Esther J. Endingová: Po Valentýnu

Rain, Storm, Forrest, Ocean a Pillow jsou sourozenci. Jejich hippiesácká maminka je měla se třemi tatínky: jeden byl anglický aristokrat a při oplodnění měl dvě promile, druhý se po LSD chtěl stát Mesiášem a nakonec se ztratil kdesi v Indonésii, třetí bral kokain a týral děti - tu zlomil ruku, tu bodl nožem. Naštěstí se zabil v autě. Maminka byla free a happy a kromě přiblblých jmen už toho dětem moc nedala. Život je karma, co se má stát, ať se stane, peníze nejsou potřeba, k životu stačí příroda... A tyhle děti jsou tím vším v dospělosti poznamenané: Ocean spáchá na Valentýna sebevraždu, Pillow je alkoholička, Forrest se nehodlá probrat ze svého THC snu, relativně normální Storm a Rain si nedokážou udržet žádný vztah - a tak spí spolu. Autorka boří mýtus glorifikované květinové generace 60. let. Ideály lásky, míru a porozumění tu dostávají pořádně na frak. Knihu Esther J. Endingové Po Valentýnu vydá nakladatelství Odeon v září.

ukázka týdne.cz

Chtěl do mě proniknout hned, ale to se mu nepovedlo, nebyla jsem dost vlhká. Našteloval nás do polohy 69. Pokusila jsem se ho kopnout, ale on už s tím počítal a nohy mi pevně zaklínil pažemi. Storm mě zná skrz naskrz, až moc dobře; počítá s každou sebemenší reakcí, zná každý kousek mého těla. Neomylně dokáže obejít mé zábrany, cestuje mi tělem i duší, jako by to byl jeho majetek, prodloužení jeho samého. Jeho jizvy přecházejí v mé, doslova. Jednou mě upozornil na to, že když takhle ležíme, v 69, tak jizva na jeho stehně navazuje na jizvu na mém rameni.

Zvlhla jsem, navzdory odporu, ale jeho péro jsem odmítala vzít do pusy. To leželo ztopořené vedle mě. Úd muže, který by býval měl mé jméno, kdyby přišel na svět jako holčička. To nám jednou povídala máma. Vyprávěla mi taky, jak mě Storm, když mi byly čtyři a měla jsem mindrák z toho, že nemám penis, naučil čůrat jako kluk. Vyfotili nás, já se sukýnkou vykasanou u boků, nohy rozkročené. Storm, jak stojí vedle mě, zapíná si poklopec a přitom pedantsky přihlíží. Pod sukýnkou jsem měla Stormovy holiny, pochopitelně o několik čísel větší, ale to jsem - bůhvíproč - vždycky chtěla. Ta fotka bohužel později zmizela v plamenech.

Vytáhl mě za paže tak, abych ležela na něm. Na chvilinku zapomněl, co to tam vyvádíme, a tiše ležel pode mnou, jako by měl usnout. „Stýskalo se mi po tobě," zašeptal mi do ucha. „Pořád se mi stýská. Kdybych tě neměl, vážně neměl, cítil bych se jako amputovaný."
 Shrnul mi vlasy z čela a podíval se na mě. To my tak občas děláme, že se na sebe v takovýchhle okamžicích koukáme. Oči toho druhého známe nazpaměť. Známe drobné rýžky, splývající mikroskopické barevné flíčky. Hledíme si do duše, do prostoru temného jako neosvětlený obývák zesnulého, přeplněný zaprášenými věcmi, přes které by každý klopýtl - jenže my přesně víme, kde ty předměty stojí. Nelekáme se špíny, protože uvnitř máme oba přesně totéž, a u všeho, co náleží jen k němu nebo jen ke mně, u toho jsme byli, když to ten druhý dostal nebo mu to někdo dělal. Třeba právě proto se na sebe v takovýchhle chvilkách díváme; abychom spolu měli to nesnesitelné zrcadlo na očích, byť jen na chviličku. Stali jsme se tomu druhému železnou koulí, okovy kolem kotníku, které se člověku zarývají hluboko do masa, ale se závažím, bez něhož nemůže být.

Přitáhl si mě za vlasy k sobě, takže jsem měla tvář vedle té jeho, a pak do mě jediným pohybem pronikl. Po zdi tancovaly naše stíny, nezvykle velké ve světle svíčky. Hladila jsem ho po tváři a cítila slzy. Nepřekvapilo mě to, byla jsem na to zvyklá.
 „Jsi součástí mého těla," šeptal Storm.
 Sáhl mi na klitoris, jemně, leč neodbytně.
 Už to nesmíme dělat, pomyslela jsem si.
 To si myslím pokaždé, blesklo mi hlavou. Jenže ten rudý, pekelný plamen, to vyplnění prázdnoty, ten moment zapomnění byl vždy silnější. Vtahoval mě do sebe vír, čím dál hloub, bez brzdění přímo do ohně. Jako vždycky jsme se udělali současně, přesně na vteřinu.

Když zazvonil telefon, nevěnovali jsme mu nejdřív pozornost. Leželi jsme vedle sebe, s tváří přitištěnou k jeho rameni jsem upírala pohled na závěsy; červený samet lesknoucí se odrazem světla svíčky, barva pouliční prostituce. Celý Stormův byt dýchal sexem: povlečení z červeného saténu, kolem postele velká zrcadla, v obýváku sedačka na trojku v červeném čalounění a na stropě červený drak, dárek z Číny od jedné z jeho milenek.
Telefon se přepnul na záznamník. Nejdřív skřípavé ticho, pak Forrestův hlas: „Nevím, jestli jste doma, ale přijdu si tam pro kameru."
Než jsme stačili zvednout telefon, zavěsil.
Storm si přitiskl pěst na čelo. „Má klíče."
Nevím, kdo z nás vyskočil z postele dřív, možná oba zároveň; než by řekl švec, byla prostěradla napnutá, víno za postelí, větračka otevřená, my oba oblečení a já si česala v koupelně vlasy. Storm přišel taky do koupelny, aby na sebe naplácal vodu po holení, plnou dlaň na obě tváře a na krk. Rýpla jsem si do něj, že nic není podezřelejšího než zpocené tělo polité kolínskou.
 Neměl jsem mu ty klíče dávat," povzdychl si Storm.
„Člověče, nerozčiluj se tak. Nic se neděje, až na to, že hodinu po větru voníš Bossem."
Taky jsem mohl sportovat. A nehádej se teďka," pokračoval přísně. „Tím budeme jenom podezřelejší."
Ve skutečnosti to Forrest už dávno věděl, myslím si teď, nebo něco v tom smyslu tušil. Jednou se mě na to přímo zeptal. Seděli jsme v sobotu večer v hospodě mezi hloučky lidí a hráli backgammon. „Viď, že spolu nespíte?" zeptal se zničehonic. „Ty se Stormem?"
„Co tím myslíš, nespíme?" opáčila jsem, aniž jsem se na něj podívala.
„Spát jako jít spolu do postele."
„Myslíš tím šoustat?" Stále jsem se vyhýbala jeho pohledu. Srdce mi tlouklo v krku. Vlastně jsem mu to chtěla tenkrát říct, jenže to bych se nejdřív musela poradit se Stormem. Forrest se stydlivě zasmál. „To byla absurdní otázka, promiň."
„To teda jo," kývla jsem. Hodila jsem dvě čtyřky, přičemž jsem ho dvakrát vyhodila. „Tohle kolo je moje, drahouši. To bude backgammon."

Forrest mi dal pusu, Storma poplácal po zádech.
„Panebože," řekl Stormovi. „Ty ale smrdíš."
Vzhledem se mí starší bratři dost liší, až na zelené oči s dlouhými řasami. Storm, vyšší a coby dvaatřicetiletý také starší, je o trochu lépe stavěný než Forrest. Forrestovi je téměř jednatřicet, měří metr osmdesát šest a stejně jako já je útlé postavy. Stejně tak, jako si lze všimnout, když nás někdo vidí všechny tři vedle sebe, že Storm má jiného otce, je také vidět, že mě s Forrestem zplodil tentýž muž. Máme stejný rovný nos, vystouplé lícní kosti a plný spodní ret. Po svém biologickém otci máme tytéž kudrny - oproti Stormově tmavé, nepoddajné kštici -, s tím rozdílem, že Forrest se stříhá nakrátko.

Ale i povahově jsme si s Forrestem blíž, i když nemůžu vyloučit, že si to jen namlouvám, protože je mi Forrrest vlastně sympatičtější. Forrest postrádá tu důstojnou, aristokratickou eleganci našeho staršího bratra a občas dokáže vystupovat pořádně neohrabaně. Naproti tomu má v sobě vnitřní klid, s nímž se žádná grácie nemůže měřit. Je to klid, kterému se nedá naučit, aspoň myslím, a Forresta očividně nestojí žádnou námahu; navíc je to klid, který přenáší na ostatní, klid, který dokáže ztlumit zvýšené napětí a stoupající adrenalin. Abych byla upřímná, musím dodat, že Forrest děsně hulí, a že Storm, s nímž jsem Forrestův vnitřní klid párkrát probírala, je přesvědčen, že ho Forrest nalézá spíš v afgánském haši než ve svých genech.

Sedli jsme si do obýváku. Já na gauč, Storm k jídelnímu stolu a Forrest k laptopu na psacím stole. Pustil si laptop. To dělával vždycky, když vešel, protože ve squatu, kde dočasně bydlí, nemá internet. U nás se díval na hotmail. Něco poznamenal o Stormově nové tapetě, nahých dvojčatech s prsy jako melouny, brouzdajících se na pláži.
 „To je naskenovaný," sdělil nám hned. „Je to prostě stejná ženská, dvakrát naskenovaná."
 „Jsou to pravý dvojčata," tvrdil Storm.
 „Ale ne, to je prostě naskenovaný."
 Storm Forresta odstrčil a otevřel pár mpegových souborů: tatáž dvojčata v nejrůznějších polohách se svalnatými chlapíky. Kouření, lízání, šukání a sendvič, přičemž se jedno z dvojčat usmívá do kamery, zatímco muž mu ejakuluje na obličej.
Oukej," uznal Forrest sportovně, „jsou to pravý dvojčata."
 „Fujtajksl," ulevila jsem si. „Čím to, čím to, že se pokaždý musí vystříkat takový holce do ksichtu? Po tomhle vážně každej mužskej touží? Není porno, aby to tím nekončilo, copak to chlapům připadá tak sexy?"
 „No jasně," kývl Forrest. „Většině ženskejch taky. Všechny to chtěj do obličeje nebo do pusy."
 „To nemyslíš vážně? Tak to jsem teda zjevně děsná puritánka." Mimoděk mě napadlo, že to Storm na mě ještě nikdy nezkoušel. Úkosem jsem mu pohlédla do obličeje, ale on se právě soustředil na zavírání obrázků.
 „Jednomu to přijde úžasný, jinýmu to nic neříká," řekl Forrest. „Proti gustu žádnej dišputát."
 „Taky záleží na chuti semene," navázal Storm.
 Oba jsme se na něj podívali.
 Forrest přimhouřil oči do úzkých třpytivých štěrbin. „Ale jak ty to víš?"
 „To mi říkají samy dámy," opáčil Storm lhostejně. „Záleží na tom, co člověk jí, mimo jiný. Po čedaru a kukuřici je sperma například sladký."
 Nemohla jsem si pomoct, ale hlavou mi proběhla řada Stormových milenek, jak na něj láskyplně upírají zrak s cákanci semene na tvářích. Spíž a lednici jsme měli pořád plnou kukuřice a čedaru.
 „Pořád jenom sex," povzdychla jsem si. „Jakoby na světě nebylo nic jinýho."
 „Bez sexu by svět neexistoval," prohlásil Forrest. „Myslelas, že člověk vládne světu kvůli několika vyvinutějším mozkovým buňkám? Jsme tu pány, protože jsme ten nejnadrženější druh, drahoušku. A neházej mě do jednoho pytle s panem vibrátorem." Bradou ukázal na Storma, který pozavíral obrázky a otevřel si pivo.
 Storm se zamyšleně napil. Jako by poslední poznámku zvažoval, ale pak šel k protější zdi a narovnal tam rámeček. V rámečku byla zažloutlá fotografie muže s dlouhým zatočeným knírem. To byl pradědeček naší mámy, nejspíš. Je to jediná fotka, kterou po předcích máme. Kvůli mámě nemáme skoro žádné fotky z mládí.

***

ESTHER J. ENDINGOVÁ (1972) strávila dětství na španělském ostrově Ibiza, kde navštěvovala anglickou školu. V dospělosti se usadila v Amsterdamu a začala pracovat v oboru informačních technologií. Ačkoli začala psát už v dětství, svůj debutový román vydala roku 2004 - kniha Po Valentýnu byla především díky nadšenému čtenářskému přijetí oceněna v Nizozemsku jako nejlepší literární debut roku. V současnosti pracuje na svém druhém románovém díle.

Foto: www.nlpvf.nl