A tentokrát si vezměte kravatu
29.11.2007 17:09
Dokumentarista Pavel Koutecký žije se dvěma policemi plechových škatulí s Václavem Havlem.
Je v nich čtyřicet pět hodin filmu, na kterém je zachyceno dvanáct let života bývalého českého prezidenta: když se připravovala státní návštěva Billa Clintona, když se mluvilo o vaření brambor, když se právě oženil, když vyprávěl o panoptikální návštěvě na zasedání Zemanovy vlády, když glosoval Václava Klause, když měl všeho dost a jen si tak unaveně mnul čelo. První část unikátního dokumentu, který Koutecký natočil spolu s Asociací Film & Sociologie, by mohl být hotov letos na podzim. 5. října bude Havlovi sedmdesát.
* Jak jste se tak blízko k Havlovi dostal?
V listopadu 1989 jsem ležel v Anglii v nemocnici, se zlomenou nohou - přejelo mě auto -a z novin, televize a telefonů se dozvídám, co se doma děje. A čtu, že Havel by měl být prezidentem. Řekl jsem si, jak skvělé by bylo ho točit.
* Moment, co jste v té Anglii dělal, jak jste se tam ocitl?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Prostě díky otci emigrantovi, konspiraci a přece jen uvolněnějším poměrům na konci osmdesátých let jsem v roce 1988 získal postgraduální stipendium na National Film and Television School. A tam se vyučovala takzvaná observační metoda dokumentárního filmu, tedy filmování s malým štábem, který do děje nijak nezasahuje, doslova "číhá" na to, co se stane, aby se včas zapnula kamera. Tím jsem byl velmi zaujat i proto, že to byla metoda u nás zcela neznámá. A říkal jsem si tehdy, jak by se hodila na Havlovu novou - prezidentskou - éru. Točit ji časosběrně, materiál ukládat, nezveřejňovat jej a teprve až po delší době vytvořit souvislý obraz jeho osoby i doby.
* Jenže jste začátek oné éry propásl v anglické nemocnici. Přesto jste se k Havlovi brzy dostal. Nejdřív kolem něho musela být ale velká tlačenice, že?
Právě. Vrátil jsem se co nejrychleji do Prahy, ale když jsem ten nával viděl, tak jsem to už pomalu vzdal. Natočil jsem aspoň dokument Ó, my se máme, což je takový mírně ironický desetiminutový film zachycující atmosféru v Praze v den první Havlovy "volby" prezidentem, v prosinci 1989. To se líbilo Havlovu tajemníkovi Vladimíru Hanzelovi a také Andrej Krob se nějak zmínil, že viděl jiný můj film, o mentálně postižených lidech. No, dopadlo to tak, že jsme se sešli, on s tím souhlasil, ovšem s tím, že by to nemělo být jen o něm, ale i o době kolem něho.
* Kdy jste začali točit?
Bohužel až na sklonku roku 1992. Předtím jsem ještě dokončil film Zánik Československa v parlamentu.
* Tehdy ale Havel prezidentem nebyl, ani nemusel být zvolen. Vlastně jste riskovali.
I kdyby se jím nestal, tak by to přece bylo zajímavé. Ovšem tehdy se dalo předpokládat, že jím spíše opět bude.
* Jak konkrétně natáčení vypadalo? Byli jste s ním pořád, mohli jste být u všeho?
Pořád samozřejmě ne, spíše párkrát za měsíc, také záleželo na penězích. Točili jsme na klasický film, a ten je drahý, takže se musí myslet na každý záběr. Mohli jsme točit kdykoli, ale nebylo jasné, kdy, co bude zajímavé a co bude mít smysl. Bylo to trochu věštění z koule. Často se nám stávalo, že když jsme tam přišli, tak buď Havel nebo někdo jiný nám říkali: "To je škoda, že jste tady nebyli včera, to bylo zajímavé."
* Stalo se, že vás přece jenom někdy Havel vyhodil?
Havel ne, ale stávalo se, že měl jednání a ten druhý si nepřál, aby u toho byli ještě nějací filmaři.
* Lze upřesnit, jaké to byly situace, případně lidé?
Nebude asi překvapením, když řeknu, že potíže byly pravidelně s Václavem Klausem. Odháněl nás, už když jsme v parlamentu natáčeli rozpad Československa.
* Takže Václav Klaus si ve vašem filmu moc nezahrál...
Moc ne. Ale je tam toho hodně o něm. Opravdu hodně.
* To byl záměr?
Především se ona tenze mezi Havlem a Klausem nemohla neprojevit, byl to spor nejen dvou lidí, ale i dvou koncepcí.
* Zpátky na "plac". Kolik vás tam bylo?
Chodili jsme v sestavě tři plus jeden. Zvukař, ti se někdy měnili, kameraman, tím byl vždycky Stano Slušný, se kterým spolupracuji od školy, a já. A pak produkční, který se staral o věci kolem. Většinou jsme s sebou měli čtyři filmové kazety po jedenáct minutách. Dohromady tři čtvrtě hodiny drahého filmového materiálu. Musíte tedy rozhodovat skoro o každé vteřině. A skutečně někdy to vyjde a stihnete natočit skvělý záběr, jindy vzniká hlušina. Někdy rozhodovala náhoda. Třeba jsme šli točit setkání Havla s Lou Reedem. Jenomže rocker měl tehdy zrovna nějakou depresi či tvůrčí krizi, šel se poradit s Havlem a nechtěl, aby u toho někdo byl. Takže jsme tam byli zbytečně a už jsme naštvaně odcházeli. Najednou se ale v Lánech objevila delegace lidovců, která přišla Havla přesvědčovat, aby prohlásil, že opoziční smlouva je protiústavní. Což Havel nechtěl udělat. Ale kolem toho se rozproudila velmi živá a dramatická situace.
* Jak jste se tedy rozhodoval, že právě máte natáčet?
Jistě intuicí a snad vypěstovaným instinktem. Ale zároveň jsem se snažil sledovat témata, která se vynořovala. U Havla se téměř nabízelo to, které si dávno předtím pojmenoval v eseji Moc bezmocných, nyní tedy šlo o bezmoc mocných. Dalším tématem byla politika a média. A možná především Havel jako dramatik, divadelník a režisér, který s touto zkušeností dál "režíruje" věci kolem sebe a také svět politiky vnímá z nadhledu jako absurdní drama, v němž sám hraje.
* A co téma únava, stárnutí, nemoci?
Samozřejmě... Ale nesnažili jsme se konkurovat Nově. Takže do nemocničních pokojů jsme nepronikali. Co tam máme, je Havlův doslova boj s únavou a vyčerpáním. To, že říká, že je "unavenej", se tam objevuje mnohokrát.
* Jak se vůbec Havel natáčel jako vizuální "objekt"?
Zvláště po nemocích Havel především seděl a mluvil. Žádné zvláštní akční scény tam věru zachyceny nejsou. Na Havlovi bylo spíše "nápadné", že se choval, jako by kameru vůbec nevnímal, nebo to aspoň na sobě nedával znát. Jsou jiní, kteří jakmile vycítí kameru, se začnou chovat úplně jinak, pronášejí "věty pro dějiny", různě se stylizují. Havel na kameru rychle zapomínal, bylo mu to jedno. V tomhle byl skutečně frajer.
* Ale co okolí? Tomu to bylo také jedno?
Jak komu. Třeba Olga tomu vůbec nepřála. Jako by v ní zůstávala "stíha" z policajtů, z obav, že se dá všechno zneužít. Proto se také natáčet nechtěla a Havla několikrát varovala.
* A paní Dagmar?
Nemůžu si stěžovat, byla vstřícná.
* Svatbu máte?
Máme. Ovšem netušili jsme, že ji jdeme točit. Bylo to krátce po Havlově operaci, měli jsme zájem být u natáčení televizního projevu, ale tajemník Vladimír Hanzel nám řekl, že už je natočený. Tvrdil ale, že má pro nás něco lepšího, ale nemůže mi to upřesnit. Na Hradě, ptám se. Ne, mimo, ale v takových malých kancelářích. Nějaká oficialita? No, něco takového, ale soukromá, říká Hanzel. A jak se máme obléct? Radši si vemte sako. I kravatu? ptám se udiveně. I kravatu, kývl Hanzel. Teprve pak mi to došlo.
* Až budete film dokončovat, vymínil si Havel konečné slovo?
Přímo ne, ale vždycky než film "pustím", tak ho promítnu lidem, kterých se týká. To udělám i v tom případě. Ale věřím, že jak do filmování nezasahoval doteď, tak nebude ani po sestřihu.
* Ale přece jenom: váš film bude "politikum", to znamená, že ho bude možné různě politicky interpretovat a možná se někteří politici také politicky naštvou. Počítáte s tím?
To záleží na každém, na jeho citlivosti, toleranci, sebereflexi. Já osobně nemám úmyslu někomu škodit nebo pomáhat. Mně šlo o zachycení té málo viditelné vrstvy politiky a jednoho zvláštního osudu v něm.
* Pochopí to divák? Vy tam ukazujete vysokou politiku prostřednictvím reflexí ironického intelektuála, shodou okolností prezidenta, který si nebere servítky, občas si dělá ze všeho legraci, občas to skutečně i legrační je. Nenaruší to třeba vážnost vysokých funkcí?
Především mám pochyby, zda je možné něco narušit. Ale Havel tam nedělá nic potupného nebo znevažujícího. Chová se, jak nejpřirozeněji to jde, tedy přemýšlí o věcech a lidech, pojmenovává je, pravda, občas nediplomaticky, vyjadřuje se nadsázkou, s humorem, často o sobě pochybuje. Mimochodem, nevím, co více může znevážit vysokou politiku než třeba vulgární paměti Miloše Zemana. A vidíte, nejenže to byl bestseller, ale Zeman je i vážný kandidát na prezidenta.
* Existuje nějaký podobný film ve světě?
Myslím, že ne. Slavný je samozřejmě film Primárky od Roberta Drewa, zachycující volební souboj Johna F. Kennedyho s Hubertem Humphreym v roce 1960. Existuje dokument Karla Vachka Spříznění volbou o roce 1968. Ale to je přece jen něco jiného. Myslím, si, že jsme natočili něco unikátního i proto, že Havel byl unikátní zjev v politice. Každý normální, standardní politik by si to asi rozmyslel.
***
Pavel Koutecký
Narodil se v roce 1952 v Praze, kde v roce 1982 dokončil FAMU. V letech 1988 až 1991 absolvoval National Film and Television School v anglickém Beaconsfieldu, 1982-1989 zaměstnán ve videostudiu ČVUT, od roku 1990 do roku 1998 v Krátkém filmu Praha.
Trvale spolupracuje s Asociací (dříve Nadací) Film a Sociologie. Od roku 1991 učí na katedře dokumentární tvorby. Natočil několik desítek filmů, až na několik výjimek v tvůrčím tandemu s kameramanem Stanem Slušným.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.