Stav opery ND
Jiří Heřman odchází: Opera se nedá dělat zadarmo
18.02.2011 10:49 Rozhovor
Umělecký šéf opery Národního divadla Jiří Heřman skládá funkci. Kritizuje jak nedostatek finančních prostředků, tak šlendrián, který v české divadelní správě panuje.
Oznámil jste, že opouštíte funkci šéfa opery Národního divadla, co vás k tomu vedlo?
Způsobilo to přání ředitele ND Ondřeje Černého nespolupracovat se mnou ve vedení opery. Impulzem bylo plánované spojení opery Národního divadla se Státní operou Praha. Nejsem ten, s nímž by pan ředitel chtěl toto spojení realizovat. Termín, od kterého by měly tyto dvě instituce fungovat společně, je příliš brzký, a tudíž pro mne nepřijatelný.
Jak se díváte na projekt spojení obou pražských oper?
Nahlížím na to jako na změnu, ke které by v budoucnu mělo dojít. Oba domy se v některých titulech dublují a ani jeden nemá dostatek finančních prostředků. S čím jsem v rozporu, je způsob, jakým má ke sloučení dojít. Transformace začala bez konzultací s uměleckými soubory a jejich vedením.
Myslíte si, že v Praze není místo pro dvě opery, jak se říká?
Každý dům má jinou tradici. Důležité je tu tradici rozvíjet, obnovovat a nahlížet na ni současným pohledem. Spíš je otázka, jestli naše společnost stojí o prostředí, v němž se vytvoří více kvalitních produkcí, třeba i dramaturgicky objevných. Veřejní představitelé odpovědní za financování by museli poskytnout dostatek prostředků pro plnohodnotné provozování dvou oper. Domnívám se, že divácký potenciál zde je - kdyby nebyl, to bychom zkrachovali už dávno.
Je to tedy jen otázka financí?
Kladu si otázku, co je důvodem takového rychlého a překotného spojení dvou velkých institucí. Jaký výsledek se má už v sezoně 2012/2013 projevit? Když víte, s jakým předstihem se repertoár a obsazení v opeře připravují, to nejde ze dne na den. Vedou se dlouhá jednání na roky dopředu. Představa, že úderem sezony 2012/2013 tu budeme mít totéž, co v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, je absurdní. Pokud česká veřejnost a její představitelé přistoupí k tomu, že v Praze bude jeden operní dům, ať k tomu dojde; ale nelze to udělat hned. Postavíte sezonu, máte oslovené umělce, a najednou první rána, sníží se rozpočet. Co jste naplánoval, najednou neplatí, ale vy se s tím vyrovnáte, byť je to ve vztahu navenek k partnerům, umělcům, externistům i vůči divákům problematické. A do toho přijde druhá rána, že jdou platy zaměstnanců o 10 % dolů. A to v situaci, kdy se členové sboru a členové orchestru samozřejmě neuživí jen z platu, co dostanou tady. A zase jsme se s tím pokusili vyrovnat. Teď přijde třetí rána, rychlé spojení. V tom se nedá odpovědně umělecky pracovat, nedá se smysluplně plánovat repertoár nebo připravovat koncepční dramaturgie. Musíte se ze všech sil snažit, aby se každý den hrálo.
Jak se snížení finančních prostředků projevilo konkrétně?
V aktuální a příští sezoně jsme museli zrušit několik projektů včetně Radokovy inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu, odřekli jsme spolupráci s duem SKUTR na operách Ariadna a Slavík a zrušili produkci Händelovy opery Ariodante.
Máte pocit, že jde o abnormální stav, který se jednou vylepší, nebo o klasický český šlendrián, něco, s čím bude každý umělecký šéf a ředitel divadla bojovat vždycky?
Pokud chceme funkční provoz divadla, potřebujeme garantované prostředky. Umělecký šéf by měl mít garanci svého funkčního období včetně dostatečného času na přípravu své první sezony. Vezměte si vývoj ve Státní opeře - zničehonic nastoupil nový ředitel, bez konkurzu, z ničeho nic byl zas odvolán. Pak se mluvilo o rekonstrukci, nastoupil dočasný ředitel a opět zničehonic se přišlo se sloučením s Národním divadlem. Pokud se o sloučení rozhodne, ať se vypíše výběrové řízení nebo ať ministerstvo osloví osobnost, která má příslušné zkušenosti a renomé, a nechá ji vypracovat projekt tohoto sloučení. Celá ta věc se navíc řeší bez toho, že by proběhla ekonomická rozvaha, nikdo si dopady na sloučení dosud ani nespočítal.
Padl návrh, aby opera opustila historickou budovu Národního divadla. Jaký vy máte k tomuto divadelnímu domu vztah?
Nerad bych se tohoto divadelního prostoru vzdával, protože je inspirativní. Je to samozřejmě problematická stavba, které chybí spoustu náležitostí, které třeba budova Státní opery má. Potíž je i v provozu Národního divadla: že musím mít dekorace, které se dají postavit za dvě tři hodiny, aby se to v provozu, kde se přes den zkouší a večer hraje, stihlo. Navíc se tu denně střídají činohra, opera a balet. Chce to uvážit počet představení i premiér. Když sem přivezeme světového režiséra, jako je Robert Wilson nebo manželé Herrmannovi, musíme jim ten čas a prostor na zkoušení dát. Protože jinde se to jinak nedělá.
Setkal jsem se s názorem, že v Národním divadle se hraje málo českých oper.
Samozřejmě bychom nemuseli hrát Carmen či La traviatu, ale my jsme nuceni se chovat částečně tržně. A česká opera není, s výjimkou Prodané nevěsty a Rusalky, divácky natolik atraktivní. My jsme každou sezonu premiérovali dva české tituly. Letos to nevyšlo, protože jsme se museli vyrovnat s rozpočtem. Smetana se hrál každou sezonu do té doby, než jsem nastoupil. Věnovali jsme se ovšem dalším autorům, jako jsou Janáček a Martinů. Víc českých titulů si za stávajících podmínek nemůžeme dovolit.
Objevily se výtky stran finanční náročnosti některých operních inscenací v Národním divadle v posledních letech.
Ano, opera je drahá a nedá se na ní šetřit. Pokud máme ambici ji provozovat na evropské úrovni a rozšířit spolupráci se zahraničními hosty, nevyhneme se nárokům na odpovídající náklady. Nové inscenace jsou koneckonců kryté z větší části z tržeb, jež jsme schopni generovat z představení.
Jiří Heřman (35) - operní režisér, oceňovaný pro progresivní práci se světlem a scénografií. Od 1. dubna 2007 je uměleckým šéfem opery Národního divadla, funkci opouští k 1. lednu 2012. Vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na HAMU v Praze, jako režisér se prosadil inscenacemi Saint-Saënsova Samsona a Dalily (2002) a Wagnerova Bludného Holanďana (2004) v plzeňské opeře Divadla J. K. Tyla, v pražském Národním divadle uvedl Monteverdiho Orfea (2007), Dvořákovu Rusalku (2009) a Hry o Marii Bohuslava Martinů (2009), momentálně zkouší Wagnerova Parsifala (2011). Jako vůdčí osobnost sdružení in spe se věnoval také současné opeře v netradičních prostorech.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.