Studio Dva představilo ve Švandově divadle v rámci letošního ročníku Metropolitního léta hereckých osobností premiéru hry Arnošta Goldflama Dámská šatna. Dramatikův plachý a vlídný vhled do skutečného srdce divadla přetvořil režisér Jakub Maceček do zvláštního tvaru balancujícího na hraně kýče a určeného pro diváka spíše svátečního.
Arnošt Goldflam napsal tuto hru jako poklonu herečkám a zároveň jako osobitého průvodce po intimním místě za oponou, kam publikum nevidí a kam by z přirozené zvědavosti (řekněme rovnou šmírování) vidět chtělo. Her o hercích bylo již napsáno spousty, přesto je tento námět stále stejně lákavý. Český dramatik zde staví na osvědčeném konfliktu generací, kdy jedna odchází a jiná přichází, a na trvalé impulsivnosti ženského světa, který umí pohladit stejně tak jako bodnout. Zůstává však u plachého a pokorného náhledu, jako by se dopouštěl už při psaní něčeho svatokrádežného. Dialogy v dámské šatně, kam muži nepatří, jsou tak překvapivě slušné, překvapivě málo dramatické, zřetelně zidealizované. Napětí je poskrovnu. Autor se ho snaží vyvažovat humorem.
Štiplavý odér televizní zábavy
Mikropříběhy čtyř oblastních hereček, které spolu sdílejí dámskou šatnu, mají patrně nejblíže k televizním Bakalářům. A to zejména velmi kolísavou kvalitou jednotlivých inscenačních situací. Konverzační hra z divadelního zákulisí v sobě ukrývá jednak jemný inteligentní humor, jednak mnohdy úmorné (neboť očekávané) parodizující citace z brakové literatury. Komika pramenící z kontrastu mezi tím, co herečky převlékající se v šatně do kostýmů vedou za řeči (jedna řeší rozchod, druhá vášnivé zamilování, třetí zase stáří) a co jdou vzápětí hrát (aktovku z Divokého západu, pohádku s roztomilými zvířátky pro děti), je nenáročná a už přeci jen poměrně vyčpělá.
Režisér Jakub Maceček tuto komiku umocnil opravdu přespříliš, zvířátka v pestrých kostýmech tancující za zvučných tónů hudby, to zkrátka nemůže nepřipomínat bodré televizní estrády, při nichž tleská do rytmu celé obecenstvo. Dodejme, že tleská do rytmu i ve Švandově divadle.
Prokletí polopatické akce
Umělé vytváření emocí je morem každé tvůrčí interpretace díla. Macečkova Dámská šatna se ho nevyvarovala a tím jen podpořila jistý lázeňský charakter inscenace. Když zde stárnoucí herečka vzpomíná na svá mladá herecká léta, z reproduktorů se line tklivá hudba, světla se ztlumí. Doušky smíchu, nostalgie, smutku jsou divákovi servírovány příliš polopaticky, odpočinkově, s notnou dávkou naivity. Inscenace tak nemůže být v ničem objevná, jede v proježděných kolejích, v ustálených klišé (mladá zamilovaná dívka o překot cvičí, stará herečka se utápí ve vzpomínkách).
Ani fakt, že režisér sáhl po sebeparodii, když odlehčuje přeměnu scény hlasem z reproduktoru, který například líčí domnělé úryvky z divadelních kritik inscenace, to nemůže změnit. Hra, která má ukázat, že i herci jsou jenom lidé se svými vlastními sny, úspěchy a prohrami, je bez náboje. Příležitostnému návštěvníkovi divadla patrně neublíží, častějšího spíše zklame.
Švandovo divadlo - Arnošt Goldflam: Dámská šatna. Režie: Jakub Maceček. Scéna: Miloslav Fekar. Hrají: Jana Krausová, Zdeňka Žádníková-Volencová, Kristýna Fuitová Nováková/Adéla Kačerová, Gabriela Vránová / Nina Divíšková a další. Premiéra 21. a 22. června 2009.
Zdroj foto: svandovodivadlo.cz
