Děje se to, říkají lékaři o doporučení neléčit umírající

Lékaři vítají doporučení České lékařské komory, kdy ukončit intenzivní léčbu a zaměřit se pouze na tišení bolesti u pacientů v terminálním stavu. Dokument podle nich dává rámec už dnes probíhající praxi. Rozhodnutí o ukončení léčby musí lékaři činit téměř denně. Lékařská komora před několika dny schválila přelomový dokument, podle něhož může zdravotnický personál ukončit intenzivní péči o nevyléčitelně nemocného člověka.

Dokument České lékařské komory (ČLK) se týká především pacientů v umělém spánku, kteří už nejsou schopni vyjádřit svou vůli a šance na jejich uzdravení je nulová. "Léčba, kterou tady poskytujeme, nemusí vést vždycky k uzdravení. A pokud nejsme schopni člověka uzdravit, pak bychom se neměli snažit ho udržovat při životě nekonečně dlouho a tím ho trápit," myslí si Jan Hrubý z kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

ČTĚTE TAKÉ: Lékaři už nemají léčit nevyléčitelně nemocné, řekla komora
                        Duševně chorých jsou tisíce. Pomůže jim "čepice"

Hrubý poukazuje na to, že v zahraničí je rozhodnutí o přechodu na tišící léčbu a neprodlužování umírání běžná záležitost. "Pacient si může vybrat, jestli chce být léčen, nebo nechce být léčen a nemusí být jenom zajatcem lékařů, kteří se bojí provádět určité úkony."

Proto lékař vítá dokument, který vstupuje v platnost od čtvrtka. Stejně jako jeho kolega Pavel Suk z Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně: "Ten dokument jenom vlastně nějak pomůže v běžném provádění denní praxe, protože samozřejmě to je věc, která se děje. Nesnažíme se prodlužovat umírání lidí, kteří jsou beznadějně nemocní. Není to žádná přelomová záležitost, spíš se tomu dává nějaký oficiální rámec."

S tím souhlasí i první náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr, který oceňuje odvahu, se kterou se ČLK do řešení citlivého problému pustila: "Není to nic nového. Již dnes, a je to tak správně, je nezpochybnitelnou a nepřenositelnou kompetencí ošetřujícího lékaře rozhodnout o léčbě, a to aktivní nebo paliativní."

Šnajdr připustil, že i když postup lékaře v těchto situacích upravují zdravotnické zákony, stává se, že pacienti v posledních dnech života podstupují zatěžující léčbu, kdy šance na úspěch je minimální, nebo dokonce nulová. "V takových případech je otázkou, zda je pro ně ještě vhodná a zda by šetrná a bolest tišící léčba nebyla vhodnější," uvedl.

Podle lékaře z oddělení ARO jedné pražské nemocnice, který si nepřál být jmenován, paradoxně dostal lékaře do nelehkých situací, kdy musejí rozhodnout o případném ukončení léčby, i vědecký pokrok. "Bohužel, medicína přeběhla dobu, předběhla naše uvažování a jsou opravdu momenty, kdy dokážeme udržet srdce rok v situaci, kdy víme, že pacient nemá další perspektivu, jenom ty přístroje," popisuje situaci některých pacientů ležících na jednotkách intenzivní péče lékař.

K rozhodnutí o tom, zda léčbu ukončit a přejít na léčbu opiáty tlumícími bolesti, dochází až po určité době, kdy mají lékaři o pacientově stavu dostatek informací a kdy je jasné, že činnost životně důležitých orgánů nelze vrátit do normálního chodu.

"K čemu bychom takového člověka udržovali v umělém spánku a prodlužovali jeho utrpení," ptá se Hrubý a upřesňuje, co paliativní léčba, pro kterou se lékař za takových okolností může rozhodnout, obnáší.

"My toho pacienta pořád budeme léčit, ale ta léčba bude mít jiný cíl. My se pořád budeme starat o to, aby ten pacient netrpěl, a to jak psychicky, tak fyzicky, a budeme se stále snažit, aby měl komfort, i když si už budeme myslet, že ho nemůžeme vyléčit."

Ilustrační foto: archiv, Robert Zlatohlávek, Jan Šilpoch