Mluvíme spolu, ale nic si neříkáme. Potkáváme se a zároveň se míjíme. Máme dojem, že za peníze je k dostání všechno, i láska. Zhruba takové je ústřední téma hry Sluníčkáři (Děti slunce) od Maxima Gorkého, kterou uvádí Divadlo na Vinohradech.
Pavel Protasov je vědec, jenž je zcela pohroužen do světa milované chemie a pokusů. Pranic mu nezáleží na tom, že jeho žena se velmi často - a ráda - vídá s malířem Dmitrijem Važinem, kterému stojí modelem.
Ve své dobráckosti a naivitě by si Pavel ani nepřipustil, že by jeho milovaná Jelena mohla mít s Míťou pletky. Vždyť je to přece jeho nejlepší kamarád, se kterým se mají rádi. A všichni lidé by se přece měli mít rádi. To je jeho krédo, jeho postoj ke světu. Všichni jsou pro něho děti slunce. I ten obhroublý zámečník Jegor, který nedokáže svou touhu po přátelství a po lásce projevit jinak než násilím na své ženě.
O peníze jde až v první řadě
Pavel za žádných okolností nechce a vlastně ani neumí řešit nic praktického. Na všechny záležitosti kolem chodu domácnosti má manželku, případně posluhovačku Antonii. Nedokáže poradit či pomoct ani své sestře, která trpí jakousi blíže nespecifikovanou duševní chorobou - podle všeho to vypadá na bipolární poruchu. S dobrosrdečnou naivitou odolává rovněž svodům vnadné a bohaté Melánie.
Vlastně mu vůbec nedochází, že je do něho zamilovaná a že zájem o vědecké knihy jen předstírá. Takto mu život klouže mezi prsty, nedokáže nalézt ani s jedním ze svých blízkých společnou řeč. A vlastně ani nechce. Ne snad, že by o to jeho okolí nějak zvlášť stálo, snad tedy s výjimkou Melánie. Hrdinové Gorkého hry jsou totiž spíše než děti slunce děti noci. Jako by veškerou jejich snahu po opravdovém lidském citu halila jakási tma. Režisér Juraj Deák klade velký důraz na dynamiku pohybu po scéně, řeč těla je v tomto případě plnohodnotným doplňkem dialogů. A přitom, soustředíme-li se na to, co postavy skutečně říkají, zjistíme, že se zhusta vyjadřují pomocí prázdných frází. Jako je třeba ta Protasovova o tom, že by se všichni lidé měli mít rádi.
Spolehlivý Bareš
Paradoxně nejlidštěji a nejcivilněji se vyjadřuje "lůza", jako například Jegor nebo pacholek Roman, který v dramatických pasážích přivleče na scénu dřevěný špalek a začne do něj mlátit kladivem. Rušivý zvuk tak ještě více zesiluje pocit neustálého nedorozumění, chaosu, který se s každou scénou ještě zesiluje.
Pokud jde o herecké výkony, naprosto spolehlivý je Igor Bareš jako Protasov. Energický jen tehdy, když jde o chemii, jinak nemotorný a nechápavý jako dítě. Simona Postlerová v roli Jeleny je jeho pravý opak. Věcná, rázná, energická.
Zuzana Vejvodová svou nebohou Lízu, která "by chtěla žít, ale neví jak", vybavila nervózním pohybem i kadencí řeči. Spíše pobíhá než chodí a každé slůvko několikrát opakuje. Svatopluk Skopal je jako buran Jegor jadrný a přesný, neuchyluje se ke karikatuře dřeváka, cítíme, že v Jegorovi je mnoho citu a porozumění, které se jen stydí dát najevo. Jako ostatně všichni.
Hra vrcholí divokým obrazem vzpoury a revoluce. Co mělo být vyřčeno, zaznělo. Je ale jasné, že se nikdo z aktérů nepoučil. Vždyť poslední slova, která na scéně slyšíme, znějí: "Kdo mi to všechno zaplatí?" Deziluze až do konce.
