Vypadá to jako řešení, ale je to jen další rychlokvašný nápad, který nadělá víc škody než užitku: romští aktivisté chtějí, aby se do parlamentu či krajských a obecních zastupitelstev dostávali zadarmo.
Opakují se průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že postoj k Romům se v mnohém shoduje s postojem ke zmiňovaným Vietnamcům či Ukrajincům (příklad z nedávné produkce agentury STEM: za sousedy jsou přijatelní jen pro tři z deseti Čechů). Jen Slováky by průměrný Čech vzal na milost (devět z deseti s nimi nemá problém). Nenechme se mýlit humbukem, který je už druhý měsíc vidět a slyšet na Šluknovsku. Stačí zajít do kteréhokoli vietnamského obchůdku a chvíli sledovat tamní cvrkot - je naprosto běžné, že nevietnamští zákazníci se k vietnamským chovají přezíravě až urážlivě... atd. atd.
V Česku žije řada menšin. K těm početnějším nepatří jen Romové, ale rovněž Ukrajinci, Slováci či Vietnamci. Jejich počty jsou s Romy srovnatelné (pohybují se v řádu desetitisíců). I oni musejí denně strpět rasově podbarvené narážky a chování ostatních, i oni mají své problémy, plynoucí z toho, že žijí v "cizí" zemi - cizí ovšem nikoli proto, že by tu nebyli doma, nýbrž proto, že to tak hlasitá část majoritní populace chce vnímat.
Pokud by měl nápad, s nímž nyní přišla platforma Jsme s vámi, buďte s námi 2012: Romové jsou také Češi, být skutečně nestranný, musely by se jimi požadované změny volebního zákona a zákona o menšinách týkat opravdu všech, ne jen romské populace. Pravda, pokud jde třeba o Vietnamce, drtivá většina z nich stále nemá české občanství, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že v Česku žijí vietnamské rodiny po několik generací a především ti mladší jsou prostě doma tady, nikoli v jihovýchodní Asii.
Nabídnout možnost mít vliv na rozhodování parlamentu jen díky národnosti, a nikoli na základě vůle voličů by pak byl dost velký problém. Jeden z principů, na nichž současný stát stojí, by dostal povážlivou trhlinu.
"Chceme, aby do budoucna i Romové participovali na politické moci jak v samosprávách obcí, tak v krajských zastupitelstvech a samozřejmě i v parlamentu, abychom mohli legislativně i něco ovlivnit a případně navrhnout určité změny," vysvětluje člen platformy Zdeněk Guži. Legislativně ale chtějí "něco ovlivnit" i další skupiny obyvatel. Přesněji řečeno, to bychom chtěli všichni. Udělat výjimku pro jedny znamená připustit, že všichni ostatní (jichž je nekonečná řada) by měli na podobnou výhodu dosáhnout také. Dvousethlavý parlament pak bude takové společnosti malý.
Podobné opatření by navíc xenofobní nálady jen posílilo. Právě proto, že ostatní menšiny - nejen národnostní - by z něj byly vyjmuty. A další problém: takové opatření by se dalo velmi snadno zneužívat - nominací politických bílých koňů. Zkrátka nápad pana Gužiho a jeho souputníků je z těch, jimž se říká "hrom do police" a "slon v porcelánu". Ačkoli přichází z úplně opačné strany, jeho motivace je v jádru shodná s čunkovsko-řápkovskými postupy: teď do toho pořádně praštíme, a to by bylo, aby se to nehnulo. Obě strany se mýlí - nehne se to.
Cestu k rasovému klidu nevyřeší narychlo spíchnuté zákony a nevyřeší ho ani policie. Je to sice nepříjemné slyšet, ale vyřeší (nebo nevyřeší) se sám, odspoda. Toleranci nelze nařídit, lze k ní jen vychovávat. Což je cesta dlouhá, ale jediná čistá. A pokud jde o zastoupení ve sněmovně a zastupitelstvech, nezbude romským aktivistům, než aby znovu a znovu sami kandidovali a přesvědčili veřejnost, že stojí za to dát jim hlas. A paralelně musejí přesvědčovat stávající mocipány, že za jejich práva mají bojovat.