Ve středu 9. dubna bude mít v pražském Divadle Kolowrat (komorní scéna Národního divadla) premiéru opery Zítra se bude...
Autoři opery Zítra se bude..., skladatel Aleš Březina a režisér Jiří Nekvasil, jsou čtyřicátníci, nad nimi dlel dobrý duch dámy poněkud starší, operní divy Soni Červené. Ta podle slov Aleše Březiny byla též inspirátorkou díla, neboť si vlídně přála, aby Březina pro ni zkomponoval operu na téma nějakého osudového příběhu české ženy. Sama pak přišla s návrhem na Miladu Horákovou.
Diváci v zrcadle a zpívající pionýři
V čase procesu, tedy v červnu 1950, bylo Soně Červené pětadvacet let, její manžel uprchl na Západ, ona byla vyslýchána, její matka byla zatčena a po několika dnech na Pankráci zemřela za nevyjasněných okolností. Červená pak odešla přes východní Berlín též na Západ, kde měla před sebou třicet let velmi úctyhodné pěvecké kariéry. Začínala na operní klasice, postupně se přes Wagnera a Mahlera dostala k moderně a zvláště v posledních letech velmi ráda pracuje s autory soudobé hudby, například právě s Březinou, který pro ni zkomponoval melodram A-ha! inspirovaný kabaretem Červená sedma, založeným otcem Jiřím Červeným. Z práce v zahraničí se zná asi s nejvěhlasnějším současným operním režisérem Robertem Wilsonem, který se možná přijede podívat na premiéru.
K opernímu libretu autoři říkají, že se drželi autentických materiálů a textů, tedy soudních protokolů, rezolucí pracujících, novinových textů, kontextu, který tvořil děsivost doby, v níž se z plných plic zpívalo. Jiří Nekvasil mluví o epickém divadle, v němž je divák přítomen historické reálné události, ovšem ve vysoce stylizované podobě. Základním prvkem scénografie (Daniel Dvořák) má být polopropustné zrcadlo, které má odrážet tvář obecenstva, přítomného soudnímu přelíčení. Opera nemá mužský hlas, vedle zpívající a recitující Soni Červené je přítomen sólista Jan Mikušek, který je vybaven kontratenorem. Dále v inscenaci vystupují děti (pionýři) z Kühnova sboru a mladé ženy z Canti di Praga a instrumentální soubor PurPur.
Stojí za připomenutí, že hrůzné téma bezprecedentní popravy ženy, političky a matky zpracoval před několika lety dramatik Karel Steigerwald v „undergroundové" hře Horáková, Gottwald. A že před dvěma lety zrekonstruoval filmař Martin Vadas sedmihodinový filmový záznam z procesu. Název opery je samozřejmě fragment z prvního verše slavné básně Pavla Kohouta. Ten s použitím svého dávného dílka ochotně souhlasil.
Foto: ČTK, Národní divadlo
