Malé pětadvacetitisícové město má divadlo s až osmi tisíci předplatiteli, v jiném, trojnásobně větším, divadelní sály zejí prázdnotou: přitom jde o umělecky srovnatelná tělesa. Jsou divadelní ředitelé, kteří bojují s každou korunou, a jiní, kteří staví i v době finanční krize a rozpočtových škrtů další a další přístavby svých divadelních budov. Peníze v divadelním světě jsou zkrátka jedna velká záhada.
"Divácká krize je pořád. V zimě diváci nechodí, protože je zima, v létě nechodí, protože je vedro. Na jaře nechodí, protože jsou Velikonoce, a na podzim nechodí do žádného divadla," stěžuje si jedna pražská uvaděčka. Úspěch komerčních divadel s relativně vyššími cenami vstupenek dokazuje, že jen v cenách zaplněnost sálu není. Ačkoli platí, že diváci chodí rádi na známé tváře, že mají v oblibě odlehčené tituly, jako jsou komedie a muzikály, a že ze všeho nejraději vstupují do již vyzkoušených řek, přece se nejvíce vyplatí pomalá a postupná práce s diváckou obcí.
* Kolik berou herci?
* Kam se odstěhovali operní diváci?
* Jak jsou navštěvována divadla v různých koutech republiky?
* Proč je podnikání v umění jedním z nejtěžších?
* Proč je dobrý divadelní ředitel vzácné zboží?
Na tyto a další otázky najdete odpověď v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 17. října 2011.
