Brněnské herečky

Není nutné na sebe prozrazovat všechno - a hlavně bych nerad, aby se toto dověděla divadelní referentka Jana Machalická z Lidových novin, která to ale stejně tuší. Ale je pravda, že kdybych měl upřímně, ale upřímně přiznat, proč chodím do divadla a na co se tam nejraději dívám - pak ano, na herečky. A je mi podezřelý z falše každý, který tvrdí, že nikoli, že tam primárně hledá něco jiného, třeba dramaturgickou koncepci. Samozřejmě to platí obráceně, ženy zase chodí spíše na herce, i když ti nebývají tak zajímaví.

To ale neznamená, že jsem zblblý ze všech hereček, že nerozlišuji. Naopak: léta tříbím svůj divadelní vkus na nejlepších herečkách, které brousí prkna, různě je porovnávám a poměřuji. Některé sleduji již dlouhá léta, a kdyby to věděly, možná by je to zneklidnilo. Proto se k nim nepřibližuji, nečekám na ně ze zásady po představení, neposílám jim květiny, ještě to tak. A kdybych snad to nutkání měl, ochrání mě fakt, že nejlepší herečky nejsou z Prahy, musím za nimi dojíždět do Brna. To tvrdím už dlouhá léta: nejdivadelnější, nejchytřejší a nejfatálnější herečky jsou v brněnském Ha-divadle a v Huse na provázku (a v Hradci Králové, kde je Pavla Tomicová, ale ta vypadá, jako by byla z Brna). Vrbková, Hloužková, Kaplanová...

Jejich výskyt je pro mě vysvětlitelný tím, že muži, kteří tato divadla řídili, měli tak dobrý vkus, že se trefili v této věci i do mého. Duch, který tam dlouho vládl, vyhledával, požadoval a nějakým způsobem přivábil, vtáhl a pak i uhnětl nejdůležitější část ansámblu, tedy herečky. Je stará zkušenost, že umění (divadlo), které je člověku blízké, dělají lidé, kteří se mu líbí i tak, když jdou jen po ulici. Je třeba jasné, že ženy, kterými měl sklony se obklopovat Arnošt Goldflam kdysi v Ha-divadle nebo kolem nichž krouží Vladimír Morávek v Huse, musejí být zajímavé, netuctové a kamarádské zároveň. Představuji si, že to jsou ženy zocelené ponocováním a přitom mateřsky citlivé: realisticky stojí na zemi, ale hlavou směřují do náročných výšin ducha, nejsou ztuctovatělé televizí a zplacatělé v magazínech, okázalost pražských primadon je jim k smíchu. Mají v sobě humor a brněnskó plotnu, cvičeny však jsou na Dostojevském, Čechovovi a Skácelovi.

Jsou důvodem, proč bych se raději nikdy neměl odstěhovat do Brna.