Boj o zdravotní péči
Heger: Nemocnice se musejí naučit hospodařit, jinak nepřežijí
23.12.2012 07:01 Rozhovor
Leoš Heger (TOP 09) je zatím nejdéle úřadujícím ministrem v čele resortu zdravotnictví. I když má za sebou několik reformních kroků, potýká se s odporem nejen z řad opozice, ale i poskytovatelů zdravotní péče nebo pojišťoven. Zdravotnická zařízení se musejí naučit fungovat v konkurenčním prostředí, říká.
Jak chcete dosáhnout toho, aby nová úhradová vyhláška zajistila kvalitně potřeby pacientů a zároveň respektovala makroekonomický vývoj české ekonomiky i Evropské unie?
Peníze se musejí rozdělovat spravedlivě mezi potřebné. Ti, kdo je potřebují, musejí dostat nejvíc. Všechno to ale musí být zastropováno objemem peněz, který je k dispozici.
Péče má i limity, které se týkají nejen zdravotnictví, ale také objemu peněz, který je k dispozici. Ústavní puristé tvrdí, že pokud tak přesně nestanoví zákon, péče by se limitovat neměla, každý má nárok na všechno a peníze se najít musejí. To ale není možné v případě medicíny, která je strašně drahá.
Jsou věci, které musejí odpovídat nejen principu lege artis (popis zákonného postupu v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, pozn. red.) a principu ekvity (rovnocenný přístup k pacientům se stejnou chorobou, pozn. red.), ale také veřejnému zájmu, tedy aby systém zůstal stabilní.
Znamená to tedy restrikci zdravotní péče?
To ne, například v příštím roce snižujeme v úhradové vyhlášce náklady na péči asi o jedno procento. To znamená, že zdravotníci musí více šetřit, musí indikovat léky a diagnostické prostředky opatrněji, aby se s nimi neplýtvalo. Jistá restrikce péče tu je. Naši oponenti říkají, že je to neústavní. My si myslíme, že to je ve veřejném zájmu.
To jsou záležitosti, ve kterých se neshodnete s opozicí, nebo takové hlasy zaznívají i z koaličních řad?
Koalice nás tlačí, abychom více šetřili. Teď má zájem, aby jí zdravotnictví nedělalo starosti ve smyslu zvyšování státního dluhu nebo dluhu ve veřejných rozpočtech. Opozice naopak říká: Ne, to nemůžete udělat, my chceme mít péči rozsáhlejší, a vy tam nedáváte dostatečné množství peněz".
Tato dostatečnost není dána jen medicínskou potřebou, protože ta je nekonečná, ale je dána také objemem peněz, který je k dispozici. Nemůžete zredukovat peníze v systému, aby lidé s akutní příhodou nebyli operováni nebo mladí lidé s roztroušenou sklerózou nedostali tu nejmodernější terapii.
Nebojíte se, že úhradový systém pro některá zdravotnická zařízení může znamenat takový šok, až by pro ně systém mohl být likvidační?
To je samozřejmě velké riziko, a proto jsme podstoupili jiné velké riziko, a sice že nám dnes všichni hejtmani říkají, že platby jsou nespravedlivé vůči menším nemocnicím. Naplánovali jsme to proto na čtyři roky a zatím ten plán držíme. V prvním roce jsme platby vyrovnali mezi nemocnicemi na 25 procent, letos jsme přidali dalších 25 procent a za další rok by to mělo být tak, že za porod dostane malá nemocnice stejně jako velká. Také pojišťovny by měly zaplatit stejně. Dnes platí některé pojišťovny více a některé zřetelně méně. To je proces, který ohrožuje některé nemocnice. Věřím, že vedle toho vznikne vrstva zdravotnických zařízení, která to zvládnou lépe a efektivněji. Budou potom vítězi této soutěže.
Nemůže to ale ohrozit zdravotní péči v některých regionech, kde by to hypoteticky postihlo všechny nemocnice?
Samozřejmě je to třeba dělat opatrně, aby v jednom kraji nezmizely všechny nemocnice.
Ale jak? Existuje nějaký mechanismus ze strany státu, který by tomuto ohrožení zabránil? Nebo se bude situace řešit, až když nastane?
Ten mechanismus tkví právě v tom, že je třeba to udělat postupně, a ne skokově. Už tento rok je všem nemocnicím jasné, kdo to dělá hůře a kdo lépe. Jestliže by například v Praze na tom byla nějaká nemocnice tak strašně špatně, až by zbankrotovala, tak se nic neděje, protože je vidět, že ta síť je nadbytečná.
V Praze by konec jedné nemocnice možná tolik nevadil, ale co jiné, například problematičtější regiony?
Za ten rok to všichni zvládali a já jsem přesvědčen, že na konci příštího roku to všichni zvládnou. Myslím, že svoji součinnost optimalizují. V každé nemocnici něco vydělává víc a něco míň a oni se nakonec mezi sebou dohodnou.
Pokud by ale skutečně hrozilo, že taková situace v některých částech republiky hrozí?
Jestliže by to v nějakém kraji bylo skutečně nebezpečné a nemocnice by začaly kolabovat, náběhové období proto bude dlouhé, aby se skutečně zjistilo, jestli se to týká všech. Zjistilo by se, že jsou tam třeba jiné podmínky, například větší nemocnost, kraj má drahé služby a že jde o systémově odůvodnitelnou záležitost. Pak budeme muset hledat v úhradách mechanismy, abychom ten kraj diferencovali a dali mu dotace na provoz.
Řekl jste, že chcete ušetřit omezením investic do zařízení a výstavby budov. Znamená to, že se investice zastaví?
My tam ušetřit moc nechceme, ale je třeba říci, že investiční prostředky, které měla k dispozici třeba Julínkova vláda, byly ročně na úrovni několika miliard. Rozdělovali je do nemocnic a jiných zařízení velmi velkoryse, protože peníze prostě byly. Dneska ty peníze chybějí, a to již několikátým rokem. S novou výstavbou se proto musí zacházet velmi opatrně a na velké investice to prostě není.
Předseda sněmovního zdravotního výboru Boris Šťastný (ODS) o vás říká, že jen využíváte zákonů, které připravili občanští demokraté. Je to pravda?
Ano, to on o nás takhle říká už od začátku. Samozřejmě jsme využili materiálů, které jsou na ministerstvu, to je úplně normální. Naopak nás to šlechtí, že jsme proti tomu neměli apriorní výhrady. Dopracování bylo ale velmi pracné. Mimo jiné v těch zákonech bylo, že lidé, kteří dluží na zdravotním pojištění, nemají nárok na plnohodnotnou péči. Zákony jsme hodně předělali.
Pan Šťastný také nyní prohlásil, že jste se ve funkci ministra zdravotnictví dokázal udržet tak dlouho, protože se vyhýbáte nepopulárním krokům.
Myslím, že důkazem jsou třeba diskuse, které se teď točily kolem úhradové vyhlášky. Mimochodem, pan předseda Šťastný třeba v tomto případě nikdy neřekl, jak by toto řešil on.
Řekl jste o sobě, že jste člověk konsenzuální a hledající kompromisy. Přesto je jistě něco, z čeho jste musel kvůli nějakému kompromisu nerad ustoupit. Co vás nejvíce mrzí - nebo naopak?
U těch prvních zákonů jsme naráželi na značný odpor opozice, proto k většímu konsenzu docházet nemohlo, ale tam se nám to podařilo prosadit, protože koalice měla většinu. Přesto jsme měli například u nadstandardů udělat něco pro to, aby tam byla opora a nebylo možné to označit za vyloženě protiústavní. Nadstandardy jdou velmi pomalu na svět a přibývá jich pomalu. Ukazuje to, že jsme si dali záležet, aby se to nezvrhlo v něco, kdy se pomalu zredukuje dostupnost péče.
Je nějaké místo, kde jste museli ustoupit, ale nehodláte se vzdát?
Velké debaty byly také kolem definice lege artis, kde zákon o veřejném zdravotním pojištění popisuje, jak se stanovená správná péče, když se také správně vyrobí, platí a na co mají pacienti nárok. Dnes ústava praví, že zdravotní péče je zdarma, pokud nestanoví zákon jinak přesně popsané výjimky. Stanovit výjimky pro celou medicínu je strašně složité, protože každý pacient je jiný. Záleží, jak je fyzicky odolný, zda prodělal různé nemoci nebo je starý nebo mladý. Stanovit rozsah péče pro každého stejně zákonem není možné. Rádi bychom proto stanovili obecnou definici, podle které by v podobných situacích a podobně potřebným lidem musela být stejně hrazena péče. To je princip, na kterém naše i evropské zdravotnictví stojí.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.