S koncem divadelní sezony se uzavřel také cyklus Švandova divadla na Smíchově Hyde Park. Patřil k tomu nejzajímavějšímu, co vnímavému divákovi v této sezoně pražská scéna jako celek nabídla. Každý měsíc se odehrála premiéra, jedna repríza a derniéra miniinscenace, která v náčrtu – ale s plným nasazením herců – otevírala různé možnosti a témata, někdy zvetšelejší, někdy svěžejší. Nevím, jestli někdo stihl všech deset pokračování, já osobně se přiznávám k sedmi – i tak mi připravily mnohé silné zážitky, v obou významech toho slova.
Bylo chvályhodné, že Švanďák tímto způsobem prověřoval nejen možnosti souboru a domácích režisérů (intenzivním tvůrcem byl umělecký šéf Dodo Gombár, zapojil se i ředitel divadla Daniel Hrbek a dva z režisérů, kteří v této sezoně inscenovali "regulérní" kusy: Petr Štindl a Braňo Mazúch), ale i tvůrců, které možná zvažuje Švandovo divadlo pozvat do budoucna. Je také dobré, že nedošlo k uvádění dnes tak populárních scénických čtení nebo prostých improvizací, ale v rámci mezí skutečných inscenací.
Jednotící linku jinak zcela samostatných představení mohly představovat vstupy právě Dodo Gombára, jeden vánoční, jeden velikonoční a jeden závěrečný – ty jsem však, patrně ke své škodě, víceméně vynechával.
Které díly byly nejsmysluplnější? Zaprvé podzimní filozofický opus režiséra Braňa Mazúcha Kde končí pustina, kde stáli herci i diváci, švihalo se švihadlem i jazykem a mezi citáty z Václava Bělohradského a T.S. Eliota se pomalu zhmotňovala realita okolního světa. Mazúch pak sezonu ve Studiu Švandova divadla ukončil – již mimo Hyde Park výtečnou inscenací Byla jsem doma a čekala až přijde déšť. Obě představení dokazují, že Mazúch, ač přehlížený, patří k nejpozoruhodnějším divadelním režisérům operujícím na našem území.
Druhou opravdu vydařenou položkou byl pak projekt slovenského režiséra Eduarda Kudláče Nakrm hada na své hrudi s Filipem Čapkou a Klárou Cibulkovou – intenzivní recitace z blogů a internetových diskusí byla vlastně remakem slovenské předlohy téhož, což však v nejmenším nevadilo. Na slovenské půdě sbírá Kudláč jedno ocenění za druhým, inspirativně se profiluje jím vedené Městské divadlo v Žilině – je úspěch v Hyde Parku předzvěstí regulérního hostování v některém z pražských divadel? Zasloužily si to, zasloužili by si to diváci.
A do třetice nemohu neuvést dramatizaci diskuse o Divadelních novinách pod názvem Máme smysl! ve společné režii Petra Štindla a Dodo Gombára. Efektní divadlo nejen na účet kritiků bylo přesně tím zásahem do aktuálně živého tématu jako o pár metrů výš v A Studiu Rubín politický kabaret o Kristýně Kočí.
Opačné póly, tedy propady, pro mne představovaly: jednak inscenace divadla Letí Zpověď masochisty. Pokus o politickou satiru z pera Romana Sikory trpěl přílišnou křečovitostí a názorovou zaťatostí – byť některé herecké výkony, např. Tomáše Kobra, Richard Fialy bylo možné ocenit. Ještě o něco slabší pak byl plakátový pokus režiséra Jiřího Honzírka se v kousku JEBU.H? vyrovnat se skandály pedofilních kněží.
A abych byl kompletní, poslední dva zážitky z celkových sedmi bych řadil někam mezi obě kategorie – didaktický "holocaustový" díl Šoa v režii Daniela Hrbka, který se vzápětí stal běžnou součástí repertoáru, vnímám jako příliš popisný a divadelně a vlastně i myšlenkově nezajímavý; jarní díl Anděl/Pašije z cyklu Dodo Gombára pak odkázal oslovit, nicméně možná byl vnímatelnější v kontextu ostatních Gombárových vstupů do Hyde Parku, jež jsem, jak už výše naznačeno, minul.
Celkově lze litovat, že si Hyde Park neuchoval větší odvahu k experimentu, jak bylo psáno v úvodním manifestu, a až příliš mnoho dílů se vcelku nevymykalo – tematicky i volbou prostředků – tomu, co lze vidět v jiných divadlech při běžných inscenacích. Ale i tak litujme, že Hyde Park nebude pokračovat další sezonou. "Dílna" divadelních postupů a především témat je totiž jedna z věcí, co dnešnímu pražskému kulturnímu životu chybí, a Studio Švandova divadla se k tomu, jak se ukázalo, báječně hodí.
