Jaroslav Dušek je Lucinka, Miroslav Táborský je šejk, Anna Polívková je lesba a Česká televize se definitivně zbláznila. Dnes vysílanou „crazy" komedii Šejk doporučujeme jen na vlastní nebezpečí.
Česká televize se rafinovaně v neděli večer pokusí překročit hranice možného. Už tu bylo k vidění kdeco, ale nic z toho nebylo tak bizarní jako snímek režisérky Zuzany Zemanové a scenáristky Anny Vovsové plný převleků, trapného humoru a politicky nekorektních výhybek.
Vypráví o malém lázeňském domě, kterému vládne ředitel v podání Jaroslava Duška. Dům se sloganem „Léčíme se bahnem, všichni po něm prahnem" příliš neprosperuje, ale pak do něj zavítá bohatý šejk se suitou manželek.
Protože v domě kvůli šejkovým manželkám nesmí být přítomni žádní muži, ředitel na sebe vezme masku masérky Lucinky. Zatím řeší nedorozumění s dcerou Toničkou, původní masérkou, která se mezitím zamiluje do jedné z šejkových manželek.
Šejk sám v podání Miroslava Táborského zatím loví masérku Lucinku, zahradou lázní se plouhá Ivana Uhlířová se šíleným výrazem idiota a Pavla Tomicová jako jedna ze zaměstnankyň. Pak se ukáže, že šejk vlastně není tak úplně šejk a jeho tři manželky, vydávané mezitím ještě za tři kastráty, nejsou tak úplně ženy.
Nejde jen o to, že Šejk je navzdory usilovné snaze být vtipný spíše velmi trapný. Jde o to, že podobný film nejen že nemá na obrazovce veřejnoprávní televize co dělat . Podobný paskvil by nepustili ani na Novu zkraje 90. let, v době, kdy ještě tato televize byla symbolem laciné podbízivosti a nejtupější komerce.
Šejk není jenom špatně napsaný, špatně natočený a špatně zahraný. Je přímo esencí televizní tuposti, víry, že televizní diváci jsou jako přežvykující dobytek, který zchroustá vše, co mu televize podsune, hlavně v tom musí být hodně legrace. Ha ha ha.
Je tristní vidět, jak tak skvělé herečky jako Anna Polívková, Ivana Uhlířová a Pavla Tomicová zde promrhávají svůj potenciál, a nejtristnější je pozorovat Jaroslava Duška, kterak v převleku za Lucinku, s parukou, růžovými šatičkami a vycpaným poprsím hopká po hotýlku, hází cukrbliky a pohybuje se epileptickými přískoky.
Herci přehrávají, jejich herecké výkony i postavy jsou nekonzistentní a působí spíše ochotnickým dojmem. Šejk je parodií sebe sama, halucinací a podivnou noční můrou s nepravděpodobnými dějovými peripetiemi, které ani v žánru crazy nedávají smysl. Tristní dojem doplňuje rádoby žertovný hudební motiv a básně o vztyčených údech, případně masáže zadku s Duškovým zálibným zvoláním „To jsou hýždě!"
„Je to exotika, ale je to hodně český příběh, měla by to být crazy komedie a my jsme si dali ve štábu takové heslo, podle kterého jedeme: je to komedie o popleteném pohlaví a já bych dokonce řekla, že je to komedie tak trošku o ztrátě identity člověka," říká režisérka o filmu na stránkách ČT. Budiž - i když „komedii tak trošku o ztrátě identity člověka" v Šejkovi asi vidí jen ona sama.
Nám přijde spíš jako komedie to, že podobný film vůbec v ČT vznikl, prošel přes všechna dramaturgická schvalovací řízení a následně byl vržen na obrazovku, místo aby byl rovnou odhozen do veřejnoprávních popelnic, případně uložen hodně hluboko do hlubin televizního archivu a vytažen maximálně jako kuriozita odvysílatelná spíše někdy ve čtyři hodiny ráno než v nedělním primetime.
Foto: Česká televize.
