Pražská zoo slaví tento týden osmdesáté narozeniny. Zvířatům v ní se od roku 1931 žije čím dál lépe, pohodlněji a interaktivněji. Jejich divocí příbuzní však mezitím téměř vyhynuli.
Zvířata přešla z páchnoucích zamřížovaných příbytků, které připomínaly spíš vězeňské kobky, do (relativně) prostorných výběhů plných zeleně oddělených často jen "neviditelnými" vodními příkopy či průhledným plexisklem. Na rozdíl od světa lidí je téměř každé narození němé tváře v zoo mediální událostí. Někdy je možné "exponáty" včetně jejich sexuálního života sledovat z domova on-line. V zooparku je spousta nových tabulí a obrazovek, které po doteku vydávají zvuky a informace o životě toho či onoho živočicha.
K výběhu žiraf vede v pražské zoo dřevěná lávka. Na ní jsou profesionálně vyrytá, nicméně větrem a časem už téměř smazaná čísla. Ukazují, jak závratným tempem ubývá fauny ve volné přírodě. Když jsem se někdy v sedmdesátých letech minulého století naučil číst a hltal knížky o zvířatech, bylo mi smutno z toho, že například milionová populace černých nosorožců byla v Africe během pár desítek let vybita na méně než desetinu jejich původního počtu. V roce 1970 jich tam žilo 70 tisíc. A na začátku 21. století je těchto majestátních savců už pouhých pět tisíc, jak říká poněkud hůře čitelný údaj na oprýskané trojské lávce.
Jsou tu další šokující data, která člověk tuší, ale není nad to vidět ten mrazivý sešup černě na bílém. Z původních mnoha milionů afrických lvů jich před čtyřiceti lety pobíhalo v afrických savanách ještě dvě stě tisíc, dnes zůstala zhruba desetina tohoto množství. Ze dvou milionů slonů zbyla na černém kontinentů pouhá čtvrtina. A navzdory opakovaným ujišťováním úřadů, že se životní prostředí zlepšuje, je to podobně drsné i s českou faunou: třeba užovka stromová žila v Poohří ještě před deseti lety na desetkrát větším území než dnes. To už se na trojské lávce neuvádí, dokument o největším českém hadovi jsem nedávno viděl v televizi.
Nebrojím proti zoologickým zahradám jako takovým, vždycky jsem tam rád chodil. Jejich donkichotskému úsilí vysadit některé druhy zpátky do přírody fandím. Často deklamovaný původní cíl zooparků – vzbudit v lidech zájem o mizející faunu a vyburcovat je tak k její záchraně – však vůbec nevychází. Návštěvník se sice dojme nad narozením malého hrocha či odchodem mladé gorily do jiné zoo – ostatně tyhle události umí zahrada bravurně propagovat – smutných čísel o nezadržitelném vymírání divokých zvířat si však nejspíš ani nevšimne. Ty drsné údaje jsou umístěny tak, aby příchozího, který chce za své vstupné prožít příjemné odpoledne, příliš nerušily a nevyvolávaly zbytečné výčitky.
