Břemeno zůstalo, řekl Grass o své válečné minulosti

Německý spisovatel Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu, přijel do Prahy, aby zde četl ze své knihy Při loupání cibule, kterou právě v překladu Jiřího Stromšíka vydalo nakladatelství Atlantis.

To také autora spolu s německým kulturním střediskem Goethe Institut do Prahy pozvalo. V budově institutu na pražském nábřeží také hojně navštívené čtení probíhalo; část Grassových fanoušků se musela spokojit s pouhým reprodukovaným poslechem, protože kapacita sálu, v němž autor četl, čítá jen několik desítek míst.

Pří loupání cibule je autobiografická próza, v níž Grass vzpomíná na své mládí a mimo jiné i na službu u tankové divize Waffen-SS, kam byl přidělen, když mu bylo sedmnáct let. Tuto svou životní epizodu přitom dlouho tajil, a když kniha loni v Německu vyšla, vzbudila množství negativních reakcí jak v SRN, tak v zahraničí. Některé polské nacionalistické strany dokonce požadovaly, aby rodák z Gdaňsku přišel o tamní čestné občanství.

Sám Grass se v poměrně krátké pasáži knihy k celé anabázi u SS vyjadřuje takto: „Spíše jsem ve Waffen-SS viděl elitní jednotku, která byla nasazována do akce tehdy, když měl být zastaven průlom fronty. Dvojitá runa na límci uniformy mě neodpuzovala." A dále, na vysvětlenou dlouho neprozrazeného tajemství, celoživotní nadšený příznivec německé sociální demokracie dodává: „To, co jsem přijal s hloupou hrdostí svých mladých let, jsem si chtěl po válce zamlčet z dorůstajícího studu. Ale to břemeno zůstalo a nikdo je nemohl léčit."

Günter Grass oproti očekávání při pražském čtení nevybral žádnou z kapitol, které se odehrávají na českém území: ani pasáže z výcvikového střediska v českých lesích, ani pozdější pobyt ve vojenském lazaretu v Mariánských Lázních. Přečetl ucelený příběh svého vrstevníka ve vojenském útvaru Říšské pracovní služby z doby, kdy mu bylo šestnáct: nordicky dokonalého mladíka, který se ovšem odmítal dotknout zbraně, navzdory trestům od nadřízených a šikaně mužstva. V druhé ukázce se věnoval poválečnému období a práci v dolech na draslík. Známý milovník červeného vína si k pultu přinesl sklenku, ovšem v průběhu téměř hodinového čtení (vestoje) se z ní - snad v zápalu přednesu - ani jednou nenapil.

Před pražským publikem, které mohlo českou verzi sledovat na videoprojekci, se představil jako suverénní, vitální předčítač, jemuž by málokdo hádal čerstvých (16. října) osmdesát let. Grassův přítel, český emigrant v Německu Tomáš Kosta se jako předřečník přeřekl, a když zmiňoval smrt Grassova kolegy Heinricha Bölla v roce 1985, zaměnil jeho jméno za Grassovo. V publiku to zašumělo a přítomný autor s úsměvem gestikuloval, že je živý. Brzy nato přesvědčil, že i po osmdesátce má ještě dost energie na psaní i na setkávání s publikem.

Foto: ČTK