Verdikt Ústavního soudu, že se církevní restituce nebudou dodatečně zdaňovat, vyvolalo bouři nejen na politické scéně, ale také u široké veřejnosti. Různými bublinami poletují názory, že církve si své majetky stejně nakradly nebo je získaly z prodeje odpustků, tak proč by se jim mělo něco vracet. Takové postoje jsou jistě legitimní a daly by se o nich vést mnohahodinové debaty, stejně by ale nikam nevedly.
Jenže tady přece vůbec nejde o církve, respektive ne pouze o ně. Ústavní soud nehodnotil, zda jsou církevní restituce správné, či nikoli, nýbrž zda u nás stále platí vláda práva a zda je toto právo předvídatelné. Instituce dala na obě otázky kladnou odpověď. A to nemluvím o tom, že zdaňovat lze pouze příjem, nikoli náhradu škody, která příjmem nikdy nebyla a není.
Výrok nejvyšší tuzemské soudní instance je dobrou a důležitou zprávou pro nás všechny, ať už si o církvích myslíme cokoli. Je to jasný signál, že právní stát není a nemůže být "cochcárnou", ve které vládne a rozhoduje momentální většina bez ohledu na to, co bylo rozhodnuto v minulosti. Jinak řečeno, dnes Ústavní soud ochránil práva církví, zítra může takto ochránit práva kohokoli jiného.
