Wilsonova Věc Makropulos v Národním divadle rozlítila jak uctívače mramoru a balzamovače Čapkova díla, tak mladé divadelníky, kteří by za ty peníze raději sami tvořili - třeba i v Národním.
Spor netřeba nijak sáhodlouze představovat, je prostý. Za prvé, Wilson jako umělec se přežil a představuje vyčpělou avantgardu. Dnes už jezdí se svým cirkusem jako mašinkou dobře vydělávající (jemu a jeho spolupracovníkům) peníze a vzbuzující okázalý ohlas. Za druhé, neuctivě zachází s naším klasikem, jeho divadlo je chladné, nudné, o ničem nevypovídá. A stálo to moc peněz, které se měly využít jinak.
Bylo by prý lepší pozvat jiné, provokativnější zahraniční umělce. Ó ano, bylo. Zejména ne místo Wilsona, ale místo některých domácích rutinérů, dodávám já. Ale! On sem nikdo nechce jezdit. Jak se ukazuje na případu Wilson, ono ho Národní je schopno i ochotno případně i adekvátně zaplatit - ale ani to dost neláká. Praha, město hokejistů, modelek, piva a leštěných památek je zkrátka ve světě vnímáno jako skanzen: živá kultura a umění tu místo nemají. O jiných částech naší požehnané vlasti ani nemluvě.
Pozoruhodnější je volání mladých umělců po lepších a větších příležitostech - např. místo jednoho Wilsona, který dělá Čapka stejně jako Brechta, stejně v Praze jako v Kuala Lumpur, by třeba mohlo v Národním vzniknout deset místních, originálních, mladých inscenací. Bůh ví, že Národní by nějaký menší náraz potřebovalo: jenomže kde mladé výbojné umělce brát a nekrást?
Co takový Štěpán Pácl, kolem kterého konzervativnější část kritiků obdivně mlaská a kterého mají rádi herci, protože jim dává velký prostor se vyhrát (a protože když je prázdná scéna, myslí si, že jde o moderní divadlo)? Pácl dělá sice čisté, ale beznadějně staré divadlo, a pokud bychom Wilsonovi vyčítali, že se vyčerpal před třiceti lety, Páclův styl se vyčerpal snad před lety padesáti.
Nikdo se kupodivu nebouří proti tomu, že se uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí, kdysi špičky českého divadelního vývoje, nyní již pár let ve stagnaci, stal David Czesany, který mu jistě nijak bouřlivý umělecký rozvoj nepřinese - ostatně jiná reprezentantka mladých umělců, nedávná absolventka DAMU Lucie Ferenzová, je Czesaného dvorní dramaturgyní.
Svými dosavadními kousky v komorních prostorech o jedinečném divadelním vidění nepřesvědčila Lucie Málková. Čerství absolventi dramaturgie Milan Šotek a Zdeněk Janál zamířili do konzervativních oblastních scén a bez ambicí tam dělat revoluci. Jedinečnou šanci omladit Moravské divadlo Olomouc propásli Roman Groszmann s Miroslavem Ondrou, nikterak "mladá" není ani brněnská jungscéna Buranteatr.
Nejavantgardnějším a nejsvéráznějším divadelním režisérem u nás je stále Jan Nebeský - a ten dělá divadlo třicet let. Ne že bychom tu zajímavé mladé neměli: ti jednak představují exkluzivní výjimky, jednak si svou cestu našli. Anna Petrželková teď oslnila svou inscenací Cenci v ostravském Národním, jeden z Nebeského žáků Jan Frič vytvořil výborné, energické inscenace v A Studiu Rubín: House of Love I. a II. a Kabaret Hašek. K mladým patří jistě i dvě hvězdy domácí režie - držitel Radokovy ceny Daniel Špinar ovšem s pražským Národním právě spolupracuje už potřetí v řadě, přičemž opravdu zajímavé věci se mu daří spíš jinde. Nouze o nabídky rozhodně nemá ani Jan Mikulášek se svým dvorním spolupracovníkem, scénografem Markem Cpinem. Právě Cpin a Mikulášek jsou mimochodem Wilsonem výrazně ovlivněni - a patří přitom k nejpůsobivějším tvůrcům domácích jevišť.
Tematické bude i Vyhlazení recenzentů: Věc Makropulos by se určitě nelíbila ani šéfredaktorovi Knižních novinek Milanu Šilhanovi. Ten se v úvodníku 23. čísla rozohnil nad tím, kterak si všemocní režiséři troufají "prznit opery". Považme, že "v opeře se běžně nosí soudobé obleky, používají se mobily a sedí se v nábytku IKEA", "jde se proti smyslu děje i textu", v Lohengrinovi se - probůh - proháněly na jevišti různobarevné krysy... Ještěže si autor nakonec uleví, že v "činohře se to tolik neděje, protože ničit Shakespeara, Ibsena nebo Čechova" si nikdo netroufne. Kdyby věděl!
