Jan Kačer, divadelní mág a herecká hvězda nové vlny českého filmu, je člověkem mnoha životních, divadelních i filmových rolí. Vážný, přemýšlivý a podle svých slov i přísný a částečně asketický režisér je už víc jak půlstoletí nedílnou součástí českého kulturního života, který obohacuje četnými aktivitami. V pondělí oslaví osmdesátiny.
Největší uznání si patrně získal jako režisér, ale největší popularitu mu vynesly herecké role. Divákům utkvěl v paměti jeho fanatický rytíř Armin von Heide ve Vláčilově Údolí včel či slavný tajný agent W4C. V 60. letech se objevoval ve filmech Evalda Schorma (Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc).
Celkem si Kačer zahrál v dobré padesátce snímků či seriálů, nejznámější je Jana Eyrová, Smrt si říká Engelchen, Flirt se slečnou Stříbrnou, Svědek umírajícího času, Člověk proti zkáze, z novějších pak Bolero či Výchova dívek v Čechách.
Touha aktivně se podílet na životě společnosti jej přivedla do světa politiky i k aktivní charitativní činnosti. Od roku 1995 desetiletí stál v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem.
Režíroval mnoho divadelních her (Sbohem Sokrate, Pekař Jan Marhoul, Peer Gynt, Višňový sad, Revizor, Na dně) a několik televizních filmů (Jsem nebe, Město mé naděje).
A byl aktivní i politicky. Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum. Po rozkladu Občanského fóra v roce 1991 přešel do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.
Jan Kačer se narodil 3. října 1936 v Holicích. Jeho otec byl obchodník židovského původu a poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety, si vzal život. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a o deset let staršího bratra, zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů a téměř jistou smrtí.
Cesta mladého Jana vedla nejprve do Bechyně, kde vystudoval keramickou školu, poté na pražskou DAMU, obor režie. Již během studia působil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam po dokončení školy se skupinou svých spolužáků přesídlil. Místní divadlo se mu podařilo výrazně oživit.
V roce 1965 pak stál u zrodu jedné z nejslavnějších pražských divadelních scén, Činoherního klubu, kde si v následujících letech udělal jméno především inscenacemi ruské klasiky. Letos v únoru se sem po letech vrátil s premiérou inscenace Svatba pozdního léta, kterou sám napsal i režíruje.
V polovině 70. let byl poslán do "vyhnanství" zpět do Ostravy, paradoxně však směl hostovat v zahraničí. Deset dlouhých let odloučení od rodiny nesl těžce.
V roce 1986 se do metropole vrátil, tentokrát na prkna Divadla na Vinohradech. V roce 1990 přešel do činohry Národního divadla. Sedm let zde režíroval nové inscenace, nyní je již pouze členem hereckého souboru.
O svém životě napsal Jan Kačer již tři autobiografie, Jedu k mámě, Mírnou oklikou a K přátelům. A chystá se psát dále.
S manželkou Ninou Divíškovou, rovněž známou herečkou, se seznámil na studiích. Jsou spolu přes půl století a vychovali tři dcery.
"V těch osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlejch úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladkej. Najednou vidíte svět jinak, než jste ho viděli ve třiceti," míní Kačer, který je také držitelem Medaile za zásluhy za vynikající umělecké výsledky.
