Před 100 lety, 29. února 1920, Národní shromáždění přijalo takzvaný jazykový zákon, který označil "československý jazyk" za oficiální jazyk. Stalo se tak ve stejný den, kdy Národní shromáždění přijalo i základní zákon Československa - Ústavní listinu Československé republiky. Jednotný "československý jazyk" s jeho dvěma variantami - češtinou a slovenštinou - byl úředním jazykem Československa až do roku 1948.
Ideologie československého jazyka vycházela z koncepce čechoslovakismu. Ta vznikla v 19. století a byla jedním ze základů snah o národní osvobození Čechů a Slováků. Stavěla na představě o existenci československého národa a československého jazyka. Důvodem jejího vzniku byla především obrana před nacionálními sjednocovacími snahami v Německu a Itálii i maďarský nacionalismus.
Jazykový zákon mimo jiné nařizoval, že "samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati". "Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku", stálo také v zákoně.
Jazykový zákon myslel i na menšiny. Příslušníci národnostní menšiny v oblastech, ve kterých tvořili podle posledního sčítání lidu více než 20 procent obyvatel, mohli používat ve styku s úřady jazyka své menšiny a úřady byly povinny jim vyhovět a záležitost vyřídit v témže jazyce.
Pro Podkarpatskou Rus zákon uložil zemskému sněmu, který však doposud nebyl zřízen, aby upravil jazykovou otázku pro toto území "způsobem slučitelným s jednotností státu československého" dle Saint-Germainské smlouvy. "Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území," stálo v zákoně.
