina Čechů. "Za komunismus si můžeme sami," tvrdí Leo Žídek, bývalý vězeň Gottwaldova režimu v uranových dolech.
Česká mysl inklinuje k rudé, to platí už od husitských válek. Když roku 1921 ultralevicové křídlo sociální demokracie konečně založilo Komunistickou stranu Československa (KSČ), naplnily se sny tisíců proletářů. Už roku 1923 měla KSČ 132 tisíc členů a stala se nejsilnější komunistickou stranou v tehdejší demokratické Evropě.
Místo maturity uranové peklo
"Pořád se divím, kolik výjimečně talentovaných mladých lidí tehdy ve dvacátých letech propadlo komunismu. Třeba literáti Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura a Josef Hora," podivuje se devětasedmdesátiletý Leo Žídek, místopředseda Konfederace politických vězňů.
Žídek má totiž z mládí opačnou zkušenost, komunisti s ním zametli už s jako osmnáctiletým maturantem. "To bylo v roce 1951, když jsem odmítl vstoupit do Českého svazu mládeže a pár dní před maturitou přišel trest. K maturitě jsem nebyl připuštěn," vzpomíná Žídek. "Rozhodl jsem se dostudovat v nějaké demokratické zemi," vypráví o svých představách z horkého léta 1951.
Zrovna v té době komunisté zorganizovali provokační přepad Národního výboru v Babicích, jenž skončil vykonstruovaným procesem a sedmi rozsudky smrti. Nebyl to nejlepší čas na přechod "čáry" - a ani Žídkovi ten pokus nevyšel. "Přes hranice nás chtělo přejít jedenáct. Už první schůzka s údajnými převaděči skončila uvězněním v brněnské věznici. Tehdy se nedalo vůbec nikomu důvěřovat, snad každý druhý byl provokatér," vypráví Žídek. "Hostem" komunistických lágrů na Příbramsku a Jáchymovsku pak zůstal až do května 1960, celou tu dobu nasazený na otrocké práce v uranových dolech.
Hodina "zábavy" soudruha Gottwalda
Bývalý mukl Leo Žídek znova zaloví v "rudých vodách" české historie a cituje Gottwaldův proslulý parlamentní projev z 21. prosince 1929. "A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk! A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry," vpálil tehdy Gottwald slovní políček všem zastáncům parlamentní demokracie.
"Jenže nikdo tehdy Gottwalda nebral vážně, poslanci se jen projevu zasmáli," vysvětluje Žídek. Řečník, který vystoupil ve sněmovně po Gottwaldovi, předsedovi KSČ skutečně poděkoval "za hodinu zábavy".
Po druhé světové válce se politikové z nekomunistických stran přestali usmívat, na krku je však zatím nesvrbělo. "Ve svobodných volbách roku 1946 nechali Češi drtivě zvítězit komunisty. To byl bezpochyby první krok k tomu, že dnes říkám, že si za únorový puč a čtyřicet let komunismu mohou Češi sami," přemítá místopředseda Konfederace politických vězňů. Volby v roce 1946 KSČ v českých zemích drtivě vyhrála, když získala 40,17 procenta hlasů. Klement Gottwald se stal předsedou vlády a pomalu zemi předával do náruče generalissima Stalina, ač veřejně hlásal, že Československo půjde k socialismu specifickou cestou.
Selhání demokratů, nebo převrat?
Vládní krizi, která vypukla v únoru 1948, demokratické síly v kabinetu hrubě podcenily. Ministři nekomunistických stran totiž odmítli docházet na zasedání vlády, pokud Gottwald nezastaví přeskupování bezpečnostních sil pod křídla komunistických velitelů. Dvanáct ministrů pak podalo zbrklou demisi ve víře, že prezident Edvard Beneš vyhlásí předčasné volby.
Beneš se však 25. února 1948 nechal přesvědčit Gottwaldem, aby vládu pouze rekonstruoval podle návrhu komunistů, kteří v novém kabinetu získali převahu. "Bylo to protiústavní řešení, ovšem za velkého přispění nerozhodných demokratů. Podnes třeba nerozumím uvažování Jana Masaryka," hodnotí únorové události bývalý politický vězeň Leo Žídek. Syn prvního československého prezidenta totiž demisi nepodal a seděl i v Gottwaldově poúnorové vládě, stejně tak významný sociálnědemokratický politik Bohumil Laušman, jenž se stal dokonce místopředsedou kabinetu.
"Prokázali jsme před celým světem hluboký a upřímný demokratismus našeho státu," prohlásil po složení slibu této vlády její předseda Klement Gottwald. Nebyl daleko od pravdy, dokonale totiž využil selhání demokratických politiků. "Chcete vést státní věci novými cestami a novou formou demokracie. Přál bych vám, národu i státu, aby to byla cesta šťastná pro všechny," popřál nové vládě Beneš.
Demokrat se železnou botou
V sobotu 28. února 1948 se Gottwald zúčastnil Sjezdu rolníků v Praze a skutečně dosud mluvil jako nejzarytější demokrat. "Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům," dušoval se před soukromými rolníky. Netrvalo to ani rok - a parlament přijal zákon o jednotných zemědělských družstvech (23. února 1949) a strana zahájila násilnou kampaň za jejich zakládání.
Násilí přicházelo zvolna, ovšem v železné botě. Do vězení a lágrů neposlal Klement Gottwald jen maturanta Leo Žídka, ale v letech 1948 až 1953 i na 100 tisíc dalších lidí. Do táborů nucených prací bylo bez soudů deportováno na 80 tisíc osob a 230 lidí stačil Gottwald popravit (191 z čistě politických důvodů). Nakonec se vzájemně vraždili i funkcionáři KSČ: Gottwald poslal na šibenici jedenáct svých nejbližších komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským.
Když Gottwald umřel, poprav ubylo a posléze Češi začali věřit na "socialismus s lidskou tváří". A ještě později za normalizace na "vyčůraný režim", jejž je nutno za každou cenu hájit.
Jednou už si národ dobrovolně zvolil komunismus, tak bylo třeba držet s režimem krok, což při jedné vzpomínce na rok 1948 potvrdil i stárnoucí Jan Werich: "Pamatuju si, že ten historický fakt toho, co tu je, nevznikl násilím, ale dobrovolně. Odhlasoval se. A já pro něj taky hlasoval."
Místo velkého alespoň malý únor
"Velký únor z roku 1948 je naštěstí pryč a asi se nebude opakovat. Vadí mi ale, že se pořád někdo pokouší o takové malé únory," přemítá veterán komunistických lágrů Leo Žídek. Naposledy ho vytočily parlamentní projevy Miroslava Grebeníčka a Marty Semelové (oba KSČM) v diskusi nad zákonem o uznání protikomunistického odboje.
Žídek, jenž kvůli ostře hlídané západní hranici bručel osm let v kriminále, nechápe, jak poslankyně Semelová může pohraničníky obhajovat. "Byli to příslušníci Pohraniční stráže, kdo zabezpečoval klid pro pokojný život a práci lidí nejen v pohraničí. A že neměli jednoduchou službu, o tom svědčí historické prameny z 50. let, kdy u narušitelů státní hranice byly nalezeny zbraně, samopaly a ruční granáty," prohlásila Semelová v parlamentu. Psal se únor 2011, ovšem rétorika proslovu patřila do Gottwaldovy éry.
