Tentokrát o brněnských divadelních drbech. Otřásá se činohra tamního Národního divadla v základech? Je Zdenek Plachý experimentátor, nebo konformista? Stačí na svou funkci? A co teprve Břetislav Rychlík?
V aktuálním čísle časopisu TÝDEN vyšla má kritická recenze na Zaslíbené Zdenka Plachého v Národním divadle Brno. Nebyl jsem jediný, kdo byl novou inscenací Mahenovy činohry rozčarován. Ovšem věřím, že také nejsem jediný, kdo je rozčarován ze způsobu, jakým boj proti Plachému pojednala nesourodá skupina brněnských divadelníků v jedinečné synergii s jihomoravskou mutací deníku Mladá fronta Dnes.
Obsáhlý několikastránkový materiál publikovaný v pátek 4.února shrnuje kritické ohlasy na poslední dva tituly Mahenovy činohry, Oldřicha a Boženu v režii Pavola Juráše a právě Plachého Zaslíbené. V článcích Kláry Kubíčkové a Jany Soukupové pak postuluje nekonkrétní výtky vůči Plachému a jeho (údajnému) politickému krytí ze strany magistrátu, doprovází všeobecné výpady slovní mlhou a celkově nám toho neřekne víc, než že dámy redaktorky Plachého asi "nemusejí".
Vrcholem je anketa osobností, jejímž nápadným rysem je především frekvence odpovědí typu "nic jsem tam neviděl, ale je to strašný" nebo "nechodím tam, protože se mi to nelíbí", což jsou vskutku brilantní ukázky argumentace a fundované umělecké kritiky.
Dodejme, že významná část respondentů ankety nejsou kritici ani odborníci, kterých se dovolávají redaktorky v doprovodných článcích, ale prostě a jednoduše Plachého divadelní konkurenti - aktivní divadelníci v Brně, třeba Václav Cejpek nebo Petr Oslzlý, v některých případech dokonce Plachého předchůdci v Mahenově činohře. Jako divadelní kritička se zde prezentuje Kateřina Slámová Bartošová, jinak produkční divadla Líšeň (ovšemže brněnského), což jí nebrání psát na brněnské inscenace recenze do Lidových novin. I ona přiznala, že viděla v Mahence jen poslední dva počiny, což jí nebrání v kategorických odsudcích. Kouzelná je odpověď Milana Uhdeho, který zdůrazňuje, že do Mahenovy činohry už nechodí, protože tam nepouštějí kritika Luboše Marečka. Pravdou ovšem je, že Mareček Mahenovo divadlo normálně navštěvuje - na premiéře Zaslíbených seděl takřka vedle mne. Na rozdíl od Uhdeho.
Ne že by Zdenek Plachý a Mahenova činohra kritickou reflexi nepotřebovali. Potřebovali. Ale takovou reflexí není směs osobně motivovaných nekompetentních útoků, navíc mnohdy od osob, které již zcela ztratily soudnost, pokud ji kdy měly. Výsledek materiálu je, že Plachý by se naopak musel obávat, pokud by ho podobným způsobem brněnská MF Dnes chválila. Nelze si nevzpomenout na slavný bonmot Miloše Zemana, totiž že "koho chválí česká média, je v podezření, že dosahuje jejich, tj. nulových intelektuálních kvalit".
Mahenova činohra je dlouhodobě problematická instituce. Suché a supernudné konzervativní divadlo (nepočítám krátký závan svěžího větru pod sezonním vedením Miloslava Mejzlíka), o němž se raději nemluvilo (éru Derflera, Srby, Kaloče a Cejpka snad dnes nepřipomínají ani oni sami), vystřídal Plachého střežený "bizár". Leccos se nepovedlo, leccos se povedlo skvěle; jedno „divné" divadlo si u nás myslím dovolit můžeme. Smutnější pro mne je, že Plachého síla je mnohdy víc v manifestech a proklamacích (většinu lidí dráždí už ty, ale samotné realizace jsou pak pro ně municí, nikoli důvodem kritiky).
Pokud bychom podpořili názor, že Plachý nemá soubor nadále vést, je otázka, co dál. Nabízí-li Brno dostatek osobností, které by mohly činohru důstojně a smysluplně profilovat. Nepochybuji, že by se našlo dost těch, kteří by s radostí funkci přijali a zároveň v ní zcela tragicky selhali - bylo jich koneckonců dost i v minulosti. A že spíše než nová progresivní divadelní scéna, zahrnovaná pozvánkami na festivaly, by nás (je) čekal návrat k oné provinční nudě. Debata o Plachém musí být debatou o významu a smyslu honosného konzervativního měšťanského divadla (v Brně).
