Kdo krade čas? Uhrančivý příběh děvčátka Momo v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé se již blýsklo zdařilými jevištními realizacemi textů Terryho Pratchetta. Nyní sáhlo po dalším věhlasném autoru fantazijního světa Michaelu Endeovi. A nová hra Momo a zloději času je opět coby adaptace literárního díla mimořádná.

Třebaže jde nepochybně o hru směřovanou na dětskou část publika (nová hra navíc otevřela i zakončuje červnový 11. ročník festivalu Dítě v Dlouhé), inscenace pracuje s jevištními nápady, které mnohdy odkazují přímo na svět dospělých. Mladý talentovaný divadelník Jiří Havelka tak vytvořil inscenaci co nejblíže duchu knižní předlohy. A bezděky tím následoval spisovatelova vlastní slova, že jeho dílo je určeno pro děti od 8 do 80 let.

Hrozivě elegantní zloději času 

Divadelní příběh bezelstné dívky Momo, která se zčistajasna objeví v jednom malém městečku a spojí svůj osud s osudy domorodců, zůstává především pohádkou. Hravou, barevnou, veselou, s přesně vymezenou podstatou Dobra a Zla. Napomáhá tomu jednak vysoká herecká stylizace postav holiče, metaře, hostinského atd., jednak i kostýmy s pestrými vzory a malovaná scéna.

Světelné a zvukové efekty hrají v Havelkově inscenaci vůbec prvořadou roli. Okna nad náměstím mění barvy dle emocionálního náboje příběhu, dům mistra Hóry, vládce času je vyplněn a podsvícen různými druhy hodin s rafijemi, den střídá noc s bezpočtem hvězd na nebi, šedí agenti znepokojivě bloumají městem se stíny v patách a do kuželů světel se vznáší dým z jejich cigaret.

Inscenace je tak přímo snově podmanivá, magická, a tuto pečlivě vystavěnou divadelní atmosféru umocňuje i herecká choreografie. Zejména postava želvy Kasiopey v bravurním podání Magdaleny Zimové se pohybuje takřka na hranici baletu. Její první příchod na scénu patří k nejpůsobivějším okamžikům inscenace - v rapidně zpomaleném pohybu napodobuje závodnici na bruslích, je i v podobném trikotu, a „sviští" po scéně s pestrobarevným krunýřem na zádech v ostrém kontrastu s pohybem okolních postav.

Podobně nápadité je i ztvárnění šedých mužů, zlodějích času. V pláštích až na zem, s buřinkami a deštníky krouží v hrozivé eleganci po městě, jejich bledé líčení a žhavé špičky cigaret svítí do tmy - tyto bezeslovné pasáže jsou dokonalými předěly jednotlivých scén.

Jen všudypřítomný fofr 

Poselství Endeho knihy je navíc vizionářské, nadčasové. Šedí agenti jsou náležitě vlezlí, mazaní a zákeřní. Nabízejí lidem úsporu času, neboť není nad našetřený čas. Ten přeje rychlým, ambiciózním a na vše připraveným. Tak se například stane z poklidného hostinského Nina majitel velkokapacitní restaurace, kde stojí nekonečná řada hladových úředníků, roboticky přijímající jídlo s tácy, a ze zasněného snílka a básníka Gigi stihomamská hvězda šoubyznysu. Splněný sen si najednou každý představoval jinak. Pryč jsou klid a pokora. Pryč vlídnost či dokonce trpělivost. Jen všudypřítomný fofr a z toho pramenící sobectví a agrese.

Vtěsnat fantazijní příběh s desítkami postav a dějem nabitým zápletkami do jevištní inscenace, to byla pro Havelku jistě velká výzva. Navíc když děti jsou nekompromisní diváci. Režiséru se to až na drobné výtky pozoruhodně daří. Expozice a tempo prvního dějství jsou znamenité, scéna pro dětské publikum (všeho věku) stále živá a poutavá. V dějství druhém již přichází poněkud větší popisnost, postavy více vysvětlují než konají a srozumitelnost příběhu je zde tak trochu na úkor inscenačních nápadů. Aby co nejvíce upevnil stavbu příběhu, vypomohl si Havelka navíc i vypravěčem. A přestože se jeho hlas line ze starého rádia visícího na zdi u paty jeviště, nepatrně umrtvuje vlastní děj na jevišti.

Poslední drobnou výtkou je režisérova snaha propojit děj na jednom místě více se současností. Kostýmy, scéna i vysoká herecká stylizace postav je totiž vedle osobité poetiky i nadmíru nostalgická (deštníky, buřinky, dětský námořnický oblek atp.). A tak náhlá filmová projekce v jistém bodě příběhu, která coby kulisa znázorňuje pouliční šrumec aut a chodců, působí trochu jako pěst na oko. Příběh je natolik výmluvný, že takovouto „berličku" vůbec nepotřebuje. Přes nikterak podstatné výhrady je to totiž doušek ryzí fantazie.

Divadlo v Dlouhé - Michael Ende: Momo a zloději času. Scénář a režie: Jiří Havelka. Scéna: Marek Zákostelecký. Hrají: Michaela Doležalová, Miloslav König, Vlastimil Zavřel, Peter Varga, Jaroslava Pokorná, Magdalena Zimová, Jiří Wohanka, Čeněk Koliáš - Fusi, Martin Veliký. Premiéra 30. května 2008.

Foto: Divadlo v Dlouhé