Ondřej Sláma je specialista na "umírání", paliativní lékař z brněnského Masarykova onkologického ústavu. Jeho pacientům zbývají měsíce, týdny, ale někdy i dny do smrti a on dělá všechno proto, aby mohli "umřít dobře". O své chmurné specializaci mluví Ondřej Sláma věcně, jeho černý humor tísnivé téma odlehčuje. Jeho manželka je lékařka v brněnském hospicu. "Ano, rodinný podnik. Chybí jen pohřební služba."
Vyhýbáte se před pacienty slovu "umírat", "smrt"?
Snažím se s těmi slovy zacházet opatrně. Neříkám, budeme dělat vše pro to, abyste "dobře umřel", spíš: "Budeme dělat vše pro to, aby vás nic nebolelo."
Chtějí pacienti znát "to" datum?
Ano. Mnozí se ptají, kolik času jim zbývá. A já se ptám, proč? To je důležité. Protože jiná je motivace ve smyslu: "Doufám, že už to nebude trvat moc dlouho." A jiná: "Co bych mohl ještě stihnout." Ale my žádná data neříkáme, solidní je spíš říct: "Nevím, kolik času máte před sebou konkrétně vy, ale pacienti s vaším typem nemoci a stejnou pokročilostí nádoru se obvykle dožívají tří až pěti týdnů. Ale možné jsou odchylky oběma směry." Nehrajeme si na proroky, ale na druhou stranu je důležité, abychom pacientovi poctivě nastínili časový rámec a on si to mohl přebrat.
Dá se nakonec poznat ta "poslední hodina"?
Z čistě lékařského pohledu ano. Jak umírající dýchá, jaký má tlak. Ale lidé kolem to poznat nemusejí. Četné jsou případy, kdy příbuzní bděli u postele umírajícího, čtyřiadvacet hodin ho drželi za ruku, aby s ním byli v poslední chvíli. Pak se šli vyčurat nebo si zapálit cigaretu a v tu chvíli jejich blízký zemřel. Neurofyziologie pro to žádné vysvětlení nemá, ale umírající možná cítí, že to přichází. A možná chce být sám.
Skoro každý lékař se musí nějak popasovat s tím, že někteří pacienti zemřou, ale vy naopak nemáte žádné uzdravené pacienty. Jak jste si nastavil balanc mezi empatií a profesionálním odstupem?
Člověk musí zůstat v prvé řadě profi-lékař. Přes jistou míru empatie si zachovávám emoční odstup, "nevylaďuju" se se všemi na stejnou vlnu, nepomohl bych jim, kdybych s nimi plakal nad smutným osudem. Zůstávám lékařem, který jim má pomoct s jejich trápením. Kolegové z ročníku medicíny se mě i po dvaceti letech ptají: "Jak to můžeš dělat? Totální depka, samý mrtvoly!" Ale já se nepovažuju za žádného úchyla, nekrofila, i v paliativní medicíně člověk zakouší uspokojení z dobře vykonané práce, protože řadu problémů svých pacientů opravdu vyřeším. Jinak by se smažili ve vlastní šťávě bolesti a úzkosti. Umřou, to je tragické, ale umřou dobře. Od pozůstalých mívám dobrou zpětnou vazbu.
* Kdy má slzy na krajíčku?
* Jak vypadá "typický pacient"?
* Jak mluvit s malými dětmi umírajících rodičů?
* Je pro eutanazii?
* Jsou věřící vedle nevěřících při umírání ve výhodě?
Na tyto a mnohé další otázky odpovídá lékař v rozhovoru pro nové vydání časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 2. června 2014.
