Hradecké Klicperovo divadlo je známo svým svérázným humorem, osobitou poetikou i všestranným a ke všemu ochotným hereckým souborem. Dramatik Petr Kolečko je znám jako plodný, svižný a vtipný autor, schopný držet prst na tepu doby. Jen se to tentokrát v režii Natálie Deákové nějak nepotkalo.
Klub autistů, nová Kolečkova hra, kterou hraje Klicperovo divadlo právě v režii Deákové v komorním prostrou Studio Beseda, pojednává o sobectví a egoismu. A taky o paralelních vesmírech, v nichž bychom se všichni mohli mít jinak. A taky o krasobruslení, zpackané kariéře, sexuálním neukojení a skutečnosti, že když umělce bolí duše, může se mu ta bolest vrážet až do svalů a ramen.
A trochu i o titulních autistech - skuteční pacienti však tvoří jen rámec, atraktivní kulisy, v nichž se příběh odehrává. Ten je soustředěn na poněkud vyšinutou rodinku; hlavní hrdina Pavel je notně slabošský ufňukaný chlapík, neschopný zvládat manželku i sebe sama - však i vychovatelem v "klubu autistů", zřejmě tedy dohlížitelem v příslušném oddělení psychiatrické kliniky, je jen proto, aby mohl splácet hypotéku. Jeho manželka Kamila je agresivní, neuspokojená žena vykreslená jako ústřední negativní postava. Přitom by jí zřejmě stačilo, kdyby manžel nebyl takové budižkničemu a tchyně taková svině. Její tchyně, babička chovající jejich malé miminko, tráví nemálo času telefonováním se synem Pavlem o tom, jak je jeho žena nemožná kráva - a zbytek času vyplňuje svým planým mudrováním o tm, že kdy by ji tenkrát líp nabrousili brusle, stala by se hvězdou nejen litoměřického stadionu, ale světovou krasobruslařkou. Bez jasné souvislosti později hlídaného potomka otráví.
V samotném blázinci pak dostává prostor jeden z pacientů, který, jak se ukáže, je jen filmovým režisérem sbírajícím materiál na nový film. Není jím nikdo jiný, než proslulý divadelní režisér Vladimír Morávek, jehož kariéra je těsně spjata právě s hradeckým Klicperovým divadlem. Poněkud zlá, avšak efektní a vtipná parodie Morávka (nebo jakéhokoliv sebestředného, narcistního režiséra) je jednoznačně nejpozoruhodnější a nejzábavnější pasáží z celého Klubu autistů - i díky mimořádně soustředěnému hereckému výkonu Tomáše Lněničky. Ostatní herci vesměs hrají, co jim autor spolu s režisérkou předepsali. Helena Plecháčková jako Kamila je nesnesitelná a sobecká, Jan Sklenář jako Pavel ukňouraný a neschopný, Lenka Loubalová se poněkud pere se svou nejednoznačnou úlohou babičky a Pavlína Štorková, Lubor Novotný, Dušan Hřebíček a Jakub Tvrdík jsou prostě autisté (jak je můžeme znát z Rain Mana. Když režisér Morávek v podání Tomáše Lněničky přizná, že aby věrohodně napodobil autisty, inspiroval se právě filmem s Dustinem Hoffmanem, nemůže diváka maně nenapadnout, že Rain Man byl i jediným studijním materiálem autora při psaní Klubu autistů).
Režisérka Deáková Kolečkův text pouze ilustruje, což je mimořádná chyba. Kolečko je typ autora, který potřebuje součinného režiséra, který je naladěn na stejnou vlnu. Takovým se ukázal být především Tomáš Svoboda, s nímž Kolečko hojně spolupracuje - pravidelně na domovských scénách v Rubínu a na Kladně; k jejich nejúspěšnějším společným počinům patří Zlatý prsten Jana Třísky, Jaromír Jágr, Kladeňák a muzikál Pornohvězdy. Společnou řeč našel Kolečko i s Danielem Špinarem, v jehož režii se proslavila první Kolečkova hra Britney Goes To Heaven a společně vytvořili také Kauzu Salome a Kauzu Médea v pražském Rubínu. Jeho spolužák Jan Frič dokázal z jednoduché hříčky Láska, vole udělat ve studentském DISKu zábavnou inscenaci.
Podstatné je, že tuto schopnost domýšlení nemá Natália Deáková a na výsledné inscenaci je to dost znát. Leckteré Kolečkem naznačené žerty nejsou jevištně realizovány s fantazií či přesným timingem nebo prostým porozuměním věci. A mnoho toho tak ke škodě spadne pod stůl. Což ovšem jen podtrhuje skutečnost, že v původním textu bylo hodně chatrně nadhozeno. Jsem ten poslední, kdo by vyčítal divadlu nedostatečnou dramatickou stavbu nebo nepravidelný tvar: na kabaret či nevázanou revue je ale Klub málo spontánní, málo zábavný i málo energický. Klub autistů je divadelní koláž, při níž se člověk párkrát zasměje, ale celkově má spíš nervní atmosféru. Máme-li si jako morální ponaučení odnést, že lidé jsou sobečtí a do sebe uzavření, tak tomu bychom se spíš s chutí zasmáli.
Klicperovo divadlo Hradec Králové - Petr Kolečko: Klub autistů. Režie Natália Deáková. Premiéra 12. března 2011 ve Studiu Beseda.
