Kromě notoricky známého Románu pro ženy přichází "Báječné léto s Michalem Vieweghem", letní program Švandova divadla na Smíchově, i s jednou volbou dosud neotřelou: adaptací čerstvého románu Biomanželka. Vychází z toho překvapivě neokonzervativní kázání.
Biomanželka není tak jednoduchá letní řachanda jako Román pro ženy, snaží se o pojmenování závažnějšího tématu a je také vzteklejší či, chceme-li, osobnější. Autor adaptace a režisér smíchovské inscenace Dodo Gombár pak málokdy volí divácky přímočaré postupy.
Spisovatel Mojmír, další z mnoha variací na alter ego spisovatele Michala Viewegha, je úspěšný, nespokojený a zamindrákovaný muž. Našel si nenápadnou knihovnici, pojal ji za manželku a odstěhoval se s ní na venkov. Postupem času se ale nestačí divit. Žena, která měla být skromná a většinu času ho především obdivovat, případně obsluhovat nebo mu sloužit jako matrace, se emancipuje. I když poněkud nešťastným způsobem; realizuje se totiž ve zdravé výživě, komunikaci s nesnesitelnou dulou, hledání čaker atd. – což má být zdrojem povýšeneckého humoru.
Není bez zajímavosti, že podobně jako feminismus, tak i různé koncepty navěšené na new age a ekologii (či vše s předponou "bio") se u nás staly terčem posměchu a razantní – někdy velmi nesnášenlivé a paradoxně i iracionální – kritiky a odporu ještě předtím, než u nás vůbec stihly zapustit kořeny. Jen tak si lze vysvětlit, že slova jako "vlastnoručně šitá látková menstruační vložka" vyvolají v hledišti bouři smíchu, že publikum se automaticky (a to je složeno z větší části z žen!) identifikuje s Mojmírem, potažmo se vždy ochotnou slovenskou striptérkou, a vysmívá se "tupé" manželce, která se prostě jen snaží nějak vyrovnat s jí vymezeným místem.
Ničím neskrývaný, na odiv dávaný šovinismus Mojmíra a celého konceptu Biomanželky tak nachází vděčnou odezvu v rovněž mimořádně šovinistickém a nesnášenlivém publiku. Možná by Biomanželka mohla sloužit jako sociologický experiment. Reakce publika během jednotlivých repríz by o naší společnosti vypověděly víc, než bychom sami chtěli.
Ne, opravdu není publiku k smíchu trapný chlápek, co po ženě především chce, aby mu podržela a sem tam přihodila nějaké obdivné slovo, jinak aby mlčela. K smíchu jsou publiku ženy, které se s tím neidentifikují.
Pokud jde o jevištní provedení, Gombár se snaží zaujmout jistý odstup, pročež postavy vystupují z rolí a jsou rozestavěny kdesi na dětském dopravním hřišti. Zaplaťpámbu se tu tedy aspoň nehraje standardní konverzačka s lineárním příběhem. Chtěl-li mít režisér nadhled i nad Mojmírem (nad Vieweghem?), příliš výrazně najevo to nedal; nakolik se světem Biomanželky, který jako by vypadl z neokonzervativní příručky moralistního kazatele někde ve státě Idaho, sám Dodo Gombár identifikuje, si netroufnu odhadovat. Kromě Petry Hřebíčkové, jíž při tak výrazném exteriéru těžko věřit, že byla někdy nenápadnou knihovnicí, jsou všichni dobře vybraní a obsazení. A v rámci mezí všichni, včetně Petry Hřebíčkové, podávají standardní přijatelné výkony – Filip Čapka jako Mojmír, Kristýna Frejová coby dula, nešťastná "biomanželka" Petra Hřebíčková ani Gustav Řezníček, obhospodařující několik vedlejších rolí, nezklamou, ale vlastně nenadchnou; jen Tomáš Pavelka s nespoutaným komediálním šarmem dokáže opakovaně zaujmout i pobavit.
Kdyby tvůrcům nechyběla větší odvaha, je vidno, že v inscenačně-dramaturgickém záměru bylo nakročeno k pozoruhodnému "odosobněnému" jevištnímu tvaru. Bohužel jen nakročeno. Notně zpátečnické, či přímo snad "reakční" vyznění (spolu s totální absencí humoru a nadhledu - celé je to jen neustálé plivání nadrženého a zakomplexovaného samce) celého dění na jevišti vytváří stěží uvěřitelný zážitek.
Švandovo divadlo na Smíchově / InFilm. Michal Viewegh: Biomanželka. Dramatizace a režie Dodo Gombár, premiéra 30. června 2011.
