Coming out
05.06.2006 00:00
Fotbal nás zajímá a blížící se mistrovství světa budeme sledovat a možná se přitom i hlasitě projevovat, shodli jsme se v závěru spontánně propuknuvší, demokratickým duchem prodchnuté a korektním způsobem vedené debaty na půdě kulturní rubriky TÝDNE. Aby taky ne.
Uvědomili jsme si však (pracovníci kulturních rubrik občas trpí nezvladatelnými sklony k reflexi), že ještě před několika lety by tento druh coming outu nebyl tak jednoduchý. Byla doba, kdy k bontonu lidí kulturně orientovaných nebo takovou orientaci předstírajících patřilo uspokojovat svůj zájem o fotbal pokud možno o samotě a potichu a rozhodně ho neprojevovat ve společnosti sobě podobných. půdě kulturní rubriky téma nejenom přípustné, stalo se z něj dokonce jedno z témat nejpropíranějších. Člověk už se nejenom nemusí bát, když projeví povědomí o existenci entity označované výrazem Beckham, dnes se dá mluvit třeba o ofsajdové pasti a koulet přitom očima - a pověst zůstane neposkvrněna. Co tu změnu způsobilo?
Pan vedoucí se domnívá, že ono přijetí fotbalu v kulturních sférách je dalším příznakem úpadku, nezadržitelného postupu masové kultury, jež jednou zplanýruje všechno do jedné jásavě barevné masy. Dovolil jsem si s ním nesouhlasit (tak demokratickým duchem jsou prodchnuty debaty na našem pracovišti). Možná je to totiž naopak a fotbal se stává poslední baštou odporu proti té nivelizaci. Je to svět, ve kterém ještě pořád platí nějaká měřítka, v němž není možné udělat hvězdu z kohokoli jenom proto, že se tak někdo rozhodl. Nestačí v něm otevírat pusu do playbacku nebo sedět ve vile a vést blbé řeči. O vítězi nerozhoduje hlasování publika, ale jakýsi výkon (pokud tedy odhlédneme od poměrů v místní lize), někdy fotbal dokonce umí být skutečně nepředvídatelný - na rozdíl třeba od mainstreamového filmu. Nabízí drama, které není sestaveno z prefabrikovaných dílů a občas přinese i nějakou tu katarzi.
Je proto úplně jedno, že věty, které fotbalisté vysypou do mikrofonu během útěku do šatny, nejsou zrovna vybroušené, nebo že mnozí z nich zřejmě navštěvují kadeřnický salon doktora Frankensteina (avšak tady ze mě možná mluví bledá závist - viz foto), že jsou - podobně jako jiné popové hvězdy - součástí průmyslu, v němž se točí, jak kdysi řekl Ruud van Nistelrooy, obscénní peníze, a občas mají tendenci svou dějinnou úlohu trochu přeceňovat (kdo by nepřeceňoval, když by o něm byla v jeho útlém věku publikována pětisvazková biografie, jako se to stalo Waynovi Rooneymu). Ať se ve virtuální kultuře dneška rochní sebevíc, jsou v okamžiku, kdy vstoupí na hřiště, součástí kultury úplně jiné.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.